LONDÝN – Ti, kdo jsou zklamaní z nepřesvědčivých výsledků jednání o klimatických změnách COP26, z nedávného virtuálního summitu amerického prezidenta Joea Bidena a jeho čínského protějšku Si Ťin-pchinga nebo ze snahy o dosažení vakcinační spravedlnosti ve vztahu ke COVID-19, by se měli probrat a zjistit, v jakém světě žijeme. Za současných okolností je globální řízení zákonitým zklamáním.
V naší nové zprávě Naše globální kondice připisujeme s kolegy z Globální komise pro postpandemickou politiku tyto těžkosti faktu, že se zmítáme nikoliv v jedné, ale hned ve čtyřech krizích. Jedinou cestou vpřed je přitom pochopení souvislostí mezi planetárním veřejným zdravím, klimatickými změnami, poklesem důvěry veřejnosti i demokratické legitimity a geopolitickou nestabilitou. Tyto otázky jsou vzájemně provázané. Pokud k nim přistupujeme jako k odděleným doménám, nikam se nedostaneme.
Ekologická zátěž zvyšuje pravděpodobnost, že se zoonotické nemoci rozšíří na člověka a přerostou v pandemie. Sociální, politická a ekonomická zátěž vyvolaná pandemií pak přiživuje postoje a chování, které podkopávají společenskou solidaritu a ztěžují vládám zajišťování veřejné podpory pro silná dekarbonizační opatření. V zemích a politických soustavách, kde důvěru v instituce a autoritu odborného názoru podkopaly odkaz finanční krize z roku 2008 a rozšíření sociálních sítí, je boj s novými krizemi i nadále velmi obtížný.
Tento popis se hodí zejména na Spojené státy, k nimž mnoho lidí vzhlíží jako k zemi s vedoucí rolí. Krize důvěry oslabila USA vnitřně i na světové scéně a přispěla ke zhoršujícím se vztahům mezi Západem a Čínou. V souladu s logikou zpětných vazeb pak napětí kvůli pandemii a klimatickým změnám přispěla k hlavní geopolitické krizi současného světa. Bez zapojení USA a Číny a bez vzájemného porozumění však lze v boji proti pandemii či klimatickým změnám dosáhnout jen malého pokroku.
Podobná dynamika je patrná i na neschopnosti zajistit dostatečnou nabídku vakcín chudším zemím, kteroužto neblahou realitu ještě zvýraznil výskyt nové varianty omikron v jižní Africe. Podle vakcinačního odpočítávání zveřejňovaného Globální komisí směřují Asie, Evropa a USA k tomu, aby měly v březnu až květnu 2022 naočkováno 80% populace, kdežto většina afrických zemí nedosáhne této mety dříve než v polovině roku 2025.
Čínsko-americká spolupráce by mohla tuto propast zacelit díky bezpříkladně velkým kapitálovým a logistickým zdrojům obou zemí, přičemž by se také mohla rychle vypořádat s rýsující se krizí suverénních dluhů, která v roce 2022 pravděpodobně zasáhne nízkopříjmové země a poté i zbytek světla. Vyhlídka podobných dohod bohužel není na obzoru.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je to neveselý obraz, který sice nevěstí přímo blížící se katastrofu, ale zřejmě povede k pokračujícímu zklamání a zranitelnosti. Chceme-li se s touto situací vypořádat, musíme vyvinout nové strategie založené na čtyřech klíčových principech.
Prvním principem – a zároveň nejbezprostřednějším úkolem – je naočkovat celé populace tak, abychom mohli urychlit posun od pandemie k lépe zvládnutelnému endemickému problému pro veřejné zdravotnictví. Ať už budou země jednat samy nebo ve skupinách, je nutné, aby si všechny stanovily jako prioritu zajistit vakcíny Africe i dalším zaostávajícím regionům a také vyčlenit více prostředků – lékařských, finančních, logistických i administrativních – na podporu vakcinačních programů. Odstranění nejistot souvisejících s pandemií je možná zároveň nejjistějším způsobem, jak zajistit důvěru a veřejnou podporu trvale udržitelným klimatickým opatřením a dalším nezbytným, leč nákladným politikám založeným na principu „obnovit znovu a lépe“.
