WASHINGTON, DC – V pondělí 24. února, kdy akciové trhy dosahovaly rekordních výší, byl svět náhle v důsledku pandemie COVID-19 vržen do finanční krize. Mezinárodní lídři od té chvíle dělají vše pro to, aby zlou situaci ještě zhoršili. Rusko a Saúdská Arábie zahájily 6. března válku o cenu ropy, což světovými trhy dále otřáslo. Televizní projev amerického prezidenta Donalda Trumpa z 11. března, v němž oznámil pozastavení většiny osobní dopravy z Evropy do Spojených států, posunul krizi na úplně novou úroveň a uvrhl finanční trhy do naprosté paniky.
Kombinace poklesu růstu vyvolaného koronavirem a celosvětové finanční paniky znamená, že je letos prakticky jistá globální recese. Jenže recese může být brzy nejmenší z našich obav.
Finanční krachy se řídí jasnou logikou ve svém vývoji i řešení, jak nás poučil Charles Kindleberger ve své průkopnické knize Manias, Panics, and Crashes (Mánie, paniky a krachy) s podtitulem Historie finančních krizí. Argentina a Libanon už se od propuknutí COVID-19 dostaly do neschopnosti splácet své zahraniční dluhy. Následovat budou nejspíš významné firemní bankroty. Přirozenými kandidáty jsou cestovní agentury a aerolinie, ale k úpadkům často dochází v překvapivých oblastech.
Po několika velkých bankrotech a platebních neschopnostech suverénů se svět bude potýkat se zamrznutím likvidity, jak tomu bylo v září 2008 po pádu Lehman Brothers. Zamrznutí likvidity obvykle postihne periferní země s vlastními měnami, které zkolabují – a vyvolají úprk k dolaru a euru.
Jakmile propukne finanční panika, je sice velice těžké obnovit důvěru, ale rozřešení krize roku 2008 dnes nabízí tvůrcům politik důležitá ponaučení. Pravda, tehdejší krize vzešla z finančního sektoru, který se dnes zdá mnohem lépe kapitalizovaný, a tvůrci politik nemuseli tehdy zápolit s žádnou pandemií. Zásadní ponaučení nicméně zůstávají táž.
Zamezení globální finanční paniky vyžaduje dvě věci: mezinárodní politickou spolupráci a obrovská množství vládní likvidity (protože soukromý sektor bude hromadit hotovost). Přestože rozřešení krize roku 2008 působilo tehdy dojmem chaosu, při pohledu zpět se jeví jako téměř ideální.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Političtí lídři USA se v roce 2008 těšili postavení, díky němuž dokázali pomoci sjednotit svět. Prezident George W. Bush v polovině listopadu onoho roku svolal Washingtonský summit o finančních trzích a světové ekonomice, který se stal začátkem koordinovaného globálního úsilí o vyřešení krize. Zásadní bylo, že jednohlasně přijatá deklarace z vrcholného zasedání prohlásila: „Jsme odhodláni posílit spolupráci a společně usilovat o obnovení globálního růstu a dosažení potřebných reforem ve světových finančních soustavách.“ Vedle příslibu různých forem finanční podpory se lídři G20 zavázali zachovat otevřenou globální ekonomiku.
Souběžně americké ministerstvo financí a Federální rezervní systém bryskně sanovaly jeden velký finanční ústav za druhým. Přestože ad hoc přístup tvůrců politik a absence jasných vůdčích principů vyvolávaly mnoho veřejné kritiky, došlo k rychlé stabilizaci těchto institucí. Navíc se republikáni a demokraté v Kongresu dohodli na rozsáhlém balíčku fiskální stimulace. Přesto spoušť natropená na finančním trhu přetrvávala, než trhy 9. března 2009, půl roku po krachu Lehmanů, dopadly na dno.
