NEW YORK – Rodinu mi vyvraždili dřív, než jsem si dokázal zavázat tkaničky. Roky, kdy jsem si měl bezstarostně hrát, jsem jako chlapec v Sierra Leone strávil boji ve válce mně cizích lidí. Dětství mi bylo noční můrou, útěk se vždy zdál nemožný. Když ale roku 2002 válka oficiálně skončila, začal jsem nacházet cesty k zotavení. Jednou z nejdůležitějších byla příležitost, již jsem si jako vzteklý, negramotný, devítiletý voják nedokázal ani představit: škola.
Jsem živoucím důkazem transformačního účinku vzdělávání. Díky pilné práci a velkému štěstí se mi podařilo absolvovat střední školu a poté univerzitu. Za pár měsíců zahájím postgraduální studium na právnické fakultě Fordhamské univerzity v New Yorku, pro většinu bývalých dětských vojáků v mé vlasti naprosto nepředstavitelném místě.
Přesto mě během mé krátké cesty školami od počátku sužuje jedna otázka: proč měla tak zásadní roli štěstěna? Vždyť vzdělání by mělo být všeobecným lidským právem. Kéž by to bylo tak jednoduché.
NEW YORK – Rodinu mi vyvraždili dřív, než jsem si dokázal zavázat tkaničky. Roky, kdy jsem si měl bezstarostně hrát, jsem jako chlapec v Sierra Leone strávil boji ve válce mně cizích lidí. Dětství mi bylo noční můrou, útěk se vždy zdál nemožný. Když ale roku 2002 válka oficiálně skončila, začal jsem nacházet cesty k zotavení. Jednou z nejdůležitějších byla příležitost, již jsem si jako vzteklý, negramotný, devítiletý voják nedokázal ani představit: škola.
Jsem živoucím důkazem transformačního účinku vzdělávání. Díky pilné práci a velkému štěstí se mi podařilo absolvovat střední školu a poté univerzitu. Za pár měsíců zahájím postgraduální studium na právnické fakultě Fordhamské univerzity v New Yorku, pro většinu bývalých dětských vojáků v mé vlasti naprosto nepředstavitelném místě.
Přesto mě během mé krátké cesty školami od počátku sužuje jedna otázka: proč měla tak zásadní roli štěstěna? Vždyť vzdělání by mělo být všeobecným lidským právem. Kéž by to bylo tak jednoduché.