Druhým (a dlouhodobějším) principem je uvědomit si, že soupeření USA a Číny hraje v globálních záležitostech ústřední roli. Ani toto soupeření, ani pokračující význam obou zemí jednoduše nemůžeme ignorovat. Nejnaléhavějším úkolem je tedy definovat agendu a vytvořit mechanismus vedoucí k tomu, aby se obě supervelmoci společně radily a spolupracovaly v globálních otázkách, jakkoliv si mohou v jiných oblastech i nadále konkurovat.
USA a Sovětský svaz uplatňovaly tento režim během studené války. Trvalo však desítky let, než se to naučily. Klimatické změny, mezinárodní bezpečnost ani efektivní vládnutí ovšem nepočkají.
Třetím principem je, že krizi důvěry a legitimity na Západě je zapotřebí brát vážněji. Vyšší zranitelnost západních demokracií vůči extremistické politice představuje nebezpečí nejen pro tyto země, ale i pro globální stabilitu a bezpečnost. Zde patří mezi nejnaléhavější úkoly aktualizace demokratických pravidel a institucí tak, aby odpovídaly jednadvacátému století, regulace sociálních sítí a zvýšení jejich zodpovědnosti, oživení konceptu občanství prostřednictvím nových forem participace a zvýšení investic do zajištění větší rovnosti v přístupu a příležitostech.
Čtvrtý princip je pragmatický. Stejně jako v případě vakcín nemohou státy jen sedět a čekat, až jim správná globální vláda poskytne řešení. Po úspěších partnerství veřejného a soukromého sektoru, jež v rekordním čase zajistilo bezpečné a vysoce účinné vakcíny, vyžadují dnešní vzájemně provázané krize koalice ochotných, které by řešily společné problémy přesahující hranice států. Mezi další oblasti, kde by intenzivní spolupráce mnoha zemí mohla být přínosná, patří technologie identifikující a monitorující nové patogeny a vyšší investice do neuhlíkových energetických technologií, jako je jaderná fúze.
Naše vzájemně provázané krize vyžadují vzájemně provázanou a koordinovanou reakci. Ukáže-li se, že tento přístup je nerealizovatelný, nemělo by nás příliš překvapit, pokud státy začnou samy hledat méně konsensuální cesty.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
LONDÝN – Ti, kdo jsou zklamaní z nepřesvědčivých výsledků jednání o klimatických změnách COP26, z nedávného virtuálního summitu amerického prezidenta Joea Bidena a jeho čínského protějšku Si Ťin-pchinga nebo ze snahy o dosažení vakcinační spravedlnosti ve vztahu ke COVID-19, by se měli probrat a zjistit, v jakém světě žijeme. Za současných okolností je globální řízení zákonitým zklamáním.
V naší nové zprávě Naše globální kondice připisujeme s kolegy z Globální komise pro postpandemickou politiku tyto těžkosti faktu, že se zmítáme nikoliv v jedné, ale hned ve čtyřech krizích. Jedinou cestou vpřed je přitom pochopení souvislostí mezi planetárním veřejným zdravím, klimatickými změnami, poklesem důvěry veřejnosti i demokratické legitimity a geopolitickou nestabilitou. Tyto otázky jsou vzájemně provázané. Pokud k nim přistupujeme jako k odděleným doménám, nikam se nedostaneme.
Ekologická zátěž zvyšuje pravděpodobnost, že se zoonotické nemoci rozšíří na člověka a přerostou v pandemie. Sociální, politická a ekonomická zátěž vyvolaná pandemií pak přiživuje postoje a chování, které podkopávají společenskou solidaritu a ztěžují vládám zajišťování veřejné podpory pro silná dekarbonizační opatření. V zemích a politických soustavách, kde důvěru v instituce a autoritu odborného názoru podkopaly odkaz finanční krize z roku 2008 a rozšíření sociálních sítí, je boj s novými krizemi i nadále velmi obtížný.
Tento popis se hodí zejména na Spojené státy, k nimž mnoho lidí vzhlíží jako k zemi s vedoucí rolí. Krize důvěry oslabila USA vnitřně i na světové scéně a přispěla ke zhoršujícím se vztahům mezi Západem a Čínou. V souladu s logikou zpětných vazeb pak napětí kvůli pandemii a klimatickým změnám přispěla k hlavní geopolitické krizi současného světa. Bez zapojení USA a Číny a bez vzájemného porozumění však lze v boji proti pandemii či klimatickým změnám dosáhnout jen malého pokroku.
