NEW YORK – Dva dny před vyloděním v Normandii v červnu 1944 požádal Charles de Gaulle o právo vládnout ve Francii, jakmile ji spojenci osvobodí. Franklin D. Roosevelt, jemuž se de Gaulle protivil, neměl v úmyslu s něčím takovým souhlasit. Winston Churchill, který de Gaulleovy iluze o velkoleposti spíše obdivoval, se postavil na Rooseveltovu stranu. Nejvyššímu představiteli Svobodné Francie sdělil, že kdyby si musel vybrat mezi de Gaullem a Rooseveltem, vždy si vybere Roosevelta.
Churchillův postoj byl zcela pochopitelný. Evropu okupovalo nacistické Německo. Svobodná Francie byla do značné míry symbolická síla. A Velká Británie byla jednou ze tří velkých spojeneckých mocností. V pozdější době si však rozhodnutí Británie přizvukovat Spojeným státům, děj se co děj (s jednou nebo možná dvěma výjimkami v podobě suezské krize v roce 1956 a války na Balkáně v 90. letech) vyžádalo obrovskou daň.
V návalu nadšení z vítězství ve válce promeškala Británie všechny příležitosti utvářet v 50. letech evropské instituce, a když premiér Harold Macmillan dospěl počátkem 60. let k závěru, že Británie může zůstat významnou zemí pouze v rámci Evropského hospodářského společenství, postavil se mu do cesty generál de Gaulle. Britské členství v EHS vetoval nejprve v roce 1963 a pak znovu v roce 1967.
NEW YORK – Dva dny před vyloděním v Normandii v červnu 1944 požádal Charles de Gaulle o právo vládnout ve Francii, jakmile ji spojenci osvobodí. Franklin D. Roosevelt, jemuž se de Gaulle protivil, neměl v úmyslu s něčím takovým souhlasit. Winston Churchill, který de Gaulleovy iluze o velkoleposti spíše obdivoval, se postavil na Rooseveltovu stranu. Nejvyššímu představiteli Svobodné Francie sdělil, že kdyby si musel vybrat mezi de Gaullem a Rooseveltem, vždy si vybere Roosevelta.
Churchillův postoj byl zcela pochopitelný. Evropu okupovalo nacistické Německo. Svobodná Francie byla do značné míry symbolická síla. A Velká Británie byla jednou ze tří velkých spojeneckých mocností. V pozdější době si však rozhodnutí Británie přizvukovat Spojeným státům, děj se co děj (s jednou nebo možná dvěma výjimkami v podobě suezské krize v roce 1956 a války na Balkáně v 90. letech) vyžádalo obrovskou daň.
V návalu nadšení z vítězství ve válce promeškala Británie všechny příležitosti utvářet v 50. letech evropské instituce, a když premiér Harold Macmillan dospěl počátkem 60. let k závěru, že Británie může zůstat významnou zemí pouze v rámci Evropského hospodářského společenství, postavil se mu do cesty generál de Gaulle. Britské členství v EHS vetoval nejprve v roce 1963 a pak znovu v roce 1967.