V současnosti se však svět bohužel zdá špatně vybavený k tomu, aby zopakoval vydařenou politickou reakci roku 2008. V prvé řadě chybí politické předpoklady – především proto, že americké administrativě schází tvůrce ekonomické politiky s významným domácím či mezinárodním postavením. Samotný Trump není věrohodný a důvěru trhů v předsedu Fedu Jeromea Powella výrazně podkopal. Ministr financí Steven Mnuchin se drží v ústraní.
Nouze o mezinárodní váhu platí i mimo USA. Lídři Evropské unie, Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu jsou ve svých funkcích nově. Německá kancléřka Angela Merkelová je oslabenou, politicky dožívající lídryní, mezinárodní postavení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se propadlo a britského ministerského předsedu Borise Johnsona zaměstnává brexit.
Nejnápadnějším rozdílem oproti roku 2008 je ovšem absence vůdčí úlohy USA. Dokud bude Trump v úřadu, je s ohledem na jeho nacionalismus, protekcionismus a odmítání dbát na odborné rady těžké si představit jakékoli věrohodné mezinárodní summity a spolupráci. To znamená, že na koordinovanou snahu řešit současnou krizi si svět bude muset počkat přinejmenším do ledna 2021.
Hůře vybaven ke zvládnutí krize by svět mohl být oproti roku 2008 také finančně. Přestože se globální finanční sektor zdá být v mnohem lepší kondici, než byl před 12 lety, celosvětová zadluženost (v poměru k HDP) nikdy nebyla vyšší. Konkrétně veřejný dluh USA je na nejvyšší hladině (jako podíl HDP) od druhé světové války. Většina členských států EU sice má naštěstí dostatek fiskálního prostoru, leč je zapotřebí, aby jej využily velice obratně.
Netřeba říkat, že největší výzvou, jíž po roce 2008 globální ekonomika čelí, je pandemie COVID-19. Světoví lídři přitom zatím ukazují, že tentokrát na její vyřešení nestačí. Pokud se to rychle nezmění, máme všechny důvody očekávat vleklou a vážnou globální recesi, se silnými důsledky pro vyspělé i rozvojové země.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
WASHINGTON, DC – V pondělí 24. února, kdy akciové trhy dosahovaly rekordních výší, byl svět náhle v důsledku pandemie COVID-19 vržen do finanční krize. Mezinárodní lídři od té chvíle dělají vše pro to, aby zlou situaci ještě zhoršili. Rusko a Saúdská Arábie zahájily 6. března válku o cenu ropy, což světovými trhy dále otřáslo. Televizní projev amerického prezidenta Donalda Trumpa z 11. března, v němž oznámil pozastavení většiny osobní dopravy z Evropy do Spojených států, posunul krizi na úplně novou úroveň a uvrhl finanční trhy do naprosté paniky.
Kombinace poklesu růstu vyvolaného koronavirem a celosvětové finanční paniky znamená, že je letos prakticky jistá globální recese. Jenže recese může být brzy nejmenší z našich obav.
Finanční krachy se řídí jasnou logikou ve svém vývoji i řešení, jak nás poučil Charles Kindleberger ve své průkopnické knize Manias, Panics, and Crashes (Mánie, paniky a krachy) s podtitulem Historie finančních krizí. Argentina a Libanon už se od propuknutí COVID-19 dostaly do neschopnosti splácet své zahraniční dluhy. Následovat budou nejspíš významné firemní bankroty. Přirozenými kandidáty jsou cestovní agentury a aerolinie, ale k úpadkům často dochází v překvapivých oblastech.
Po několika velkých bankrotech a platebních neschopnostech suverénů se svět bude potýkat se zamrznutím likvidity, jak tomu bylo v září 2008 po pádu Lehman Brothers. Zamrznutí likvidity obvykle postihne periferní země s vlastními měnami, které zkolabují – a vyvolají úprk k dolaru a euru.
Jakmile propukne finanční panika, je sice velice těžké obnovit důvěru, ale rozřešení krize roku 2008 dnes nabízí tvůrcům politik důležitá ponaučení. Pravda, tehdejší krize vzešla z finančního sektoru, který se dnes zdá mnohem lépe kapitalizovaný, a tvůrci politik nemuseli tehdy zápolit s žádnou pandemií. Zásadní ponaučení nicméně zůstávají táž.
