VARŠAVA – V průběhu posledních 60 let se projekt evropské integrace střetal a mnoha výzvami: poválečnými hospodářskými nesnázemi, těžkým jařmem komunismu a nepevným ukotvením světa po skončení studené války. Přestože je všechny překonal a Evropskou unii dnes tvoří 28 států, z nichž mnohé platí společnou měnou, EU čelí další, neméně významné výzvě – odlehčit břemeno regulace zatěžující její významná průmyslová odvětví.
Evropské podnikání svazují pravidla a normy, z nichž mnohé pocházejí od nevolených úředníků v Bruselu, jejichž chvályhodný záměr harmonizovat obchodní podmínky napříč EU naopak podlamuje obchodní kreativitu a dynamiku kontinentu. Hospodářská výkonnost je hlemýždí, neboť slábne konkurenční schopnost a zůstává tvrdohlavě vysoká nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi.
Instituce EU vydávají každoročně tisíce norem, směrnic a rozhodnutí. V roce 2012 bylo přijato 1799 zákonů, v roce 2011 to bylo 2062. Ve sbírkách jsou stále některé zákony přijaté před drahnou dobou pro účely evropského společenství šesti zakládajících členů. To je byrokratická houština brzdící obchod a demotivující podnikatele.
Malým, ale významným příkladem je průměrná cena založení firmy, která činí 158 eur v Kanadě, 664 eur v USA a 2285 eur v EU (v Itálii dokonce 4141 eur). Pro mladého podnikatele, který se snaží vymanit ze sevření nezaměstnanosti, je samotná cena prvního kroku tak velkou odstrašující překážkou, jakou si jen lze představit.
Evropský průmysl sužují podobné problémy. Rafinérské a petrochemické odvětví dodává EU velkou část jejích paliv a je také významným zdrojem daňových příjmů. Navazující sektor, včetně distribuce paliv, přináší státním pokladnám v úhrnu kolem 240 miliard eur ročně. Podle všech měřítek se jedná o významné odvětví, které by nemělo trpět přeregulovaností. Avšak přestože toto odvětví ohrožují nafouklé ceny pohonných hmot po celém světě, starosti blíže domovu mu dělá přemíra unijní a národní energetické regulace.
Přebujelá tvorba zákonů zvyšuje ceny a vytlačuje investory, nejen z rafinérství a petrochemie, ale ze všech energeticky náročných sektorů, včetně výroby hliníku, oceli a cementu. V některých státech EU jsou ceny elektřiny pro průmyslové zákazníky dvojnásobné oproti tomu, co platí jejich severoamerické protějšky. Na vině jsou z velké části přehnaně složité klimatické směrnice, politický odpor vůči těžbě břidlicových plynů a energetické politiky upřednostňující nákladné, neefektivní technologie.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Někteří tvůrci politik v Bruselu si postupně začínají uvědomovat, že nižší ceny energií by mohly být pro ekonomiku přínosem. Většina je ale stále přesvědčená, že nad rozvojem průmyslu a obecněji hospodářským růstem by měla mít převahu ochrana společnosti a životního prostředí před širšími důsledky podnikání v energetice. Předpokládají, že robustní oživení a tvorba pracovních míst se jednoduše objeví samy od sebe. Evropa proto namísto udržitelného růstu směřuje k modelu, pro nějž by snad byl vhodnější nový pojem – „udržitelná stagnace“.
Tento přístup znamená kolosální plýtvání penězi. Jak podotýká Bjørn Lomborg z Centra Kodaňského konsenzu: „Rok co rok v příštích 87 letech Evropská unie za své současné klimatické politiky zaplatí 250 miliard dolarů. Za téměř 20 bilionů dolarů se teploty do konce století sníží o zanedbatelných 0,05ºC.“ Naproti tomu na zmírnění nezaměstnanosti mladých lidí, v současnosti dosahující v některých zemích téměř 60 %, EU vyčleňuje ubohých osm miliard eur na sedm let.
Evropská ekonomika však neporoste a dostatečný počet pracovních míst nevznikne, nebude-li zajištěna možnost rozkvětu pro tak zásadní průmyslová odvětví, jako je výroba hliníku, oceli, plastů a cementu. Takový výsledek by byl špatný nejen pro ekonomiku, ale i pro životní prostředí, protože tato odvětví se nadále jednoduše přesouvají na trhy s mnohem horší ekologickou reputací.