Podobná dynamika je patrná i na neschopnosti zajistit dostatečnou nabídku vakcín chudším zemím, kteroužto neblahou realitu ještě zvýraznil výskyt nové varianty omikron v jižní Africe. Podle vakcinačního odpočítávání zveřejňovaného Globální komisí směřují Asie, Evropa a USA k tomu, aby měly v březnu až květnu 2022 naočkováno 80% populace, kdežto většina afrických zemí nedosáhne této mety dříve než v polovině roku 2025.
Čínsko-americká spolupráce by mohla tuto propast zacelit díky bezpříkladně velkým kapitálovým a logistickým zdrojům obou zemí, přičemž by se také mohla rychle vypořádat s rýsující se krizí suverénních dluhů, která v roce 2022 pravděpodobně zasáhne nízkopříjmové země a poté i zbytek světla. Vyhlídka podobných dohod bohužel není na obzoru.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je to neveselý obraz, který sice nevěstí přímo blížící se katastrofu, ale zřejmě povede k pokračujícímu zklamání a zranitelnosti. Chceme-li se s touto situací vypořádat, musíme vyvinout nové strategie založené na čtyřech klíčových principech.
Prvním principem – a zároveň nejbezprostřednějším úkolem – je naočkovat celé populace tak, abychom mohli urychlit posun od pandemie k lépe zvládnutelnému endemickému problému pro veřejné zdravotnictví. Ať už budou země jednat samy nebo ve skupinách, je nutné, aby si všechny stanovily jako prioritu zajistit vakcíny Africe i dalším zaostávajícím regionům a také vyčlenit více prostředků – lékařských, finančních, logistických i administrativních – na podporu vakcinačních programů. Odstranění nejistot souvisejících s pandemií je možná zároveň nejjistějším způsobem, jak zajistit důvěru a veřejnou podporu trvale udržitelným klimatickým opatřením a dalším nezbytným, leč nákladným politikám založeným na principu „obnovit znovu a lépe“.
Druhým (a dlouhodobějším) principem je uvědomit si, že soupeření USA a Číny hraje v globálních záležitostech ústřední roli. Ani toto soupeření, ani pokračující význam obou zemí jednoduše nemůžeme ignorovat. Nejnaléhavějším úkolem je tedy definovat agendu a vytvořit mechanismus vedoucí k tomu, aby se obě supervelmoci společně radily a spolupracovaly v globálních otázkách, jakkoliv si mohou v jiných oblastech i nadále konkurovat.
USA a Sovětský svaz uplatňovaly tento režim během studené války. Trvalo však desítky let, než se to naučily. Klimatické změny, mezinárodní bezpečnost ani efektivní vládnutí ovšem nepočkají.
Třetím principem je, že krizi důvěry a legitimity na Západě je zapotřebí brát vážněji. Vyšší zranitelnost západních demokracií vůči extremistické politice představuje nebezpečí nejen pro tyto země, ale i pro globální stabilitu a bezpečnost. Zde patří mezi nejnaléhavější úkoly aktualizace demokratických pravidel a institucí tak, aby odpovídaly jednadvacátému století, regulace sociálních sítí a zvýšení jejich zodpovědnosti, oživení konceptu občanství prostřednictvím nových forem participace a zvýšení investic do zajištění větší rovnosti v přístupu a příležitostech.
Čtvrtý princip je pragmatický. Stejně jako v případě vakcín nemohou státy jen sedět a čekat, až jim správná globální vláda poskytne řešení. Po úspěších partnerství veřejného a soukromého sektoru, jež v rekordním čase zajistilo bezpečné a vysoce účinné vakcíny, vyžadují dnešní vzájemně provázané krize koalice ochotných, které by řešily společné problémy přesahující hranice států. Mezi další oblasti, kde by intenzivní spolupráce mnoha zemí mohla být přínosná, patří technologie identifikující a monitorující nové patogeny a vyšší investice do neuhlíkových energetických technologií, jako je jaderná fúze.
Naše vzájemně provázané krize vyžadují vzájemně provázanou a koordinovanou reakci. Ukáže-li se, že tento přístup je nerealizovatelný, nemělo by nás příliš překvapit, pokud státy začnou samy hledat méně konsensuální cesty.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka