PEKING – Nejnovější vědecké hodnocení Mezivládního panelu pro změnu klimatu dává dostatečně najevo, že náklady spojené s nečinností v otázce globálního oteplování rychle stoupají a neúměrně zatíží chudší země, které za tento problém nenesou žádnou zodpovědnost. Přitom se však často přehlíží, že i klimatická akce samotná může mít nezamýšlené negativní dopady v rozvojovém světě.
Vědci a centrální bankéři obvykle uvádějí dva typy finančních rizik spojených s klimatem: „fyzická rizika“ a „tranzitivní rizika“. Zatímco fyzické riziko je výsledkem zvýšení koncentrace emisí, tranzitivní rizika mohou vyplynout z technologických šoků a ze zavádění klimatických politik a regulací v klíčových ekonomikách.
V letech 1850 až 1990 se Spojené státy a Evropa podílely na 75% kumulativních emisí oxidu uhličitého. Dnes přispívají asi 50%, přičemž Čína, Indie a další rozvíjející se ekonomiky získávají stále vyšší podíl. Vzhledem k této minulosti musí USA a Evropa podniknout smělé kroky k řešení klimatického problému, a vytyčit tak cestu, kterou budou moci následovat další rychle rostoucí emitenti z celého světa.
USA, Evropská unie, Čína a Indie vytvářejí více než 55% světového HDP. Protože jsou hlavními hnacími motory globálních výrobních a spotřebních schémat, jejich počínání má tendenci „přelévat se“ do dalších zemí. Náhlé zavedení politik a regulací určených k utlumení fosilních paliv v některé z těchto velkých ekonomik tak může vyřadit z činnosti nejen fyzická aktiva (například ropné plošiny), ale i dělníky a celé komunity. Mnoho jiných zemí z celého světa by se pak mohlo potýkat s fiskální a finanční nestabilitou.
Z ambiciózních klimatických politik nahrazujících fosilní paliva čistými zdroji energie budou mít prospěch všichni pouze v případě, že tyto politiky sníží zmíněná „tranzitivní rizika přelévání“. To bude vyžadovat koordinaci mezi zeměmi a značné investice do odolnosti, adaptace a podpory reorientace pro zaměstnance a podnikatele v tradičním sektoru fosilních paliv.
Tranzitivní rizika přelévání se mohou objevit, kdykoliv klimatická akce v jedné zemi vyvolá negativní šok v platební bilanci a veřejném dluhu obchodního partnera, který vyváží fosilní paliva nebo zboží s výraznou uhlíkovou stopou. Pařížská klimatická dohoda se sice o efektech přelévání zmiňuje, avšak výzkum tohoto klimatického rizika a jeho optimálního zmírňování je zatím omezený, čímž v úsilí o spravedlivý přechod vzniká obrovské slabé místo.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nový výzkum Společné skupiny pro klima, rozvoj a Mezinárodní měnový fond, jehož jsme členy, se naštěstí snaží tuto znalostní mezeru zacelit. V první technické studii skupiny zkoumáme důsledky navrhovaného Mechanismu úpravy uhlíkových hranic (CBAM) Evropské unie. V horní hranici našich odhadů zjišťujeme, že mechanismus by měl nepříznivý dopad na vývoz a blahobyt v mnoha rozvojových zemích.
Například při nejširší implementaci CBAM by ekonomika Mozambiku mohla poklesnout o 2,5%, Ruska o 0,6% a Indie, Egypta a Turecka o téměř 0,3%. Příjmová a sociální nerovnost mezi bohatými a chudými ekonomikami by se tak mohla zhoršit, což by ještě více nahlodalo dekarbonizační kapacity některých nízkopříjmových zemí.
Další studie zkoumá, jak by oceňování uhlíku v Číně (ve shodě se scénáři předloženými Sítí pro ozelenění finanční soustavy) ovlivnilo Indonésii, rozvíjející se trh se silnými obchodními vazbami na čínskou ekonomiku. Autoři dospívají k závěru, že utlumení spotřeby uhlí v Číně by snížilo poptávku po indonéském uhlí, a tím nepříznivě ovlivnilo platební bilanci, fiskální pozici i veřejný dluh v Indonésii kvůli vyřazení aktiv v hornickém sektoru, který hraje v domácí ekonomice klíčovou roli.
Tato zjištění nejsou záminkou ke klimatické nečinnosti. Zdůrazňují však potřebu větší mezinárodní koordinace. O zmírňování klimatických změn a adaptaci na ně musíme usilovat způsobem, který bude v souladu s udržením finanční stability, dosažením cílů trvale udržitelného rozvoje a podporou rovnosti uvnitř hranic států i napříč jimi.
