STANFORD – Strategickým imperativem v pozadí nedávné série summitů amerického prezidenta Joea Bidena v Evropě bylo zformulování jednotné reakce Západu na Čínu. Během tří týdnů, které od těchto setkání uplynuly, se ukázalo, že se mu to podařilo.
Spojené státy, Francie a Německo jsou dnes v podstatě na stejné lodi. Každá z těchto zemí si uvědomuje, že jedině široká mezinárodní dohoda může přesvědčit Čínu, aby omezila své agresivní chování. Čínský postoj obnažily tento měsíc poznámky prezidenta Si Ťin-pchinga během oslav stoletého výročí založení Komunistické strany Číny. Jakákoliv snaha zasahovat do vzestupu země, varoval Si, povede ke „krvavé srážce hlav o velkou čínskou ocelovou zeď“.
V Asii vede strategický imperativ Bidenovu administrativu k většímu důrazu na čtyřlístek asijsko-tichomořských demokracií: Austrálii, Indii, Japonsko a USA. Koncem června uspořádaly USA a Japonsko simulované spojené námořní manévry ve snaze připravit se na případnou čínskou agresi vůči Tchaj-wanu. A v Evropě postavily NATO i Evropská unie Čínu na vrchol svých politických agend, přestože se dříve snažily „mimoregionálním“ závazkům vyhnout.
Ačkoliv Biden dosáhl hmatatelného pokroku při budování širokého konsensu ve vztahu k Číně, s nejtěžším prvkem této politiky je stále na začátku: musí přesvědčit ruského prezidenta Vladimira Putina, že i jeho země má národně-bezpečnostní zájem na tom, aby se distancovala od Číny. Každopádně má „lanaření“ Putina v současnosti zjevně vysokou prioritu. Po summitech s Bidenem vyzvali jak francouzský prezident Emmanuel Macron, tak i německá kancléřka Angela Merkelová k resetování vztahů mezi EU a Ruskem.
Návrh, že EU by mohla vyspravit své vztahy s Ruskem, se samozřejmě setkal s téměř hysterickými protesty v Nizozemsku, pobaltských státech a Polsku. V reakci na toto dramatizování si Merkelová pospíšila s ujasněním, že „takové rozhovory s ruským prezidentem nejsou žádnou odměnou“.
Pokud byla Merkelová poněkud přezíravá, je to dáno tím, že výkřiky protestu byly veskrze předvídatelné. Náhlé posuny strategické politiky se málokdy setkávají s počátečním porozuměním. Když americký prezident Richard Nixon navázal před 50 lety vztahy s komunistickou Čínou, vyvolal u amerických spojenců bouři a Japonsko proti tomu protestovalo ještě vehementněji, než dnes protestují Estonci, Lotyši, Litevci a Poláci.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Dnes se na Nixonovu diplomatickou iniciativu vzpomíná jako na jeden z největších strategických průlomů v poválečné éře. „Otevření Číny“ vyplynulo z faktu, že Nixon i Mao Ce-tung začali pokládat za největší hrozbu pro své země Sovětský svaz. A navázáním diplomatických vztahů mohli donutit Sověty (kteří krátce předtím napadli Československo a poté svedli krátkou, ale brutální pohraniční válku s Čínou), aby přehodnotili svou agresivní politiku.
Zabralo to. V následujících letech Sověti výrazně omezili nasazení vojáků podél hranic s Čínou a uzavřeli důležité smlouvy o jaderných zbraních s USA.
Nyní se rychle přesuňme do dneška. Putin, muž bezkrevné reálpolitiky tělem i duší, má několik důvodů, proč na Bidenovu hru přistoupit – mnohé z nich jsou přitom stejně přesvědčivé jako ty, které motivovaly Maa s Čou En-lajem, aby přivítali Nixonovu nabídku k rozhovorům. Například je dnes Rusko izolovanější, než byl kdy Sovětský svaz, a stalo se nebezpečně závislým na Číně. Z Putinovy protizápadní nevraživosti v uplynulých deseti letech totiž netěžilo Rusko, ale hlavně Čína. Kdyby Putin vytáhl Rusko z ústraní, kam Západ poslal jeho ekonomiku, mohl by zvrátit upadání země do ekonomického kornatění a stagnace.
Stejně jako mnoho členů ruského bezpečnostního establishmentu si také Putin uvědomuje, že pro jeho zemi neplynou ze vztahu se Siovou Čínou prakticky žádné výhody. Říše středu sice mohutně investuje do firem a infrastruktury po celém světě (z velké části prostřednictvím Siovy hýčkané iniciativy Pás a cesta), avšak jen titěrný objem čínských peněz se dostane do Ruska, kde tyto peníze zoufale potřebují, aby vykompenzovali dopady západních sankcí.
Navíc platí, že ačkoliv se o tom čínští představitelé nikdy nezmiňují, ze záboru čínského území Ruskem v devatenáctém století jsou stejně roztrpčení jako z imperiálních výbojů Západu. A protože západní imperialismus je dnes z převážné části utlumený, běžnému čínskému pozorovateli nejvíce bije do očí pokračující ruská okupace historicky čínského území.