Zamezení globální finanční paniky vyžaduje dvě věci: mezinárodní politickou spolupráci a obrovská množství vládní likvidity (protože soukromý sektor bude hromadit hotovost). Přestože rozřešení krize roku 2008 působilo tehdy dojmem chaosu, při pohledu zpět se jeví jako téměř ideální.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Političtí lídři USA se v roce 2008 těšili postavení, díky němuž dokázali pomoci sjednotit svět. Prezident George W. Bush v polovině listopadu onoho roku svolal Washingtonský summit o finančních trzích a světové ekonomice, který se stal začátkem koordinovaného globálního úsilí o vyřešení krize. Zásadní bylo, že jednohlasně přijatá deklarace z vrcholného zasedání prohlásila: „Jsme odhodláni posílit spolupráci a společně usilovat o obnovení globálního růstu a dosažení potřebných reforem ve světových finančních soustavách.“ Vedle příslibu různých forem finanční podpory se lídři G20 zavázali zachovat otevřenou globální ekonomiku.
Souběžně americké ministerstvo financí a Federální rezervní systém bryskně sanovaly jeden velký finanční ústav za druhým. Přestože ad hoc přístup tvůrců politik a absence jasných vůdčích principů vyvolávaly mnoho veřejné kritiky, došlo k rychlé stabilizaci těchto institucí. Navíc se republikáni a demokraté v Kongresu dohodli na rozsáhlém balíčku fiskální stimulace. Přesto spoušť natropená na finančním trhu přetrvávala, než trhy 9. března 2009, půl roku po krachu Lehmanů, dopadly na dno.
V současnosti se však svět bohužel zdá špatně vybavený k tomu, aby zopakoval vydařenou politickou reakci roku 2008. V prvé řadě chybí politické předpoklady – především proto, že americké administrativě schází tvůrce ekonomické politiky s významným domácím či mezinárodním postavením. Samotný Trump není věrohodný a důvěru trhů v předsedu Fedu Jeromea Powella výrazně podkopal. Ministr financí Steven Mnuchin se drží v ústraní.
Nouze o mezinárodní váhu platí i mimo USA. Lídři Evropské unie, Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu jsou ve svých funkcích nově. Německá kancléřka Angela Merkelová je oslabenou, politicky dožívající lídryní, mezinárodní postavení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se propadlo a britského ministerského předsedu Borise Johnsona zaměstnává brexit.
Nejnápadnějším rozdílem oproti roku 2008 je ovšem absence vůdčí úlohy USA. Dokud bude Trump v úřadu, je s ohledem na jeho nacionalismus, protekcionismus a odmítání dbát na odborné rady těžké si představit jakékoli věrohodné mezinárodní summity a spolupráci. To znamená, že na koordinovanou snahu řešit současnou krizi si svět bude muset počkat přinejmenším do ledna 2021.
Hůře vybaven ke zvládnutí krize by svět mohl být oproti roku 2008 také finančně. Přestože se globální finanční sektor zdá být v mnohem lepší kondici, než byl před 12 lety, celosvětová zadluženost (v poměru k HDP) nikdy nebyla vyšší. Konkrétně veřejný dluh USA je na nejvyšší hladině (jako podíl HDP) od druhé světové války. Většina členských států EU sice má naštěstí dostatek fiskálního prostoru, leč je zapotřebí, aby jej využily velice obratně.
Netřeba říkat, že největší výzvou, jíž po roce 2008 globální ekonomika čelí, je pandemie COVID-19. Světoví lídři přitom zatím ukazují, že tentokrát na její vyřešení nestačí. Pokud se to rychle nezmění, máme všechny důvody očekávat vleklou a vážnou globální recesi, se silnými důsledky pro vyspělé i rozvojové země.
Z angličtiny přeložil David Daduč