NEW YORK – Ve Spojených státech v současnosti probíhá jakási válka mezi fakty a fantazírováním. Znovuzvolení prezidenta Baracka Obamy znamená vítězství, sice skromné, ale neomylné, pro tábor faktů.
Události posledních dní před americkými prezidentskými volbami přinesly nestrojenou ilustraci tohoto zápasu. Mezi předními spolupracovníky republikánského vyzyvatele Mitta Romneyho se rozšířil názor, že je na krok od vítězství. Jejich přesvědčení nemělo žádnou oporu v předvolebních průzkumech. Ten pocit v nich nicméně zesílil natolik, že Romneyho začali oslovovat „pane prezidente“.
Přání, aby se jejich touha naplnila, však nestačilo na to, aby se proměnila ve skutečnost. Romney byl během své dráhy k postu prezidenta nejblíže, a dokud to šlo, zjevně si to chtěl užít, třebas předčasně. Když pak během volební noci televizní kanály předpověděly Romneyho porážku v Ohiu, a tedy znovuzvolení Baracka Obamy, Romneyho kampaň opět popřela fakta a odmítla přijmout výsledek. Uběhla dosti trapná hodina, než se Romney smířil se skutečností a pronesl zdvořilý projev, v němž přiznal porážku.
Toutéž nevšímavostí vůči realitě se poslední dobou vyznačovala nejen republikánská kampaň, ale celá Republikánská strana. Když Úřad pro statistiku práce (BLS) vydal v říjnu zprávu dokládající, že americká míra nezaměstnanosti zůstává „v zásadě beze změn na 7,9 %“, republikánští představitelé se pokusili respektovaný BLS zdiskreditovat. Když předvolební průzkumy ukazovaly, že Romney za prezidentem Barackem Obamou zaostává, snažili se zdiskreditovat průzkumy. Když nestranická Kongresová rešeršní služba (CRS) oznámila, že republikánský daňový plán by nijak nepřispěl k posílení hospodářského růstu, republikánští senátoři CRS donutili, aby svou zprávu stáhla.
Toto odmítání akceptovat realitu prostých faktů je odrazem obecnějšího paradigmatu. Republikánská strana, kdysi poměrně normální politická strana, si udělila licenci k životu v alternativní realitě – ve světě, kde George W. Bush našel zbraně hromadného ničení, které podle něj byly v Iráku, daňové škrty snižují rozpočtové schodky, Obama nejenže je muslim, ale také se narodil v Keni, takže by měl být z prezidentského klání diskvalifikován a globální oteplování je habaďúra vykonstruovaná tajnou klikou socialistických vědců. (Demokraté jsou jednou nohou mimo realitu jakbysmet.)
Ze všech iluzorních přesvědčení republikánů mělo nesporně nejvážnější důsledky jejich naprosté popření člověkem vyvolané změny klimatu. Vždyť nebude-li se proti němu nic dělat, globální oteplování má potenciál znehodnotit a zničit klimatické podmínky, na nichž v posledních deseti tisíciletích staví a závisí vzestup lidské civilizace.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jako guvernér Massachusetts Romney vyjádřil přesvědčení, že globální oteplování je realita. Jako prezidentský kandidát se však přidal k popíračům – změnu názoru dal najevo, když v srpnu ve floridské Tampě přijal stranickou nominaci. „Prezident Obama slíbil, že začne brzdit vzestup hladin oceánů,“ řekl Romney republikánskému kongresu a pak se odmlčel s dychtivým úsměvem baviče čekajícího, až publiku dojde jeho vtip.
Stalo se. Propukl smích a sílil. Romney jej nechal vzkypět a udeřil pointou: „A zachrání planetu.“ Dav vybuchl smíchy. Tak vypadal zřejmě nejpamátnější a nejubožejší moment žalostné kampaně – v dějinách úsilí lidstva zachovat obyvatelnou planetu, které se teď začnou psát, okamžik odsouzený k nesmrtelné negativní proslulosti.
A měl ohromující pokračování. Osm týdnů nato pobřeží New Jersey a město New York zasáhl hurikán Sandy. Jím vyvolané vzedmutí mořské vody, vysoké 14 stop (4,3 metru), stavělo na vzestupu hladiny moře způsobeném za sto let globálního oteplování a rozsah a intenzitu bouře přikrmily teplejší vody oceánů na ohřáté planetě. Pod tímto přílivem reality – toho, co kdysi Alexandr Solženicyn nazval „nelítostným páčidlem událostí“ – praskla uzavřená bublina Romneyho kampaně, když se její stěny provalily stejně neúprosně jako zdi na dolním Manhattanu a ve Far Rockaway.
V zápase mezi fakty a smyšlenkami znenadání měla fakta mocného spojence. Politická mapa se nepatrně, ale důsažně změnila. Obama se vrhl do činnosti a nebyl v tu chvíli pouhým podezíraným kandidátem, ale prezidentem, který má důvěru a jehož služby sužovaní obyvatelé východního pobřeží zoufale potřebují. Jak ukázaly průzkumy, osm z deseti voličů pohlíželo na jeho výkon příznivě a mnozí uvedli, že tento dojem ovlivnil jejich hlasování.
K překvapivému a politicky ráznému zvratu došlo, když se Chris Christie, guvernér New Jersey, jenž byl hlavním řečníkem na republikánském kongresu, kde se Romney vysmíval nebezpečí globálního oteplování, stal jedním z těch, na něž Obamův výkon zapůsobil, a řekl to veřejně.
Americký politický svět – nejen republikáni, ale i demokraté (třebaže ti menší měrou) – vytěsnil obrovské zlověstné skutečnosti. Ty však jako by naslouchaly a reagovaly a vstoupily do šarvátky. Hlasovaly v předstihu a dost možná zvrátily výsledek. Země promluvila a Američané jí tentokrát věnovali sluch.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The economy played a critical role in the 2024 presidential race, creating the conditions not only for Donald Trump to trounce Kamala Harris, but also for a counter-elite to usher in a new power structure. Will the Democrats and “establishment” experts get the message?
explains how and why Democrats failed to connect with US voters’ pocketbook realities.
Kamala Harris lost to Donald Trump because she received around ten million fewer votes than Joe Biden did in 2020. The Democratic Party leadership was, at best, indifferent to the erosion of voting access, negligent in retaining newer voters, and proactive in marginalizing what remained of its left wing.
thinks the party has only itself to blame for losing the 2024 election on low voter turnout.
NEW YORK – Ve Spojených státech v současnosti probíhá jakási válka mezi fakty a fantazírováním. Znovuzvolení prezidenta Baracka Obamy znamená vítězství, sice skromné, ale neomylné, pro tábor faktů.
Události posledních dní před americkými prezidentskými volbami přinesly nestrojenou ilustraci tohoto zápasu. Mezi předními spolupracovníky republikánského vyzyvatele Mitta Romneyho se rozšířil názor, že je na krok od vítězství. Jejich přesvědčení nemělo žádnou oporu v předvolebních průzkumech. Ten pocit v nich nicméně zesílil natolik, že Romneyho začali oslovovat „pane prezidente“.
Přání, aby se jejich touha naplnila, však nestačilo na to, aby se proměnila ve skutečnost. Romney byl během své dráhy k postu prezidenta nejblíže, a dokud to šlo, zjevně si to chtěl užít, třebas předčasně. Když pak během volební noci televizní kanály předpověděly Romneyho porážku v Ohiu, a tedy znovuzvolení Baracka Obamy, Romneyho kampaň opět popřela fakta a odmítla přijmout výsledek. Uběhla dosti trapná hodina, než se Romney smířil se skutečností a pronesl zdvořilý projev, v němž přiznal porážku.
Toutéž nevšímavostí vůči realitě se poslední dobou vyznačovala nejen republikánská kampaň, ale celá Republikánská strana. Když Úřad pro statistiku práce (BLS) vydal v říjnu zprávu dokládající, že americká míra nezaměstnanosti zůstává „v zásadě beze změn na 7,9 %“, republikánští představitelé se pokusili respektovaný BLS zdiskreditovat. Když předvolební průzkumy ukazovaly, že Romney za prezidentem Barackem Obamou zaostává, snažili se zdiskreditovat průzkumy. Když nestranická Kongresová rešeršní služba (CRS) oznámila, že republikánský daňový plán by nijak nepřispěl k posílení hospodářského růstu, republikánští senátoři CRS donutili, aby svou zprávu stáhla.
Toto odmítání akceptovat realitu prostých faktů je odrazem obecnějšího paradigmatu. Republikánská strana, kdysi poměrně normální politická strana, si udělila licenci k životu v alternativní realitě – ve světě, kde George W. Bush našel zbraně hromadného ničení, které podle něj byly v Iráku, daňové škrty snižují rozpočtové schodky, Obama nejenže je muslim, ale také se narodil v Keni, takže by měl být z prezidentského klání diskvalifikován a globální oteplování je habaďúra vykonstruovaná tajnou klikou socialistických vědců. (Demokraté jsou jednou nohou mimo realitu jakbysmet.)
Ze všech iluzorních přesvědčení republikánů mělo nesporně nejvážnější důsledky jejich naprosté popření člověkem vyvolané změny klimatu. Vždyť nebude-li se proti němu nic dělat, globální oteplování má potenciál znehodnotit a zničit klimatické podmínky, na nichž v posledních deseti tisíciletích staví a závisí vzestup lidské civilizace.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jako guvernér Massachusetts Romney vyjádřil přesvědčení, že globální oteplování je realita. Jako prezidentský kandidát se však přidal k popíračům – změnu názoru dal najevo, když v srpnu ve floridské Tampě přijal stranickou nominaci. „Prezident Obama slíbil, že začne brzdit vzestup hladin oceánů,“ řekl Romney republikánskému kongresu a pak se odmlčel s dychtivým úsměvem baviče čekajícího, až publiku dojde jeho vtip.
Stalo se. Propukl smích a sílil. Romney jej nechal vzkypět a udeřil pointou: „A zachrání planetu.“ Dav vybuchl smíchy. Tak vypadal zřejmě nejpamátnější a nejubožejší moment žalostné kampaně – v dějinách úsilí lidstva zachovat obyvatelnou planetu, které se teď začnou psát, okamžik odsouzený k nesmrtelné negativní proslulosti.
A měl ohromující pokračování. Osm týdnů nato pobřeží New Jersey a město New York zasáhl hurikán Sandy. Jím vyvolané vzedmutí mořské vody, vysoké 14 stop (4,3 metru), stavělo na vzestupu hladiny moře způsobeném za sto let globálního oteplování a rozsah a intenzitu bouře přikrmily teplejší vody oceánů na ohřáté planetě. Pod tímto přílivem reality – toho, co kdysi Alexandr Solženicyn nazval „nelítostným páčidlem událostí“ – praskla uzavřená bublina Romneyho kampaně, když se její stěny provalily stejně neúprosně jako zdi na dolním Manhattanu a ve Far Rockaway.
V zápase mezi fakty a smyšlenkami znenadání měla fakta mocného spojence. Politická mapa se nepatrně, ale důsažně změnila. Obama se vrhl do činnosti a nebyl v tu chvíli pouhým podezíraným kandidátem, ale prezidentem, který má důvěru a jehož služby sužovaní obyvatelé východního pobřeží zoufale potřebují. Jak ukázaly průzkumy, osm z deseti voličů pohlíželo na jeho výkon příznivě a mnozí uvedli, že tento dojem ovlivnil jejich hlasování.
K překvapivému a politicky ráznému zvratu došlo, když se Chris Christie, guvernér New Jersey, jenž byl hlavním řečníkem na republikánském kongresu, kde se Romney vysmíval nebezpečí globálního oteplování, stal jedním z těch, na něž Obamův výkon zapůsobil, a řekl to veřejně.
Americký politický svět – nejen republikáni, ale i demokraté (třebaže ti menší měrou) – vytěsnil obrovské zlověstné skutečnosti. Ty však jako by naslouchaly a reagovaly a vstoupily do šarvátky. Hlasovaly v předstihu a dost možná zvrátily výsledek. Země promluvila a Američané jí tentokrát věnovali sluch.
Z angličtiny přeložil David Daduč