Například město Vladivostok se svou obrovskou námořní základnou je součástí Ruska teprve od roku 1860, kdy tam carové vybudovali vojenský přístav. Do té doby bylo město známé pod mandžuským názvem Chaj-šen-waj. A když Rusko loni slavilo 160. výročí existence města, hypernacionalističtí uživatelé internetu v Číně pěnili rozhořčením.
Existuje i demografický argument, který musí brát Putin v úvahu: šest milionů Rusů roztroušených podél sibiřské hranice čelí 90 milionům Číňanů na druhé straně. A mnozí tito Číňané pravidelně překračují hranice a jezdí do Ruska za obchodem (přičemž vysoký počet jich tam i zůstává).
Nixonovo zprostředkování vztahů s Maem si nikdy nekladlo za cíl proměnit Čínu v baštu lidských práv a demokracie, a stejně tak ani strategie Bidena, Macrona a Merkelové nezamýšlí přetavit Putinovo Rusko přes noc ve svobodnou společnost. Západní lídři si nedělají žádné iluze. Navzdory všemu, co může Putin z lepších vztahů se Západem získat, neodkloní těžiště své politiky od Číny, pokud by tím jakkoliv ohrozil vlastní moc či osobní bezpečnost. Putinův režim je příliš křehký a příliš odkázaný na otevřené autoritářství, než aby podstupoval velká rizika.
Přeje-li si Západ, aby se Rusko distancovalo od Číny, bude muset akceptovat Putina takového, jaký je – včetně jeho much. Ruský prezident sice nevylepší svou bilanci v oblasti lidských práv, ale mohl by se alespoň nechat přesvědčit k tomu, aby začal uznávat mezinárodně dohodnuté normy v kybernetickém prostoru a přestal otevřeně ohrožovat sousední země. Takový typ dohody je více než možný a mohl by stačit k tomu, aby upozornil tvrdohlavého Sia na strategická úskalí jeho regionálního a mezinárodního zastrašování.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
South Korea's latest political crisis is further evidence that the 1987 constitution has outlived its usefulness. To facilitate better governance and bolster policy stability, the country must establish a new political framework that includes stronger checks on the president and fosters genuine power-sharing.
argues that breaking the cycle of political crises will require some fundamental reforms.
Among the major issues that will dominate attention in the next 12 months are the future of multilateralism, the ongoing wars in Ukraine and the Middle East, and the threats to global stability posed by geopolitical rivalries and Donald Trump’s second presidency. Advances in artificial intelligence, if regulated effectively, offer a glimmer of hope.
asked PS contributors to identify the national and global trends to look out for in the coming year.
STANFORD – Strategickým imperativem v pozadí nedávné série summitů amerického prezidenta Joea Bidena v Evropě bylo zformulování jednotné reakce Západu na Čínu. Během tří týdnů, které od těchto setkání uplynuly, se ukázalo, že se mu to podařilo.
Spojené státy, Francie a Německo jsou dnes v podstatě na stejné lodi. Každá z těchto zemí si uvědomuje, že jedině široká mezinárodní dohoda může přesvědčit Čínu, aby omezila své agresivní chování. Čínský postoj obnažily tento měsíc poznámky prezidenta Si Ťin-pchinga během oslav stoletého výročí založení Komunistické strany Číny. Jakákoliv snaha zasahovat do vzestupu země, varoval Si, povede ke „krvavé srážce hlav o velkou čínskou ocelovou zeď“.
V Asii vede strategický imperativ Bidenovu administrativu k většímu důrazu na čtyřlístek asijsko-tichomořských demokracií: Austrálii, Indii, Japonsko a USA. Koncem června uspořádaly USA a Japonsko simulované spojené námořní manévry ve snaze připravit se na případnou čínskou agresi vůči Tchaj-wanu. A v Evropě postavily NATO i Evropská unie Čínu na vrchol svých politických agend, přestože se dříve snažily „mimoregionálním“ závazkům vyhnout.
Ačkoliv Biden dosáhl hmatatelného pokroku při budování širokého konsensu ve vztahu k Číně, s nejtěžším prvkem této politiky je stále na začátku: musí přesvědčit ruského prezidenta Vladimira Putina, že i jeho země má národně-bezpečnostní zájem na tom, aby se distancovala od Číny. Každopádně má „lanaření“ Putina v současnosti zjevně vysokou prioritu. Po summitech s Bidenem vyzvali jak francouzský prezident Emmanuel Macron, tak i německá kancléřka Angela Merkelová k resetování vztahů mezi EU a Ruskem.
Návrh, že EU by mohla vyspravit své vztahy s Ruskem, se samozřejmě setkal s téměř hysterickými protesty v Nizozemsku, pobaltských státech a Polsku. V reakci na toto dramatizování si Merkelová pospíšila s ujasněním, že „takové rozhovory s ruským prezidentem nejsou žádnou odměnou“.
Pokud byla Merkelová poněkud přezíravá, je to dáno tím, že výkřiky protestu byly veskrze předvídatelné. Náhlé posuny strategické politiky se málokdy setkávají s počátečním porozuměním. Když americký prezident Richard Nixon navázal před 50 lety vztahy s komunistickou Čínou, vyvolal u amerických spojenců bouři a Japonsko proti tomu protestovalo ještě vehementněji, než dnes protestují Estonci, Lotyši, Litevci a Poláci.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Dnes se na Nixonovu diplomatickou iniciativu vzpomíná jako na jeden z největších strategických průlomů v poválečné éře. „Otevření Číny“ vyplynulo z faktu, že Nixon i Mao Ce-tung začali pokládat za největší hrozbu pro své země Sovětský svaz. A navázáním diplomatických vztahů mohli donutit Sověty (kteří krátce předtím napadli Československo a poté svedli krátkou, ale brutální pohraniční válku s Čínou), aby přehodnotili svou agresivní politiku.
Zabralo to. V následujících letech Sověti výrazně omezili nasazení vojáků podél hranic s Čínou a uzavřeli důležité smlouvy o jaderných zbraních s USA.
Nyní se rychle přesuňme do dneška. Putin, muž bezkrevné reálpolitiky tělem i duší, má několik důvodů, proč na Bidenovu hru přistoupit – mnohé z nich jsou přitom stejně přesvědčivé jako ty, které motivovaly Maa s Čou En-lajem, aby přivítali Nixonovu nabídku k rozhovorům. Například je dnes Rusko izolovanější, než byl kdy Sovětský svaz, a stalo se nebezpečně závislým na Číně. Z Putinovy protizápadní nevraživosti v uplynulých deseti letech totiž netěžilo Rusko, ale hlavně Čína. Kdyby Putin vytáhl Rusko z ústraní, kam Západ poslal jeho ekonomiku, mohl by zvrátit upadání země do ekonomického kornatění a stagnace.
Stejně jako mnoho členů ruského bezpečnostního establishmentu si také Putin uvědomuje, že pro jeho zemi neplynou ze vztahu se Siovou Čínou prakticky žádné výhody. Říše středu sice mohutně investuje do firem a infrastruktury po celém světě (z velké části prostřednictvím Siovy hýčkané iniciativy Pás a cesta), avšak jen titěrný objem čínských peněz se dostane do Ruska, kde tyto peníze zoufale potřebují, aby vykompenzovali dopady západních sankcí.
Navíc platí, že ačkoliv se o tom čínští představitelé nikdy nezmiňují, ze záboru čínského území Ruskem v devatenáctém století jsou stejně roztrpčení jako z imperiálních výbojů Západu. A protože západní imperialismus je dnes z převážné části utlumený, běžnému čínskému pozorovateli nejvíce bije do očí pokračující ruská okupace historicky čínského území.
Například město Vladivostok se svou obrovskou námořní základnou je součástí Ruska teprve od roku 1860, kdy tam carové vybudovali vojenský přístav. Do té doby bylo město známé pod mandžuským názvem Chaj-šen-waj. A když Rusko loni slavilo 160. výročí existence města, hypernacionalističtí uživatelé internetu v Číně pěnili rozhořčením.
Existuje i demografický argument, který musí brát Putin v úvahu: šest milionů Rusů roztroušených podél sibiřské hranice čelí 90 milionům Číňanů na druhé straně. A mnozí tito Číňané pravidelně překračují hranice a jezdí do Ruska za obchodem (přičemž vysoký počet jich tam i zůstává).
Nixonovo zprostředkování vztahů s Maem si nikdy nekladlo za cíl proměnit Čínu v baštu lidských práv a demokracie, a stejně tak ani strategie Bidena, Macrona a Merkelové nezamýšlí přetavit Putinovo Rusko přes noc ve svobodnou společnost. Západní lídři si nedělají žádné iluze. Navzdory všemu, co může Putin z lepších vztahů se Západem získat, neodkloní těžiště své politiky od Číny, pokud by tím jakkoliv ohrozil vlastní moc či osobní bezpečnost. Putinův režim je příliš křehký a příliš odkázaný na otevřené autoritářství, než aby podstupoval velká rizika.
Přeje-li si Západ, aby se Rusko distancovalo od Číny, bude muset akceptovat Putina takového, jaký je – včetně jeho much. Ruský prezident sice nevylepší svou bilanci v oblasti lidských práv, ale mohl by se alespoň nechat přesvědčit k tomu, aby začal uznávat mezinárodně dohodnuté normy v kybernetickém prostoru a přestal otevřeně ohrožovat sousední země. Takový typ dohody je více než možný a mohl by stačit k tomu, aby upozornil tvrdohlavého Sia na strategická úskalí jeho regionálního a mezinárodního zastrašování.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka