BERLÍN – Způsob našeho stravování v průmyslovém světě je nezdravý, nespravedlivý a neudržitelný. Až příliš mnoho masa, které konzumujeme, se vyrábí za ekologicky, eticky a sociálně pochybných podmínek. Náš model průmyslové výroby masa se přitom v současnosti šíří na globální jih, zejména do Indie a Číny, kde spotřeba masa roste v řadách tamních vznikajících středních tříd.
Každoročně se na celém světě vyprodukuje 300 milionů tun masa a Organizace OSN pro výživu a zemědělství odhaduje, že pokud poptávka dál poroste současným tempem, do roku 2050 se roční množství zvýší na 455 milionů tun. Takový obrovský objem masa lze produkovat jedině v průmyslovém měřítku, za vysokých sociálních, politických a ekologických nákladů.
Produkce masa je nesmírně neefektivním využitím zemědělské půdy, protože k vykrmení hospodářských zvířat je zapotřebí podstatně víc rostlinného krmiva, než bychom potřebovali, abychom se sami nasytili přímo rostlinnou stravou. Například výroba kilogramu kuřecího, vepřového či hovězího masa vyžaduje 1,6, tři, respektive osm kilogramů krmiva pro zvířata. To staví zemědělce a producenty krmiv proti sobě v urputném konkurenčním boji o půdu.
Produkce sóji – světově nejdůležitějšího krmného zrna – přitom vzrostla ze 130 milionů tun v roce 1996 na 270 milionů tun v roce 2015, přičemž 80 % úhrnu jde do výroby masa, především v Číně (70 milionů tun) a Evropě (31 milionů tun). Tato expanze pěstování sóji vlivem rostoucí poptávky po mase žene nahoru hodnotu půdy. Na globálním jihu se v důsledku toho privatizuje obecní půda a ničí deštné pralesy, aby udělaly místo obdělávání zemědělské půdy, a mezinárodní agropodniky vyvlastňují půdu, na níž je se svým živobytím stále závislá třetina obyvatel světa.
Krmivářství a intenzivní obdělávání zemědělské půdy, které vyžaduje, nejenže ničí ekosystémy a snižuje druhovou rozmanitost, ale také přispívá ke změně klimatu. Celosvětově naše soustavy průmyslového zemědělství podle odhadů produkují 14 % světových emisí skleníkových plynů; při započtení emisí nepřímo souvisejících s odlesňováním a vázaných na výrobu hnojiv se tento podíl zvyšuje na 24 %. Extenzivní používání hnojiv a pesticidů – světová sója je z 99 % geneticky modifikovaná a rutinně se ošetřuje pesticidy – navíc také kontaminuje zdroje podzemních vod, narušuje biodiverzitu a způsobuje erozi půdy.
Externí náklady tohoto systému už nelze dál ignorovat. Myslíme-li vážně snahu řešit změnu klimatu a zajistit právo každé lidské bytosti na vhodnou výživu a potravinovou bezpečnost, musíme zpochybnit předpoklad, že k nasycení světa je nezbytný průmyslový zemědělský model, natož maso.
Tento předpoklad je skutečně neopodstatněný. Program OSN pro životní prostředí odhaduje, že pokud přetrvají současné trendy spotřeby potravin, do roku 2050 bude nezbytné změnit funkční využití ploch o rozloze Brazílie a Indie na zemědělskou půdu. Kdyby se ale strava pro 9,6 miliardy lidí, jejichž existence se v té době na planetě očekává, zakládala na rostlinách, bylo by možné průmyslovou produkci masa opustit a všichni by se nasytili bez potřeby další zemědělské půdy.
Konkurenční soupeření o půdu je pro mnoho lidí bojem o přežití. Přístup k půdě, rozložený ještě nerovněji než příjmy, je rozhodujícím faktorem v tom, zda někdo trpí podvýživou: 20 % domácnosti, které hladovějí, nevlastní půdu a 50 % hladovějících lidí jsou drobní zemědělci.
Výrobní řetězce systému průmyslového zemědělství je nutné nahradit lokálními, decentralizovanými a udržitelnými výrobními řetězci. Je na vládách, aby oproti soukromým ekonomickým zájmům upřednostnily právo lidí na stravu a výživu. Lidé by neměli přicházet o živobytí a potravinovou bezpečnost ve prospěch zisků agropodniků.
Na cestě k ekologicky udržitelnému a sociálně spravedlivému zemědělskému modelu můžeme využít stávajících politických rámců, například společné zemědělské politiky Evropské unie. Za současného stavu velkoobjemoví průmysloví producenti masa rozsáhle profitují z dotací EU; tyto dotace by ale bylo možné přesměrovat jako investice do decentralizovaných řetězců výroby masa a zrna, které se drží udržitelnějšího modelu.
Takový postup vyžaduje uznání, že realistické alternativy k průmyslovému zemědělství existují. Například „agroekologie“ – systém založený na tradičních a domorodých znalostech, které se předávají z pokolení na pokolení – se snadno přizpůsobuje všem geografickým okolnostem. V roce 2006 Jules Pretty z Univerzity v Essexu zjistil, že tento výrobní režim dokáže zvýšit výnosy sklizně o 79 %.
K zavedení této změny je však zapotřebí, aby vlády zajistily, že všichni lidé budou mít zaručený přístup k půdě a pitné vodě, a vytvořily politické rámce k podpoře ekologicky a sociálně spravedlivých zemědělských modelů – které z podstaty vylučují průmyslové zemědělství.
Na náročný úkol nasytit všechny lidské bytosti bychom neměli pohlížet jako na úkol, který je v protikladu – či dokonce neslučitelný – s otázkami sociální spravedlnosti a budoucnosti planety. Chudoba, podvýživa a hlad nejsou důsledkem nedostatku, nýbrž politiky.
BERLÍN – Způsob našeho stravování v průmyslovém světě je nezdravý, nespravedlivý a neudržitelný. Až příliš mnoho masa, které konzumujeme, se vyrábí za ekologicky, eticky a sociálně pochybných podmínek. Náš model průmyslové výroby masa se přitom v současnosti šíří na globální jih, zejména do Indie a Číny, kde spotřeba masa roste v řadách tamních vznikajících středních tříd.
Každoročně se na celém světě vyprodukuje 300 milionů tun masa a Organizace OSN pro výživu a zemědělství odhaduje, že pokud poptávka dál poroste současným tempem, do roku 2050 se roční množství zvýší na 455 milionů tun. Takový obrovský objem masa lze produkovat jedině v průmyslovém měřítku, za vysokých sociálních, politických a ekologických nákladů.
Produkce masa je nesmírně neefektivním využitím zemědělské půdy, protože k vykrmení hospodářských zvířat je zapotřebí podstatně víc rostlinného krmiva, než bychom potřebovali, abychom se sami nasytili přímo rostlinnou stravou. Například výroba kilogramu kuřecího, vepřového či hovězího masa vyžaduje 1,6, tři, respektive osm kilogramů krmiva pro zvířata. To staví zemědělce a producenty krmiv proti sobě v urputném konkurenčním boji o půdu.
Produkce sóji – světově nejdůležitějšího krmného zrna – přitom vzrostla ze 130 milionů tun v roce 1996 na 270 milionů tun v roce 2015, přičemž 80 % úhrnu jde do výroby masa, především v Číně (70 milionů tun) a Evropě (31 milionů tun). Tato expanze pěstování sóji vlivem rostoucí poptávky po mase žene nahoru hodnotu půdy. Na globálním jihu se v důsledku toho privatizuje obecní půda a ničí deštné pralesy, aby udělaly místo obdělávání zemědělské půdy, a mezinárodní agropodniky vyvlastňují půdu, na níž je se svým živobytím stále závislá třetina obyvatel světa.
