CAMBRIDGE – Letos patrně vyvrcholí muka eura. To je buď vydrží, anebo padne. Přežití eurozóny vyžaduje věrohodné řešení její dlouhotrvající krize suverénního dluhu, což ovšem vyžaduje řešení dvou makroekonomických nevyvážeností – externí a fiskální –, které jsou jádrem krize.
Krize odhalila hluboké disparity v konkurenční schopnosti, jež se uvnitř eurozóny vyvinuly. V letech 1996 až 2010 se jednotkové mzdové náklady v Německu zvýšily jen o 8 % a ve Francii o 13 %. Srovnejme si to s 24 % v Portugalsku, 35 % ve Španělsku, 37 % v Itálii a šokujícími 59 % v Řecku. Výsledkem jsou rozsáhlé obchodní nevyváženosti mezi zeměmi eurozóny a problém dále zjitřují velké fiskální deficity a vysoké hladiny veřejného dluhu v jižní Evropě (a Francii), z velké části vůči zahraničním věřitelům.
Je k řešení těchto nevyvážeností nezbytný rozpad eurozóny? Předpokládejme například, že by mělo odejít Portugalsko a znovu zavést escudo. Následná kurzovní devalvace by okamžitě snížila cenu portugalských vývozů, zvýšila jeho dovozní ceny, stimulovala ekonomiku a přinesla tolik potřebný růst. Jenže výstup z eura by byla zapeklitá věc. Následný chaos by mohl snadno převážit nad krátkodobými přínosy pro konkurenční schopnost, jež by se dostavily s devalvací.
Existuje pozoruhodně jednoduchá alternativa, která nevyžaduje, aby sužované ekonomiky jižní Evropy odstoupily od eura a znehodnotily své směnné kurzy. Skládá se ze zvýšení daně z přidané hodnoty a současného snížení daní ze mzdy. Náš nedávný výzkum dokládá, že taková „fiskální devalvace“ má na ekonomiku velice podobné účinky, co se týče vlivu na HDP, spotřebu, zaměstnanost a inflaci.
Měnová devalvace funguje tím, že zdražuje dovozy a zlevňuje vývozy. Posun zátěže od daní ze mzdy na DPH by přinesl totéž. Nárůst DPH zvyšuje ceny importovaného zboží, neboť na zahraniční firmy doléhá vyšší daň. Aby se zajistilo, že domácí firmy nebudou motivovány ke zvýšení cen, růst DPH musí doprovázet snížení daní ze mzdy.
Navíc vzhledem k tomu, že export je od DPH osvobozený, poklesly by ceny domácího vývozu. Žádaných konkurenčních účinků kurzovní devalvace lze tedy dosáhnout i při setrvání v eurozóně.
Tato politika může pomoci i ve fiskální oblasti. Pozitivní dopady zvýšení konkurenční schopnosti na růst mohou, tak jako u kurzovní devalvace, posílit fiskální pozici, neboť zvýší příjmy z daní. Významná výhoda fiskálních devalvací je navíc v tom, že generují další příjmy v úměře k obchodnímu deficitu země. Pro země, které trpí slabou konkurenceschopností, a proto hospodaří s obchodním deficitem, to obvykle znamená vyšší státní důchod, zejména krátkodobě.
Fiskální devalvace, stejně jako ty kurzovní, mají své vítěze a poražené. Obě fungují jako daň z majetku: inflace znamená, že držitelé dluhopisů utrpí reálnou ztrátu, úměrnou svému bohatství a rozsahu devalvace. Pokud se neupraví daně z kapitálu, srovnatelná ztráta postihne držitele domácích akcií.
Naproti tomu mnohé transfery, například pomoc v nezaměstnanosti, nemocenské dávky a veřejné penze, jsou indexované k inflaci, a tak si reálnou hodnotu zachovají. Totéž platí pro minimální mzdy. Tyto přerozdělovací efekty hrají v politice kurzovních devalvací důležitou úlohu a většina těchto účinků se dostavuje i při fiskálních devalvacích.
Fiskální devalvace mají už své zastánce. Vláda francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dokonce takovou devalvaci právě ohlásila. Obavám, že fiskální devalvace bude v rozporu s pravidly eurozóny, lze čelit prostým poukazem na to, že německá vláda takovou devalvaci uskutečnila už v roce 2007, byť pod jiným názvem, když zvýšila DPH ze 16 % na 19 % a srazila odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění z 6,5 % na 4,2 %.
Krátce, ke kurzovní devalvaci existují jednoduché fiskální alternativy, které se dokážou vypořádat s krátkodobými problémy jihoevropských zemí s konkurenční schopností. Ovšemže, schůdné fiskální devalvace budou svým rozsahem omezené. Společně s restrukturalizací dluhu, vstřícnou měnovou politikou, likviditní podporou ze strany Evropské centrální banky a tolik potřebnými strukturálními reformami však mohou přispět k usazení otřesených ekonomik na pevný základ, aniž by došlo k rozpadu eurozóny či významné recesi v důsledku úsporných opatření.
CAMBRIDGE – Letos patrně vyvrcholí muka eura. To je buď vydrží, anebo padne. Přežití eurozóny vyžaduje věrohodné řešení její dlouhotrvající krize suverénního dluhu, což ovšem vyžaduje řešení dvou makroekonomických nevyvážeností – externí a fiskální –, které jsou jádrem krize.
Krize odhalila hluboké disparity v konkurenční schopnosti, jež se uvnitř eurozóny vyvinuly. V letech 1996 až 2010 se jednotkové mzdové náklady v Německu zvýšily jen o 8 % a ve Francii o 13 %. Srovnejme si to s 24 % v Portugalsku, 35 % ve Španělsku, 37 % v Itálii a šokujícími 59 % v Řecku. Výsledkem jsou rozsáhlé obchodní nevyváženosti mezi zeměmi eurozóny a problém dále zjitřují velké fiskální deficity a vysoké hladiny veřejného dluhu v jižní Evropě (a Francii), z velké části vůči zahraničním věřitelům.
Je k řešení těchto nevyvážeností nezbytný rozpad eurozóny? Předpokládejme například, že by mělo odejít Portugalsko a znovu zavést escudo. Následná kurzovní devalvace by okamžitě snížila cenu portugalských vývozů, zvýšila jeho dovozní ceny, stimulovala ekonomiku a přinesla tolik potřebný růst. Jenže výstup z eura by byla zapeklitá věc. Následný chaos by mohl snadno převážit nad krátkodobými přínosy pro konkurenční schopnost, jež by se dostavily s devalvací.
Existuje pozoruhodně jednoduchá alternativa, která nevyžaduje, aby sužované ekonomiky jižní Evropy odstoupily od eura a znehodnotily své směnné kurzy. Skládá se ze zvýšení daně z přidané hodnoty a současného snížení daní ze mzdy. Náš nedávný výzkum dokládá, že taková „fiskální devalvace“ má na ekonomiku velice podobné účinky, co se týče vlivu na HDP, spotřebu, zaměstnanost a inflaci.
Měnová devalvace funguje tím, že zdražuje dovozy a zlevňuje vývozy. Posun zátěže od daní ze mzdy na DPH by přinesl totéž. Nárůst DPH zvyšuje ceny importovaného zboží, neboť na zahraniční firmy doléhá vyšší daň. Aby se zajistilo, že domácí firmy nebudou motivovány ke zvýšení cen, růst DPH musí doprovázet snížení daní ze mzdy.
Navíc vzhledem k tomu, že export je od DPH osvobozený, poklesly by ceny domácího vývozu. Žádaných konkurenčních účinků kurzovní devalvace lze tedy dosáhnout i při setrvání v eurozóně.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Tato politika může pomoci i ve fiskální oblasti. Pozitivní dopady zvýšení konkurenční schopnosti na růst mohou, tak jako u kurzovní devalvace, posílit fiskální pozici, neboť zvýší příjmy z daní. Významná výhoda fiskálních devalvací je navíc v tom, že generují další příjmy v úměře k obchodnímu deficitu země. Pro země, které trpí slabou konkurenceschopností, a proto hospodaří s obchodním deficitem, to obvykle znamená vyšší státní důchod, zejména krátkodobě.
Fiskální devalvace, stejně jako ty kurzovní, mají své vítěze a poražené. Obě fungují jako daň z majetku: inflace znamená, že držitelé dluhopisů utrpí reálnou ztrátu, úměrnou svému bohatství a rozsahu devalvace. Pokud se neupraví daně z kapitálu, srovnatelná ztráta postihne držitele domácích akcií.
Naproti tomu mnohé transfery, například pomoc v nezaměstnanosti, nemocenské dávky a veřejné penze, jsou indexované k inflaci, a tak si reálnou hodnotu zachovají. Totéž platí pro minimální mzdy. Tyto přerozdělovací efekty hrají v politice kurzovních devalvací důležitou úlohu a většina těchto účinků se dostavuje i při fiskálních devalvacích.
Fiskální devalvace mají už své zastánce. Vláda francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dokonce takovou devalvaci právě ohlásila. Obavám, že fiskální devalvace bude v rozporu s pravidly eurozóny, lze čelit prostým poukazem na to, že německá vláda takovou devalvaci uskutečnila už v roce 2007, byť pod jiným názvem, když zvýšila DPH ze 16 % na 19 % a srazila odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění z 6,5 % na 4,2 %.
Krátce, ke kurzovní devalvaci existují jednoduché fiskální alternativy, které se dokážou vypořádat s krátkodobými problémy jihoevropských zemí s konkurenční schopností. Ovšemže, schůdné fiskální devalvace budou svým rozsahem omezené. Společně s restrukturalizací dluhu, vstřícnou měnovou politikou, likviditní podporou ze strany Evropské centrální banky a tolik potřebnými strukturálními reformami však mohou přispět k usazení otřesených ekonomik na pevný základ, aniž by došlo k rozpadu eurozóny či významné recesi v důsledku úsporných opatření.