NEW YORK – Do dějin bezrizikových globálních úrokových měr byla vepsána nová kapitola. Paul Schmelzing z Bank of England v nedávné studii sleduje globální reálné (inflačně očištěné) úrokové míry v období od roku 1311 do roku 2018. Zjišťuje, že v uplynulých pěti staletích měly globální bezpečné reálné míry vytrvale sestupný trend, vzdor přechodným stabilizacím v letech 1550-1640, 1820-1850 a 1950-1980, a že od čtrnáctého století setrvale sílí četnost záporných bezpečných měr.
Ve světle tohoto historického vývoje Schmelzing zpochybňuje hypotézu, předloženouLawrencem H. Summersem z Harvardovy univerzity a dalšími, že vyspělé ekonomiky zažívají „sekulární stagnaci“. Poněvadž výklad o sekulární stagnaci „předpokládá vybočení z dlouhodobějšího vývoje během posledních desetiletí“, je Schmelzing přesvědčen, že je „naprosto zavádějící“.
Je však oprávněná jistá obezřetnost ohledně Schmelzingových empirických zjištění. Údajné bezpečné míry, jež uvádí, mohou ve skutečnosti zahrnovat prémie za riziko nesplácení, které v průběhu času mohly systematicky kolísat. Údaje o rané inflaci jsou patrně nespolehlivé. Konečně i kdyby Schmelzingova data předkládala nezkreslený a spolehlivý přehled vývoje reálných úrokových měr od čtrnáctého století, nemají žádnou zjevnou spojitost s přesvědčivostí hypotézy o sekulární stagnaci v roce 2020 a dalších letech.
NEW YORK – Do dějin bezrizikových globálních úrokových měr byla vepsána nová kapitola. Paul Schmelzing z Bank of England v nedávné studii sleduje globální reálné (inflačně očištěné) úrokové míry v období od roku 1311 do roku 2018. Zjišťuje, že v uplynulých pěti staletích měly globální bezpečné reálné míry vytrvale sestupný trend, vzdor přechodným stabilizacím v letech 1550-1640, 1820-1850 a 1950-1980, a že od čtrnáctého století setrvale sílí četnost záporných bezpečných měr.
Ve světle tohoto historického vývoje Schmelzing zpochybňuje hypotézu, předloženouLawrencem H. Summersem z Harvardovy univerzity a dalšími, že vyspělé ekonomiky zažívají „sekulární stagnaci“. Poněvadž výklad o sekulární stagnaci „předpokládá vybočení z dlouhodobějšího vývoje během posledních desetiletí“, je Schmelzing přesvědčen, že je „naprosto zavádějící“.
Je však oprávněná jistá obezřetnost ohledně Schmelzingových empirických zjištění. Údajné bezpečné míry, jež uvádí, mohou ve skutečnosti zahrnovat prémie za riziko nesplácení, které v průběhu času mohly systematicky kolísat. Údaje o rané inflaci jsou patrně nespolehlivé. Konečně i kdyby Schmelzingova data předkládala nezkreslený a spolehlivý přehled vývoje reálných úrokových měr od čtrnáctého století, nemají žádnou zjevnou spojitost s přesvědčivostí hypotézy o sekulární stagnaci v roce 2020 a dalších letech.