Jakožto jediná globální, na pravidlech založená multilaterální instituce pověřená udržováním finanční stability by se měl MMF postavit do čela řízení tranzitivních rizik přelévání. V rámci svých globálních a bilaterálních dohledových funkcí by měl pomáhat členským státům identifikovat zdroje krátkodobých a dlouhodobějších rizik. A zároveň by měl MMF ve spolupráci se Světovou bankou a dalšími institucemi rozvojových financí pomáhat státům mobilizovat vnější i domácí zdroje potřebné k dekarbonizaci jejich ekonomik při současném udržení jejich fiskální a finanční stability.
I poté však budou některé země zákonitě trpět nezamýšlenými důsledky. V takových případech by se měl MMF vystříhat navazování svých finančních programů na těžko splnitelné podmínky, protože se ukázalo, že taková ustanovení zhoršují chudobu i nerovnost a brzdí dlouhodobý růst. Lepší možností je spolehnout se na nové mechanismy, jako je navrhovaný Trust odolnosti a trvalé udržitelnosti, jenž by poskytoval krátkodobé finance (bez náročných podmínek a za snížené sazby) na pomoc při řešení problémů s platební bilancí a likviditou v důsledku tranzitivních rizik přelévání. Případně by se na podporu dekarbonizace ve zdrojových zemích fosilních paliv mohl využít také „Fond spravedlivé dekarbonizace“ financovaný z CBAM a domácích uhlíkových daní.
Z hlediska řešení klimatických změn žijeme v důležitém desetiletí. Budoucí hospodářská stabilita, růst i lidský blahobyt mohou docela dobře záviset na tom, zda se MMF zhostí své role globálního koordinátora klimatické politiky.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
To prevent unnecessary deaths from treatable diseases, the World Health Organization must be empowered to fulfill its mandate as the leading global emergency responder. If its $7.1 billion fundraising campaign falls short, we risk being caught unprepared again when the next pandemic arrives.
calls on wealthy countries to ensure that the World Health Organization can confront emerging threats.
Not only did Donald Trump win last week’s US presidential election decisively – winning some three million more votes than his opponent, Vice President Kamala Harris – but the Republican Party he now controls gained majorities in both houses on Congress. Given the far-reaching implications of this result – for both US democracy and global stability – understanding how it came about is essential.
The post-election blame game in the United States will not only tear apart the Democratic Party, but will also distract from the elephant in the room. Democracy has been eroded by a socioeconomic regime that puts price signals above people's needs, undermining the capacity for consensus and collective decision-making.
argues that the financialization of the global economy has come at the expense self-governance.
PEKING – Nejnovější vědecké hodnocení Mezivládního panelu pro změnu klimatu dává dostatečně najevo, že náklady spojené s nečinností v otázce globálního oteplování rychle stoupají a neúměrně zatíží chudší země, které za tento problém nenesou žádnou zodpovědnost. Přitom se však často přehlíží, že i klimatická akce samotná může mít nezamýšlené negativní dopady v rozvojovém světě.
Vědci a centrální bankéři obvykle uvádějí dva typy finančních rizik spojených s klimatem: „fyzická rizika“ a „tranzitivní rizika“. Zatímco fyzické riziko je výsledkem zvýšení koncentrace emisí, tranzitivní rizika mohou vyplynout z technologických šoků a ze zavádění klimatických politik a regulací v klíčových ekonomikách.
V letech 1850 až 1990 se Spojené státy a Evropa podílely na 75% kumulativních emisí oxidu uhličitého. Dnes přispívají asi 50%, přičemž Čína, Indie a další rozvíjející se ekonomiky získávají stále vyšší podíl. Vzhledem k této minulosti musí USA a Evropa podniknout smělé kroky k řešení klimatického problému, a vytyčit tak cestu, kterou budou moci následovat další rychle rostoucí emitenti z celého světa.
USA, Evropská unie, Čína a Indie vytvářejí více než 55% světového HDP. Protože jsou hlavními hnacími motory globálních výrobních a spotřebních schémat, jejich počínání má tendenci „přelévat se“ do dalších zemí. Náhlé zavedení politik a regulací určených k utlumení fosilních paliv v některé z těchto velkých ekonomik tak může vyřadit z činnosti nejen fyzická aktiva (například ropné plošiny), ale i dělníky a celé komunity. Mnoho jiných zemí z celého světa by se pak mohlo potýkat s fiskální a finanční nestabilitou.
