Století čínských protestů

Zpráva ústředního výboru Komunistické strany Číny, která pronikla na veřejnost, prozrazuje hluboký strach čínské vládnoucí strany z rostoucí vlny protestů a občanských nepokojů. Historie napovídá, že mají důvod se strachovat. Protesty utvářely čínské dějiny celého dvacátého století, počínaje tzv. povstáním boxerů a konče protestní akcí členů hnutí Fa-lun Kung a studentskými demonstracemi proti NATO. Protestní paradigmata se pochopitelně vyvíjela. Způsob, jakým Fa-lun Kung a aktivisté brojící proti NATO použili internet, nemá v dějinách země obdoby. Dost stránek těchto protestů ovšem zůstává stejných, a tak se můžeme ptát, zda nám historie pomůže odpovědět na tuto akutní otázku: bude se na dnešní protesty vzpomínat jako na nevýznamná vzplanutí bez déletrvajícího významu, nebo jako na nezvratná znamení toho, že se režim na prahu jedenadvacátého století rozpadá? Minulost nám zřejmě definitivní odpověď na tuto otázku nedá, ale může nám pomoci pochopit, oč tady jde. Hodí se začít věčným dilematem mnoha čínských režimů, tedy jakou strategií se vydat, začnou-li protesty. Nasměrovat je loajalisticky? Pokusit se je odzbrojit? Nebo jim zlomit vaz represemi? Každá z těchto strategií ve své době fungovala, ale každá z nich se také nakonec vymstila. První možnost pověstně selhala v roce 1900. Dynastie Čching se postavila za boxery, agresivní protikřesťanskou skupinu. Zahraniční mocnosti pak ale hnutí boxerů rozdrtily a zatížily režim reparacemi. Druhá strategie se vymstila o osm desítek let později, kdy se komunistická strana včas nezbavila základních příčin studentské nespokojenosti a nechala je několik let doutnat, v důsledku čehož se mladí aktivisté osmělili a získali více zkušeností. Menší studentské výbuchy v letech 1985 až 1988 bývaly tu tolerovány, tu odsuzovány, ale nikdy nebyly potlačeny za použití násilí. V devětaosmdesátém se k obrovským demonstracím organizovaným vzdělanou mládeží, již zběhlou v mechanismech protestu, začaly přidávat celé kontingenty dělníků. Represivní strategie selhaly opakovaně v letech 1919 a 1927. Vojenští diktátoři a koloniální úřady, kteří proti protestujícím používali sílu, viděli, že tento postup masová hnutí spíše posiloval, než oslaboval. Kterou strategii režim uskutečňoval v poslední době? Na to je jednoduchá odpověď: všechny. Pokoušel se předběhnout protesty proti NATO a postavit se do jejich čela, zničit Fa-lun Kung a odzbrojit stávky a nespokojenost dělníků s nárůstem daní. Tento smíšený přístup použily už dřívější čínské režimy a někdy se docela vyplatily. Znamená to, že vládcové Číny mohou teď klidně spát? Na konci roku 1999 to tak vypadalo. Dnes se naopak zdá, že je každá volba z roku 1999 něco stála. Odhodlání mnoha členů hnutí Fa-lun Kung posílil oficiální pokus zdiskreditovat Li Chung-č’, jejich charismatického vůdce. Stalo se ctí účastnit se riskantních veřejných aktů vzdoru – a proto veřejné protesty pokračují. Přetrvávají také ekonomické protesty. V některých regionech, jako je S’-čchuan nebo Ťiang-si, dostávají tyto protesty čím dál militantnější podobu. Pokusy režimu využít a usměrnit sílu protestů měly a mají nečekané následky. Například pokus vlády využít vlny nacionalismu vyvolané spojeneckým bombardováním čínského velvyslanectví v Bělehradě během války o Kosovo. Studenti, opojení mocí a vzrušením veřejných protestů, se určitě nebudou chtít do budoucna spokojit s tím, že do ulic potáhnou proto, aby bojovali za oficiálně uznanou a povolenou věc. Jasným náznakem budoucího zdroje starostí pro vládu byla otevřená protestní shromáždění vzdělané pekingské mládeže proti způsobu, jakým policie vyšetřovala znásilnění a vraždu jedné místní studentky. Tato vlna sice opadla rychle a bez incidentů, ale už to, že k ní došlo, stačí, aby vláda začala litovat, že v roce 1999 vypustila z láhve nepředvídatelného a deset let spícího džina studentského aktivismu. Tyto postřehy nejsou samozřejmě nijakým důkazem, že je čínský režim v posledním tažení. Naznačují jen, že v Číně existují významné síly, které mohou probudit k životu činnost, jež je s to vážně ohrozit autoritu státu. Jediné, co chybí, je společná nit, který by lidi z různých tříd a s odlišnými zájmy spojila s „uměním protestovat“, které v posledním století opakovaně prokázalo svou životaschopnost. Měli bychom pamatovat – stejně jako čínští vůdcové –, že odpor vůči korupci na vysokých místech je sjednocující silou. Sjednotil protestující ve 40. letech (těsně před pádem nacionalistů) i v roce 1989 (kdy se komunisté naposledy postavili většímu protestnímu hnutí). Přes setrvalý ekonomický růst tedy představitelé čínského státu nemohou klidně spát. Jsou si vědomi, že občané vidí, že čínskou komunistickou stranu rozežírá korupce, a bojí se nepředvídatelných a nekontrolovatelných protestů, které by i v novém století mohly nakonec utvářet čínské dějiny – tak jako ve století uplynulém.