Problém nespočívá v nedostatku investičního kapitálu. V roce 2011 v bilancích evropských veřejně obchodovatelných firem leželo odhadem 750 miliard eur v hotovosti, což se rovná dvojnásobku propadu investic soukromého sektoru v EU v letech 2007 až 2011. Vzdor mizernému stavu veřejných financí, zoufalé potřebě růstu a pracovních míst a historicky nízkým úrokovým sazbám však úřady nedělají nic pro to, aby povzbudily investice.
Je zapotřebí, aby evropské vlády naléhavě provedly hloubkovou revizi regulatorního prostředí, zejména v těch odvětvích, která mají největší vliv na širší ekonomiku. Po šesti desetiletích vměšování by tvůrci politik EU měli udělat krok vzad a zvážit, která omezení už jsou škodlivá nebo bezpředmětná a jak lépe podporovat podnikatele a průmyslová odvětví v budoucnosti.
Velkou část základů už položila OECD, v několika řídicích principech: ekonomické cíle, zejména růst a konkurenční schopnost, by měly být stejně důležité jako cíle sociální a environmentální, přínosy regulace musí ospravedlnit její cenu, regulace by měla procházet častými revizemi a vždy by se měla provést analýza nákladů a přínosů všech alternativ, včetně prostého zachování stávajícího stavu.
Evropská unie, tvořící 7 % světové populace, 25 % globálního HDP a 50 % celosvětových sociálních výdajů, vytvořila model, který je pro mnoho lidí důvodem ke snu o emigraci do Evropy. Historický důraz EU na dosahování sociálních cílů na úkor dlouhodobých potřeb jejího průmyslu však podkopává celý evropský projekt. EU nemůže být inkluzivním, vzkvétajícím a demokratickým domovem, o němž sní miliony lidí, dovolíme-li aby průmyslová odvětví se zásadním významem pro evropskou prosperitu dusil úřední šiml.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While the Democrats have won some recent elections with support from Silicon Valley, minorities, trade unions, and professionals in large cities, this coalition was never sustainable. The party has become culturally disconnected from, and disdainful of, precisely the voters it needs to win.
thinks Kamala Harris lost because her party has ceased to be the political home of American workers.
This year’s many elections, not least the heated US presidential race, have drawn attention away from the United Nations Climate Change Conference (COP29) in Baku. But global leaders must continue to focus on combating the climate crisis and accelerating the green transition both in developed and developing economies.
foresees multilateral development banks continuing to play a critical role in financing the green transition.
VARŠAVA – V průběhu posledních 60 let se projekt evropské integrace střetal a mnoha výzvami: poválečnými hospodářskými nesnázemi, těžkým jařmem komunismu a nepevným ukotvením světa po skončení studené války. Přestože je všechny překonal a Evropskou unii dnes tvoří 28 států, z nichž mnohé platí společnou měnou, EU čelí další, neméně významné výzvě – odlehčit břemeno regulace zatěžující její významná průmyslová odvětví.
Evropské podnikání svazují pravidla a normy, z nichž mnohé pocházejí od nevolených úředníků v Bruselu, jejichž chvályhodný záměr harmonizovat obchodní podmínky napříč EU naopak podlamuje obchodní kreativitu a dynamiku kontinentu. Hospodářská výkonnost je hlemýždí, neboť slábne konkurenční schopnost a zůstává tvrdohlavě vysoká nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi.
Instituce EU vydávají každoročně tisíce norem, směrnic a rozhodnutí. V roce 2012 bylo přijato 1799 zákonů, v roce 2011 to bylo 2062. Ve sbírkách jsou stále některé zákony přijaté před drahnou dobou pro účely evropského společenství šesti zakládajících členů. To je byrokratická houština brzdící obchod a demotivující podnikatele.
Malým, ale významným příkladem je průměrná cena založení firmy, která činí 158 eur v Kanadě, 664 eur v USA a 2285 eur v EU (v Itálii dokonce 4141 eur). Pro mladého podnikatele, který se snaží vymanit ze sevření nezaměstnanosti, je samotná cena prvního kroku tak velkou odstrašující překážkou, jakou si jen lze představit.