Krmivářství a intenzivní obdělávání zemědělské půdy, které vyžaduje, nejenže ničí ekosystémy a snižuje druhovou rozmanitost, ale také přispívá ke změně klimatu. Celosvětově naše soustavy průmyslového zemědělství podle odhadů produkují 14 % světových emisí skleníkových plynů; při započtení emisí nepřímo souvisejících s odlesňováním a vázaných na výrobu hnojiv se tento podíl zvyšuje na 24 %. Extenzivní používání hnojiv a pesticidů – světová sója je z 99 % geneticky modifikovaná a rutinně se ošetřuje pesticidy – navíc také kontaminuje zdroje podzemních vod, narušuje biodiverzitu a způsobuje erozi půdy.
Externí náklady tohoto systému už nelze dál ignorovat. Myslíme-li vážně snahu řešit změnu klimatu a zajistit právo každé lidské bytosti na vhodnou výživu a potravinovou bezpečnost, musíme zpochybnit předpoklad, že k nasycení světa je nezbytný průmyslový zemědělský model, natož maso.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Tento předpoklad je skutečně neopodstatněný. Program OSN pro životní prostředí odhaduje, že pokud přetrvají současné trendy spotřeby potravin, do roku 2050 bude nezbytné změnit funkční využití ploch o rozloze Brazílie a Indie na zemědělskou půdu. Kdyby se ale strava pro 9,6 miliardy lidí, jejichž existence se v té době na planetě očekává, zakládala na rostlinách, bylo by možné průmyslovou produkci masa opustit a všichni by se nasytili bez potřeby další zemědělské půdy.
Konkurenční soupeření o půdu je pro mnoho lidí bojem o přežití. Přístup k půdě, rozložený ještě nerovněji než příjmy, je rozhodujícím faktorem v tom, zda někdo trpí podvýživou: 20 % domácnosti, které hladovějí, nevlastní půdu a 50 % hladovějících lidí jsou drobní zemědělci.
Výrobní řetězce systému průmyslového zemědělství je nutné nahradit lokálními, decentralizovanými a udržitelnými výrobními řetězci. Je na vládách, aby oproti soukromým ekonomickým zájmům upřednostnily právo lidí na stravu a výživu. Lidé by neměli přicházet o živobytí a potravinovou bezpečnost ve prospěch zisků agropodniků.
Na cestě k ekologicky udržitelnému a sociálně spravedlivému zemědělskému modelu můžeme využít stávajících politických rámců, například společné zemědělské politiky Evropské unie. Za současného stavu velkoobjemoví průmysloví producenti masa rozsáhle profitují z dotací EU; tyto dotace by ale bylo možné přesměrovat jako investice do decentralizovaných řetězců výroby masa a zrna, které se drží udržitelnějšího modelu.
Takový postup vyžaduje uznání, že realistické alternativy k průmyslovému zemědělství existují. Například „agroekologie“ – systém založený na tradičních a domorodých znalostech, které se předávají z pokolení na pokolení – se snadno přizpůsobuje všem geografickým okolnostem. V roce 2006 Jules Pretty z Univerzity v Essexu zjistil, že tento výrobní režim dokáže zvýšit výnosy sklizně o 79 %.
K zavedení této změny je však zapotřebí, aby vlády zajistily, že všichni lidé budou mít zaručený přístup k půdě a pitné vodě, a vytvořily politické rámce k podpoře ekologicky a sociálně spravedlivých zemědělských modelů – které z podstaty vylučují průmyslové zemědělství.
Na náročný úkol nasytit všechny lidské bytosti bychom neměli pohlížet jako na úkol, který je v protikladu – či dokonce neslučitelný – s otázkami sociální spravedlnosti a budoucnosti planety. Chudoba, podvýživa a hlad nejsou důsledkem nedostatku, nýbrž politiky.