WASHINGTON, DC – V popředí politických debat je dnes „energetický přechod“ od uhlovodíků k obnovitelným zdrojům a elektrifikaci, česky častěji „transformace energetiky“. Posledních 18 měsíců ale ukázalo, že se jedná o náročnější a složitější podnik, než by si člověk myslel po pouhém prostudování grafů, které se objevují v mnoha scénářích. I ve Spojených státech a Evropě, kde byly přijaty rozsáhlé iniciativy (například zákon o snižování inflace a RePowerEU), aby se věci hnuly vpřed, se o vývoji, zavádění a rozšiřování nových technologií, na nichž bude transformace v posledku záviset, rozhodne až časem.
Pojem „energetický přechod“ naznačuje, že jednoduše děláme další krok na cestě, která začala před staletími průmyslovou revolucí. Když jsem se však ve své knize The New Map zabýval dřívějšími energetickými přechody, odlišnost té současné mě ohromila. Hnací silou dřívějších proměn byla technická a ekonomická výhodnost, kdežto v současnosti je nejdůležitějším faktorem veřejná politika.
K předchozím proměnám energetiky navíc docházelo během století či ještě delší doby a zavedené technologie nevytlačovaly úplně. Ropa předstihla uhlí coby hlavní zdroj energie na světě v 60. letech 20. století, přesto dnes používáme třikrát víc uhlí než tehdy, přičemž globální spotřeba v roce 2022 dosáhla rekordní výše.
Naproti tomu dnešní transformace se má odehrát během o málo víc než čtvrtstoletí a nemá mít součtový charakter. Vzhledem k rozsahu předjímaných změn se objevují obavy, že v procesu plánování politik nebyla věnována dostatečná pozornost makroekonomické analýze. Ve studii z roku 2021 pro Petersonův institut pro mezinárodní ekonomii francouzský ekonom Jean Pisani-Ferry podotýká, že příliš rychlé směřování k čistě nulovým emisím by mohlo přivodit „nepříznivý nabídkový šok – velice podobný šokům 70. let 20. století“. Varuje, že zbrklá transformace „pravděpodobně nebude vlídná a tvůrci politik by se měli připravit na těžké rozhodování“.
Vývoj událostí od doby, kdy se trhy s energií začaly koncem léta 2021 napínat, poukazuje na čtyři velké výzvy, na něž je třeba dávat pozor. Zaprvé, především kvůli výpadkům zapříčiněným ruskou válkou na Ukrajině se vrcholnou prioritou znovu stala energetická bezpečnost. Aby světla svítila a továrny vyráběly, jsou z větší části stále nezbytné uhlovodíky, takže energetická bezpečnost znamená nutnost zajistit si dostatečné dodávky za rozumnou cenu a izolaci od geopolitického rizika a ekonomických těžkostí.
Ač změna klimatu zůstává v centru pozornosti, administrativa amerického prezidenta Joea Bidena naléhá na domácí firmy, aby zvýšily produkci ropy, a ze Strategické ropné rezervy uvolnila zásoby v mnohem větším měřítku než kterákoli předchozí administrativa. V Německou jsou zelení ve vládní koalici tahouny rozvoje tamní kapacity dovážet zkapalněný zemní plyn a první dodávky LNG ze Spojených států byly dovezeny tento měsíc prostřednictvím infrastruktury vybudované za necelých 200 dnů. Energetická bezpečnost není východisko, které by se v nadcházejících letech vypařilo.
Druhá výzva se týká rozsahu. Dnešní světová ekonomika s výstupem v hodnotě 100 bilionů dolarů je co do energie z více než 80 % závislá na uhlovodících a nic tak obřího a složitého jako globální energetickou soustavu nelze snadno transformovat. V důležité nové knize How The World Really Works (Jak svět doopravdy funguje) význačný akademický znalec energetiky Václav Smil tvrdí, že čtyřmi zásadními „pilíři moderní civilizace“ jsou cement, ocel, plasty a amoniak (do hnojiv), z nichž každý je silně závislý na stávající energetické soustavě.
Vzhledem k těmto výchozím podmínkám, pomohou řešení jako veganství? Smil podotýká, že součástí systému, který dostane jediné rajče z pěstírny ve Španělsku (včetně nezbytného hnojiva) na jídelní stůl v Londýně, je pět polévkových lžic ropy. Ano, bylo by možné zlepšit energetickou účinnost. Hlavní účinky se ale projeví ve vyspělých zemích, nikoli v rozvojovém světě, kde žije 80 % všech lidí a kde rostoucí příjmy poženou vzhůru poptávku po energii.
To poukazuje na třetí výzvu: nový předěl Sever-Jih. Na globálním Severu – především v západní Evropě a Severní Americe – je změna klimatu na špici politické agendy. Na globálním Jihu ale tato meta stojí vedle dalších zásadních priorit, jako je posilování hospodářského růstu, zmírňování chudoby a zlepšování zdravotního stavu zacílením na znečištění vzduchu ve vnitřních prostorách v důsledku spalování dřeva a odpadu. Pro mnohé v rozvojovém světě proto „energetická transformace“ znamená přechod od dřeva a odpadu ke zkapalněnému ropnému plynu.