Evropský průmysl sužují podobné problémy. Rafinérské a petrochemické odvětví dodává EU velkou část jejích paliv a je také významným zdrojem daňových příjmů. Navazující sektor, včetně distribuce paliv, přináší státním pokladnám v úhrnu kolem 240 miliard eur ročně. Podle všech měřítek se jedná o významné odvětví, které by nemělo trpět přeregulovaností. Avšak přestože toto odvětví ohrožují nafouklé ceny pohonných hmot po celém světě, starosti blíže domovu mu dělá přemíra unijní a národní energetické regulace.
Přebujelá tvorba zákonů zvyšuje ceny a vytlačuje investory, nejen z rafinérství a petrochemie, ale ze všech energeticky náročných sektorů, včetně výroby hliníku, oceli a cementu. V některých státech EU jsou ceny elektřiny pro průmyslové zákazníky dvojnásobné oproti tomu, co platí jejich severoamerické protějšky. Na vině jsou z velké části přehnaně složité klimatické směrnice, politický odpor vůči těžbě břidlicových plynů a energetické politiky upřednostňující nákladné, neefektivní technologie.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Někteří tvůrci politik v Bruselu si postupně začínají uvědomovat, že nižší ceny energií by mohly být pro ekonomiku přínosem. Většina je ale stále přesvědčená, že nad rozvojem průmyslu a obecněji hospodářským růstem by měla mít převahu ochrana společnosti a životního prostředí před širšími důsledky podnikání v energetice. Předpokládají, že robustní oživení a tvorba pracovních míst se jednoduše objeví samy od sebe. Evropa proto namísto udržitelného růstu směřuje k modelu, pro nějž by snad byl vhodnější nový pojem – „udržitelná stagnace“.
Tento přístup znamená kolosální plýtvání penězi. Jak podotýká Bjørn Lomborg z Centra Kodaňského konsenzu: „Rok co rok v příštích 87 letech Evropská unie za své současné klimatické politiky zaplatí 250 miliard dolarů. Za téměř 20 bilionů dolarů se teploty do konce století sníží o zanedbatelných 0,05ºC.“ Naproti tomu na zmírnění nezaměstnanosti mladých lidí, v současnosti dosahující v některých zemích téměř 60 %, EU vyčleňuje ubohých osm miliard eur na sedm let.
Evropská ekonomika však neporoste a dostatečný počet pracovních míst nevznikne, nebude-li zajištěna možnost rozkvětu pro tak zásadní průmyslová odvětví, jako je výroba hliníku, oceli, plastů a cementu. Takový výsledek by byl špatný nejen pro ekonomiku, ale i pro životní prostředí, protože tato odvětví se nadále jednoduše přesouvají na trhy s mnohem horší ekologickou reputací.
Problém nespočívá v nedostatku investičního kapitálu. V roce 2011 v bilancích evropských veřejně obchodovatelných firem leželo odhadem 750 miliard eur v hotovosti, což se rovná dvojnásobku propadu investic soukromého sektoru v EU v letech 2007 až 2011. Vzdor mizernému stavu veřejných financí, zoufalé potřebě růstu a pracovních míst a historicky nízkým úrokovým sazbám však úřady nedělají nic pro to, aby povzbudily investice.
Je zapotřebí, aby evropské vlády naléhavě provedly hloubkovou revizi regulatorního prostředí, zejména v těch odvětvích, která mají největší vliv na širší ekonomiku. Po šesti desetiletích vměšování by tvůrci politik EU měli udělat krok vzad a zvážit, která omezení už jsou škodlivá nebo bezpředmětná a jak lépe podporovat podnikatele a průmyslová odvětví v budoucnosti.
Velkou část základů už položila OECD, v několika řídicích principech: ekonomické cíle, zejména růst a konkurenční schopnost, by měly být stejně důležité jako cíle sociální a environmentální, přínosy regulace musí ospravedlnit její cenu, regulace by měla procházet častými revizemi a vždy by se měla provést analýza nákladů a přínosů všech alternativ, včetně prostého zachování stávajícího stavu.
Evropská unie, tvořící 7 % světové populace, 25 % globálního HDP a 50 % celosvětových sociálních výdajů, vytvořila model, který je pro mnoho lidí důvodem ke snu o emigraci do Evropy. Historický důraz EU na dosahování sociálních cílů na úkor dlouhodobých potřeb jejího průmyslu však podkopává celý evropský projekt. EU nemůže být inkluzivním, vzkvétajícím a demokratickým domovem, o němž sní miliony lidí, dovolíme-li aby průmyslová odvětví se zásadním významem pro evropskou prosperitu dusil úřední šiml.
Z angličtiny přeložil David Daduč