ABIDŽAN/PAŘÍŽ – Zatímco se globální hospodářství začíná vynořovat z krize covidu-19, poradit si s inflačními riziky bude mnohem větší výzvou v rozvojových zemích než ve vyspělých ekonomikách. Odráží to povahu šoků vyvolávajících inflaci a fakt, že zemím s nižšími příjmy schází výbava k tomu, aby na ně rozhodně reagovaly. Kombinace určitých šoků a slabých míst by tak mohla vážně ohrozit hospodářskou stabilitu a prosperitu těchto zemí.
V prvé řadě jsou rozvojové země mnohem silněji vystaveny vlivům environmentálních šoků, jejichž četnost a závažnost budou v důsledku změny klimatu narůstat. Extrémní povětrnostní události vlastně působí jako negativní šoky na straně nabídky a zapříčiňují úbytek produkce a vzestup cen – pro tvůrce měnových politik ty nejnáročnější podmínky. Několik zemí, mimo jiné Nigérie a Srí Lanka, zažívá aktuálně raketový růst cen potravin, zatímco sucho a navazující hladomor na Madagaskaru jsou další neúprosnou připomínkou zranitelnosti afrických rozvojových zemí.
Silněji vystavené jsou rozvojové ekonomiky i vlivům finančních šoků. Ve vyspělých ekonomikách se měnová politika dříve či později normalizuje, a je-li určitým vodítkem dřívější zkušenost, mnohé rozvíjející se trhy a chudé země zažijí masivní odlivy kapitálu. Strašák úprku kapitálu může být nejvýraznější v chudších ekonomikách, zejména pokud jej bude provázet ztenčení rozvojové pomoci. Taková nenadálá uvíznutí s sebou přinášejí svá vlastní politická dilemata, především síly stlačující směnné kurzy. Tvůrci politik buď mohou nechat své měny devalvovat, což by roztáčelo inflaci, anebo zvýšit úrokové sazby, což by nepříznivě postihlo růst a udržitelnost dluhu.
Oba typy inflačního šoku budou v chudších zemích náročnou zkouškou tvůrců měnových politik. Mnohým chybí zkušenost a praxe, jichž je zapotřebí k zajištění věrohodnosti a ke stabilizaci inflačních očekávání. Mohlo by se proto vyvinout několik smyček negativních zpětných vazeb. V zemích s vysokými úrovněmi valutově denominovaného dluhu by znehodnocování směnného kurzu mohlo vést k fatálnímu nesouladu měn, který by vyvolal dluhovou krizi a vzedmutí inflace. Uvolnění kotvy inflačních očekávání by pak mělo další důsledky pro beztak křehké finanční soustavy rozvojových ekonomik.
Inflace má navíc sklon přetrvávat ještě dlouho po kurzovních devalvacích. Politiky výdajových přesunů zaměřené na nahrazování čím dál nákladnějšího importu levnějším zbožím domácí provenience často vyústily jen ve vlažný růst a tvrdohlavě vysokou inflaci. To nahlodalo kupní sílu domácností a vyvolalo chudobu a sociální nestabilitu.
Část politické reakce na tato inflační rizika mají v rukou samotné rozvojové země. Ke stabilizaci očekávání a potlačení rizika fiskální dominance by významně přispěl důvěryhodný rámec fiskální politiky. Fiskální konsolidace vprostřed pandemie sice zjevně vhodná není, ale přísnější potírání korupce a omezení úniků by pomohly zajistit, že veřejné výdaje dospějí ke svým zamýšleným příjemcům a maximalizují svůj vliv.
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Korupce stojí rozvojové ekonomiky odhadovaných 1,3 bilionu dolarů ročně, tedy tři čtvrtiny HDP subsaharské Afriky. Krize covidu-19 by vlády rozvojových zemí měla přimět k tvrdému zásahu proti zneužívání veřejných prostředků. To vytvoří fiskální prostor pro mírnění důsledků inflace na nejchudší domácnosti a zároveň připraví půdu pro zotavení a vytrvalý hospodářský růst.
Pomoci nízkopříjmovým zemím překonat inflační nástrahy může ale též mezinárodní společenství. Makroekonomická stabilita v nejchudších zemích je v takových případech značně závislá na externím financování. Proto je naléhavě zapotřebí, aby mezinárodní společenství posílilo mezinárodní rezervy rozvojových ekonomik s cílem podepřít jejich měny a tlumit inflační rizika. Přestože v současnosti inflační tlaky zůstávají obecně pod kontrolou, riziko inflace se v těchto ekonomikách může zhmotňovat nelineárním způsobem. Vytrvalé ztenčování mezinárodních rezerv určité země by například mohlo vyvolat náhlou devalvaci tamní měny. To může přivodit inflační spirálu, zejména pokud orgánům státu chybí věrohodnost potřebná k ukotvení očekávání.
Zrychlující inflace, doprovázená zhoršujícími se vyhlídkami v oblasti růstu a zaměstnanosti, vystaví rozvojové ekonomiky oné sociopolitické nestabilitě, jakou jsme v poslední době viděli v Tunisku, Jižní Africe, Nigérii a Senegalu. Přelivové efekty takových rozvratů jsou přesně tím, co světové hospodářství ve chvíli, kdy se zotavuje z pandemie, nemůže nepotřebovat.
Nedávná nová alokace zvláštních práv čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu v hodnotě 650 miliard dolarů naštěstí představuje ideální příležitost rozvojovým ekonomikám pomoci. Přestože se na SDR rostoucí měrou (a právem) pohlíží jako na rozvojový nástroj, jsou v zásadě rezervním aktivem, které může mít významné protiinflační přínosy. Zajištění, aby víc nových SDR šlo z vyspělých ekonomik do rozvojových zemí, posílí mezinárodní rezervy chudších států a tím pomůže ochránit miliardy lidí před rizikem inflace. To zase poskytne národním orgánům a soukromému sektoru prostor k rozhodnému jednání s cílem znovu zažehnout růst a snížit chudobu.
Značná část rozvojového světa ještě zápasí s pandemií. Už před porážkou koronaviru ale tvůrci měnových politik budou možná muset řešit potenciálně vážné inflační hrozby. Připravovat by se měli začít už teď.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
European integration – and the stability and prosperity it supports – has always depended on a pragmatic, incremental approach. If the EU is to navigate today’s challenging geopolitical environment, it must again embrace this approach, rather than continue to allow high-level principles to dictate policy.
warns that the EU’s focus on high-level principles is undermining its economic dynamism and global influence.
Given the risks involved in the race for AI dominance, maintaining a strong lead within democratic advanced economies justifies a public-private strategic mobilization on the scale of the Manhattan Project. Yet the West is doing the opposite, largely owing to its own AI industry’s arrogance, shortsightedness, and greed.
thinks the US industry bears a considerable share of the blame for China’s DeepSeek breakthrough.
ABIDŽAN/PAŘÍŽ – Zatímco se globální hospodářství začíná vynořovat z krize covidu-19, poradit si s inflačními riziky bude mnohem větší výzvou v rozvojových zemích než ve vyspělých ekonomikách. Odráží to povahu šoků vyvolávajících inflaci a fakt, že zemím s nižšími příjmy schází výbava k tomu, aby na ně rozhodně reagovaly. Kombinace určitých šoků a slabých míst by tak mohla vážně ohrozit hospodářskou stabilitu a prosperitu těchto zemí.
V prvé řadě jsou rozvojové země mnohem silněji vystaveny vlivům environmentálních šoků, jejichž četnost a závažnost budou v důsledku změny klimatu narůstat. Extrémní povětrnostní události vlastně působí jako negativní šoky na straně nabídky a zapříčiňují úbytek produkce a vzestup cen – pro tvůrce měnových politik ty nejnáročnější podmínky. Několik zemí, mimo jiné Nigérie a Srí Lanka, zažívá aktuálně raketový růst cen potravin, zatímco sucho a navazující hladomor na Madagaskaru jsou další neúprosnou připomínkou zranitelnosti afrických rozvojových zemí.
Silněji vystavené jsou rozvojové ekonomiky i vlivům finančních šoků. Ve vyspělých ekonomikách se měnová politika dříve či později normalizuje, a je-li určitým vodítkem dřívější zkušenost, mnohé rozvíjející se trhy a chudé země zažijí masivní odlivy kapitálu. Strašák úprku kapitálu může být nejvýraznější v chudších ekonomikách, zejména pokud jej bude provázet ztenčení rozvojové pomoci. Taková nenadálá uvíznutí s sebou přinášejí svá vlastní politická dilemata, především síly stlačující směnné kurzy. Tvůrci politik buď mohou nechat své měny devalvovat, což by roztáčelo inflaci, anebo zvýšit úrokové sazby, což by nepříznivě postihlo růst a udržitelnost dluhu.
Oba typy inflačního šoku budou v chudších zemích náročnou zkouškou tvůrců měnových politik. Mnohým chybí zkušenost a praxe, jichž je zapotřebí k zajištění věrohodnosti a ke stabilizaci inflačních očekávání. Mohlo by se proto vyvinout několik smyček negativních zpětných vazeb. V zemích s vysokými úrovněmi valutově denominovaného dluhu by znehodnocování směnného kurzu mohlo vést k fatálnímu nesouladu měn, který by vyvolal dluhovou krizi a vzedmutí inflace. Uvolnění kotvy inflačních očekávání by pak mělo další důsledky pro beztak křehké finanční soustavy rozvojových ekonomik.
Inflace má navíc sklon přetrvávat ještě dlouho po kurzovních devalvacích. Politiky výdajových přesunů zaměřené na nahrazování čím dál nákladnějšího importu levnějším zbožím domácí provenience často vyústily jen ve vlažný růst a tvrdohlavě vysokou inflaci. To nahlodalo kupní sílu domácností a vyvolalo chudobu a sociální nestabilitu.
Část politické reakce na tato inflační rizika mají v rukou samotné rozvojové země. Ke stabilizaci očekávání a potlačení rizika fiskální dominance by významně přispěl důvěryhodný rámec fiskální politiky. Fiskální konsolidace vprostřed pandemie sice zjevně vhodná není, ale přísnější potírání korupce a omezení úniků by pomohly zajistit, že veřejné výdaje dospějí ke svým zamýšleným příjemcům a maximalizují svůj vliv.
PS Events: AI Action Summit 2025
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Korupce stojí rozvojové ekonomiky odhadovaných 1,3 bilionu dolarů ročně, tedy tři čtvrtiny HDP subsaharské Afriky. Krize covidu-19 by vlády rozvojových zemí měla přimět k tvrdému zásahu proti zneužívání veřejných prostředků. To vytvoří fiskální prostor pro mírnění důsledků inflace na nejchudší domácnosti a zároveň připraví půdu pro zotavení a vytrvalý hospodářský růst.
Pomoci nízkopříjmovým zemím překonat inflační nástrahy může ale též mezinárodní společenství. Makroekonomická stabilita v nejchudších zemích je v takových případech značně závislá na externím financování. Proto je naléhavě zapotřebí, aby mezinárodní společenství posílilo mezinárodní rezervy rozvojových ekonomik s cílem podepřít jejich měny a tlumit inflační rizika. Přestože v současnosti inflační tlaky zůstávají obecně pod kontrolou, riziko inflace se v těchto ekonomikách může zhmotňovat nelineárním způsobem. Vytrvalé ztenčování mezinárodních rezerv určité země by například mohlo vyvolat náhlou devalvaci tamní měny. To může přivodit inflační spirálu, zejména pokud orgánům státu chybí věrohodnost potřebná k ukotvení očekávání.
Zrychlující inflace, doprovázená zhoršujícími se vyhlídkami v oblasti růstu a zaměstnanosti, vystaví rozvojové ekonomiky oné sociopolitické nestabilitě, jakou jsme v poslední době viděli v Tunisku, Jižní Africe, Nigérii a Senegalu. Přelivové efekty takových rozvratů jsou přesně tím, co světové hospodářství ve chvíli, kdy se zotavuje z pandemie, nemůže nepotřebovat.
Nedávná nová alokace zvláštních práv čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu v hodnotě 650 miliard dolarů naštěstí představuje ideální příležitost rozvojovým ekonomikám pomoci. Přestože se na SDR rostoucí měrou (a právem) pohlíží jako na rozvojový nástroj, jsou v zásadě rezervním aktivem, které může mít významné protiinflační přínosy. Zajištění, aby víc nových SDR šlo z vyspělých ekonomik do rozvojových zemí, posílí mezinárodní rezervy chudších států a tím pomůže ochránit miliardy lidí před rizikem inflace. To zase poskytne národním orgánům a soukromému sektoru prostor k rozhodnému jednání s cílem znovu zažehnout růst a snížit chudobu.
Značná část rozvojového světa ještě zápasí s pandemií. Už před porážkou koronaviru ale tvůrci měnových politik budou možná muset řešit potenciálně vážné inflační hrozby. Připravovat by se měli začít už teď.
Z angličtiny přeložil David Daduč