Názornou ilustrací tohoto předělu bylo, když Evropský parlament loni přijal usnesení odsuzující navržený ropovod z Ugandy přes Tanzanii k Indickému oceánu. Evropští poslanci namítli, že projekt by měl nepříznivé dopady na klima, životní prostředí a „lidská práva“. Své hlasy ovšem uplatnili v orgánu se sídlem ve Francii a Belgii, kde je příjem na osobu (v současných dolarech) 50krát respektive 60krát vyšší než v Ugandě, ve které je ropovod považován za základ hospodářského rozvoje. Usnesení vyvolalo zuřivou reakci. Místopředseda ugandského parlamentu odsoudil Evropany za to, že projevili „nejvyšší míru neokolonialismu a imperialismu vůči suverenitě Ugandy a Tanzanie“.
Čtvrtá výzva se týká materiálových požadavků na energetickou transformaci. Vnímám to jako posun od „velkých vrtů“ k „velkým rypadlům“ – tedy od dobývání ropy a plynu k těžbě nerostů, po nichž ve světě, který se elektrizuje, enormně poroste poptávka.
V nové studii S&P, Budoucnost mědi, počítáme, že poptávka po „elektrifikačním kovu“ se bude muset zdvojnásobit, aby unesla světové klimatické cíle pro rok 2050. Znepokojivé zprávy ohledně očekávaného exponenciálního růstu poptávky po nerostech jako lithium a kobalt v poslední době uveřejnila řada orgánů – mimo jiné americká a japonská vláda, Evropská unie, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní energetická agentura.
Samotné znepokojení ale významné nové doly neotevře, to je proces odhadovaný na 16-25 let, který se po celém světě potýká s čím dál složitějšími povolovacími nároky. V některých zemích s klíčovými ložisky jsou vlády vůči těžbě otevřeně nepřátelské.
Zatímco tedy směr transformace energetiky je jasný, tvůrci politik a veřejnost si musí uvědomit, jaké výzvy obnáší. Jak snaha dosáhnout cílů transformace postupuje, zásadní význam má hlubší a realističtější porozumění spletitým problémům, které je nutné řešit.
Z angličtiny přeložil David Daduč
WASHINGTON, DC – V popředí politických debat je dnes „energetický přechod“ od uhlovodíků k obnovitelným zdrojům a elektrifikaci, česky častěji „transformace energetiky“. Posledních 18 měsíců ale ukázalo, že se jedná o náročnější a složitější podnik, než by si člověk myslel po pouhém prostudování grafů, které se objevují v mnoha scénářích. I ve Spojených státech a Evropě, kde byly přijaty rozsáhlé iniciativy (například zákon o snižování inflace a RePowerEU), aby se věci hnuly vpřed, se o vývoji, zavádění a rozšiřování nových technologií, na nichž bude transformace v posledku záviset, rozhodne až časem.
Pojem „energetický přechod“ naznačuje, že jednoduše děláme další krok na cestě, která začala před staletími průmyslovou revolucí. Když jsem se však ve své knize The New Map zabýval dřívějšími energetickými přechody, odlišnost té současné mě ohromila. Hnací silou dřívějších proměn byla technická a ekonomická výhodnost, kdežto v současnosti je nejdůležitějším faktorem veřejná politika.
K předchozím proměnám energetiky navíc docházelo během století či ještě delší doby a zavedené technologie nevytlačovaly úplně. Ropa předstihla uhlí coby hlavní zdroj energie na světě v 60. letech 20. století, přesto dnes používáme třikrát víc uhlí než tehdy, přičemž globální spotřeba v roce 2022 dosáhla rekordní výše.
Naproti tomu dnešní transformace se má odehrát během o málo víc než čtvrtstoletí a nemá mít součtový charakter. Vzhledem k rozsahu předjímaných změn se objevují obavy, že v procesu plánování politik nebyla věnována dostatečná pozornost makroekonomické analýze. Ve studii z roku 2021 pro Petersonův institut pro mezinárodní ekonomii francouzský ekonom Jean Pisani-Ferry podotýká, že příliš rychlé směřování k čistě nulovým emisím by mohlo přivodit „nepříznivý nabídkový šok – velice podobný šokům 70. let 20. století“. Varuje, že zbrklá transformace „pravděpodobně nebude vlídná a tvůrci politik by se měli připravit na těžké rozhodování“.
Vývoj událostí od doby, kdy se trhy s energií začaly koncem léta 2021 napínat, poukazuje na čtyři velké výzvy, na něž je třeba dávat pozor. Zaprvé, především kvůli výpadkům zapříčiněným ruskou válkou na Ukrajině se vrcholnou prioritou znovu stala energetická bezpečnost. Aby světla svítila a továrny vyráběly, jsou z větší části stále nezbytné uhlovodíky, takže energetická bezpečnost znamená nutnost zajistit si dostatečné dodávky za rozumnou cenu a izolaci od geopolitického rizika a ekonomických těžkostí.
Ač změna klimatu zůstává v centru pozornosti, administrativa amerického prezidenta Joea Bidena naléhá na domácí firmy, aby zvýšily produkci ropy, a ze Strategické ropné rezervy uvolnila zásoby v mnohem větším měřítku než kterákoli předchozí administrativa. V Německou jsou zelení ve vládní koalici tahouny rozvoje tamní kapacity dovážet zkapalněný zemní plyn a první dodávky LNG ze Spojených států byly dovezeny tento měsíc prostřednictvím infrastruktury vybudované za necelých 200 dnů. Energetická bezpečnost není východisko, které by se v nadcházejících letech vypařilo.
SUMMER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99
Subscribe Now
Druhá výzva se týká rozsahu. Dnešní světová ekonomika s výstupem v hodnotě 100 bilionů dolarů je co do energie z více než 80 % závislá na uhlovodících a nic tak obřího a složitého jako globální energetickou soustavu nelze snadno transformovat. V důležité nové knize How The World Really Works (Jak svět doopravdy funguje) význačný akademický znalec energetiky Václav Smil tvrdí, že čtyřmi zásadními „pilíři moderní civilizace“ jsou cement, ocel, plasty a amoniak (do hnojiv), z nichž každý je silně závislý na stávající energetické soustavě.
Vzhledem k těmto výchozím podmínkám, pomohou řešení jako veganství? Smil podotýká, že součástí systému, který dostane jediné rajče z pěstírny ve Španělsku (včetně nezbytného hnojiva) na jídelní stůl v Londýně, je pět polévkových lžic ropy. Ano, bylo by možné zlepšit energetickou účinnost. Hlavní účinky se ale projeví ve vyspělých zemích, nikoli v rozvojovém světě, kde žije 80 % všech lidí a kde rostoucí příjmy poženou vzhůru poptávku po energii.
To poukazuje na třetí výzvu: nový předěl Sever-Jih. Na globálním Severu – především v západní Evropě a Severní Americe – je změna klimatu na špici politické agendy. Na globálním Jihu ale tato meta stojí vedle dalších zásadních priorit, jako je posilování hospodářského růstu, zmírňování chudoby a zlepšování zdravotního stavu zacílením na znečištění vzduchu ve vnitřních prostorách v důsledku spalování dřeva a odpadu. Pro mnohé v rozvojovém světě proto „energetická transformace“ znamená přechod od dřeva a odpadu ke zkapalněnému ropnému plynu.
Názornou ilustrací tohoto předělu bylo, když Evropský parlament loni přijal usnesení odsuzující navržený ropovod z Ugandy přes Tanzanii k Indickému oceánu. Evropští poslanci namítli, že projekt by měl nepříznivé dopady na klima, životní prostředí a „lidská práva“. Své hlasy ovšem uplatnili v orgánu se sídlem ve Francii a Belgii, kde je příjem na osobu (v současných dolarech) 50krát respektive 60krát vyšší než v Ugandě, ve které je ropovod považován za základ hospodářského rozvoje. Usnesení vyvolalo zuřivou reakci. Místopředseda ugandského parlamentu odsoudil Evropany za to, že projevili „nejvyšší míru neokolonialismu a imperialismu vůči suverenitě Ugandy a Tanzanie“.
Čtvrtá výzva se týká materiálových požadavků na energetickou transformaci. Vnímám to jako posun od „velkých vrtů“ k „velkým rypadlům“ – tedy od dobývání ropy a plynu k těžbě nerostů, po nichž ve světě, který se elektrizuje, enormně poroste poptávka.
V nové studii S&P, Budoucnost mědi, počítáme, že poptávka po „elektrifikačním kovu“ se bude muset zdvojnásobit, aby unesla světové klimatické cíle pro rok 2050. Znepokojivé zprávy ohledně očekávaného exponenciálního růstu poptávky po nerostech jako lithium a kobalt v poslední době uveřejnila řada orgánů – mimo jiné americká a japonská vláda, Evropská unie, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní energetická agentura.
Samotné znepokojení ale významné nové doly neotevře, to je proces odhadovaný na 16-25 let, který se po celém světě potýká s čím dál složitějšími povolovacími nároky. V některých zemích s klíčovými ložisky jsou vlády vůči těžbě otevřeně nepřátelské.
Zatímco tedy směr transformace energetiky je jasný, tvůrci politik a veřejnost si musí uvědomit, jaké výzvy obnáší. Jak snaha dosáhnout cílů transformace postupuje, zásadní význam má hlubší a realističtější porozumění spletitým problémům, které je nutné řešit.
Z angličtiny přeložil David Daduč