PRINCETON – Před měsícem získali Nobelovu pamětní cenu za ekonomii Abhijit Banerjee, Esther Duflová a Michael Kremer, tři průkopníci v oblasti využívání randomizovaných kontrolovaných zkoušek (RCT) v boji proti chudobě v nízkopříjmových zemích. V rámci RCT výzkumníci náhodně vyberou skupinu lidí, kteří se stanou předmětem intervence, a kontrolní skupinu lidí bez intervence, načež porovnávají výsledky. Vědci v oboru medicíny používají tuto metodu ke zkoušení nových léků či chirurgických postupů a výzkumníci v oboru boje proti chudobě ji používají vedle dalších metod ke zjišťování, která politika či intervence je nejúčinnější. Díky práci Banerjeeho, Duflové, Kremera a dalších se RCT staly účinným nástrojem v boji proti chudobě.
Využívání RCT však vyvolává etické otázky, protože tyto zkoušky vyžadují nahodilý výběr, kdo získá nový lék nebo pomoc, přičemž osoby v kontrolní skupině často žádná intervence nečeká nebo je horší kvality. Proti tomu by se dala vznést zásadní námitka v souladu s Kantovým tvrzením, že je vždy špatné využívat lidské bytosti jako prostředku na cestě k cíli; kritikové tvrdí, že RCT „obětují blaho účastníků studie v zájmu ‚poznání‘“.
Odmítnutím všech RCT z výše uvedených důvodů by se však zároveň vyloučily klinické zkoušky, na jejichž základě vyvíjí moderní medicína nové metody léčby. V rámci RCT se pacienti v kontrolní i léčebné skupině dozvědí, oč ve studii půjde, dobrovolně se do ní přihlásí a mohou kdykoliv odejít. Bránit lidem, aby se sami rozhodli k účasti na takových zkouškách, by bylo přehnaně paternalistické a porušovalo by to jejich osobní svobodu.
PRINCETON – Před měsícem získali Nobelovu pamětní cenu za ekonomii Abhijit Banerjee, Esther Duflová a Michael Kremer, tři průkopníci v oblasti využívání randomizovaných kontrolovaných zkoušek (RCT) v boji proti chudobě v nízkopříjmových zemích. V rámci RCT výzkumníci náhodně vyberou skupinu lidí, kteří se stanou předmětem intervence, a kontrolní skupinu lidí bez intervence, načež porovnávají výsledky. Vědci v oboru medicíny používají tuto metodu ke zkoušení nových léků či chirurgických postupů a výzkumníci v oboru boje proti chudobě ji používají vedle dalších metod ke zjišťování, která politika či intervence je nejúčinnější. Díky práci Banerjeeho, Duflové, Kremera a dalších se RCT staly účinným nástrojem v boji proti chudobě.
Využívání RCT však vyvolává etické otázky, protože tyto zkoušky vyžadují nahodilý výběr, kdo získá nový lék nebo pomoc, přičemž osoby v kontrolní skupině často žádná intervence nečeká nebo je horší kvality. Proti tomu by se dala vznést zásadní námitka v souladu s Kantovým tvrzením, že je vždy špatné využívat lidské bytosti jako prostředku na cestě k cíli; kritikové tvrdí, že RCT „obětují blaho účastníků studie v zájmu ‚poznání‘“.
Odmítnutím všech RCT z výše uvedených důvodů by se však zároveň vyloučily klinické zkoušky, na jejichž základě vyvíjí moderní medicína nové metody léčby. V rámci RCT se pacienti v kontrolní i léčebné skupině dozvědí, oč ve studii půjde, dobrovolně se do ní přihlásí a mohou kdykoliv odejít. Bránit lidem, aby se sami rozhodli k účasti na takových zkouškách, by bylo přehnaně paternalistické a porušovalo by to jejich osobní svobodu.