Z ambiciózních klimatických politik nahrazujících fosilní paliva čistými zdroji energie budou mít prospěch všichni pouze v případě, že tyto politiky sníží zmíněná „tranzitivní rizika přelévání“. To bude vyžadovat koordinaci mezi zeměmi a značné investice do odolnosti, adaptace a podpory reorientace pro zaměstnance a podnikatele v tradičním sektoru fosilních paliv.
Tranzitivní rizika přelévání se mohou objevit, kdykoliv klimatická akce v jedné zemi vyvolá negativní šok v platební bilanci a veřejném dluhu obchodního partnera, který vyváží fosilní paliva nebo zboží s výraznou uhlíkovou stopou. Pařížská klimatická dohoda se sice o efektech přelévání zmiňuje, avšak výzkum tohoto klimatického rizika a jeho optimálního zmírňování je zatím omezený, čímž v úsilí o spravedlivý přechod vzniká obrovské slabé místo.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nový výzkum Společné skupiny pro klima, rozvoj a Mezinárodní měnový fond, jehož jsme členy, se naštěstí snaží tuto znalostní mezeru zacelit. V první technické studii skupiny zkoumáme důsledky navrhovaného Mechanismu úpravy uhlíkových hranic (CBAM) Evropské unie. V horní hranici našich odhadů zjišťujeme, že mechanismus by měl nepříznivý dopad na vývoz a blahobyt v mnoha rozvojových zemích.
Například při nejširší implementaci CBAM by ekonomika Mozambiku mohla poklesnout o 2,5%, Ruska o 0,6% a Indie, Egypta a Turecka o téměř 0,3%. Příjmová a sociální nerovnost mezi bohatými a chudými ekonomikami by se tak mohla zhoršit, což by ještě více nahlodalo dekarbonizační kapacity některých nízkopříjmových zemí.
Další studie zkoumá, jak by oceňování uhlíku v Číně (ve shodě se scénáři předloženými Sítí pro ozelenění finanční soustavy) ovlivnilo Indonésii, rozvíjející se trh se silnými obchodními vazbami na čínskou ekonomiku. Autoři dospívají k závěru, že utlumení spotřeby uhlí v Číně by snížilo poptávku po indonéském uhlí, a tím nepříznivě ovlivnilo platební bilanci, fiskální pozici i veřejný dluh v Indonésii kvůli vyřazení aktiv v hornickém sektoru, který hraje v domácí ekonomice klíčovou roli.
Tato zjištění nejsou záminkou ke klimatické nečinnosti. Zdůrazňují však potřebu větší mezinárodní koordinace. O zmírňování klimatických změn a adaptaci na ně musíme usilovat způsobem, který bude v souladu s udržením finanční stability, dosažením cílů trvale udržitelného rozvoje a podporou rovnosti uvnitř hranic států i napříč jimi.
Jakožto jediná globální, na pravidlech založená multilaterální instituce pověřená udržováním finanční stability by se měl MMF postavit do čela řízení tranzitivních rizik přelévání. V rámci svých globálních a bilaterálních dohledových funkcí by měl pomáhat členským státům identifikovat zdroje krátkodobých a dlouhodobějších rizik. A zároveň by měl MMF ve spolupráci se Světovou bankou a dalšími institucemi rozvojových financí pomáhat státům mobilizovat vnější i domácí zdroje potřebné k dekarbonizaci jejich ekonomik při současném udržení jejich fiskální a finanční stability.
I poté však budou některé země zákonitě trpět nezamýšlenými důsledky. V takových případech by se měl MMF vystříhat navazování svých finančních programů na těžko splnitelné podmínky, protože se ukázalo, že taková ustanovení zhoršují chudobu i nerovnost a brzdí dlouhodobý růst. Lepší možností je spolehnout se na nové mechanismy, jako je navrhovaný Trust odolnosti a trvalé udržitelnosti, jenž by poskytoval krátkodobé finance (bez náročných podmínek a za snížené sazby) na pomoc při řešení problémů s platební bilancí a likviditou v důsledku tranzitivních rizik přelévání. Případně by se na podporu dekarbonizace ve zdrojových zemích fosilních paliv mohl využít také „Fond spravedlivé dekarbonizace“ financovaný z CBAM a domácích uhlíkových daní.
Z hlediska řešení klimatických změn žijeme v důležitém desetiletí. Budoucí hospodářská stabilita, růst i lidský blahobyt mohou docela dobře záviset na tom, zda se MMF zhostí své role globálního koordinátora klimatické politiky.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka