PRINCETON – Nejsrdceryvnější mediální zpráva uplynulého měsíce zobrazovala plačící děti, které na americko-mexických hranicích oddělili od rodičů. Americký prezident Donald Trump, který toto rozdělování původně hájil, podlehl tlaku veřejnosti a podepsal exekutivní příkaz, jímž tuto praxi ukončil. Také v Evropě se imigranti dostali do titulků, když nová populistická vláda v Itálii odmítla přijmout loď Aquarius se 629 potenciálními imigranty a stejně se zachovala Malta. Na pozadí této události proběhl v Bruselu summit Evropské unie, z něhož vzešel kompromis o ochraně evropských hranic a screeningu přijíždějících migrantů.
Před necelými třemi lety, kdy přes hranice EU proudilo každý měsíc více než 100 000 uchazečů o azyl, prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová: „Základní právo na azyl pro politicky perzekvované osoby nezná horní hranici.“ Dodala, že se to týká „uprchlíků, kteří k nám přicházejí z pekla občanské války“.
Merkelová přetavila tato slova v činy. V roce 2015 registrovalo Německo 890 000 uchazečů o azyl a během osmnácti měsíců od 1. září 2015 přijalo více než 600 000 uchazečů. Bylo zjevné, že integrace tolika nově příchozích osob z naprosto odlišného kulturního prostředí bude obtížný úkol, ale Merkelová použila dnes již slavný výrok „Wir schaffen das“ („My to zvládneme“). Žádný jiný čin jakéhokoliv německého vůdce, dokonce ani spontánní rozhodnutí Willyho Brandta pokleknout v roce 1970 před pomníkem hrdinů povstání ve varšavském ghettu, nedistancovalo Německo rázněji od jeho rasistické minulosti.
PRINCETON – Nejsrdceryvnější mediální zpráva uplynulého měsíce zobrazovala plačící děti, které na americko-mexických hranicích oddělili od rodičů. Americký prezident Donald Trump, který toto rozdělování původně hájil, podlehl tlaku veřejnosti a podepsal exekutivní příkaz, jímž tuto praxi ukončil. Také v Evropě se imigranti dostali do titulků, když nová populistická vláda v Itálii odmítla přijmout loď Aquarius se 629 potenciálními imigranty a stejně se zachovala Malta. Na pozadí této události proběhl v Bruselu summit Evropské unie, z něhož vzešel kompromis o ochraně evropských hranic a screeningu přijíždějících migrantů.
Před necelými třemi lety, kdy přes hranice EU proudilo každý měsíc více než 100 000 uchazečů o azyl, prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová: „Základní právo na azyl pro politicky perzekvované osoby nezná horní hranici.“ Dodala, že se to týká „uprchlíků, kteří k nám přicházejí z pekla občanské války“.
Merkelová přetavila tato slova v činy. V roce 2015 registrovalo Německo 890 000 uchazečů o azyl a během osmnácti měsíců od 1. září 2015 přijalo více než 600 000 uchazečů. Bylo zjevné, že integrace tolika nově příchozích osob z naprosto odlišného kulturního prostředí bude obtížný úkol, ale Merkelová použila dnes již slavný výrok „Wir schaffen das“ („My to zvládneme“). Žádný jiný čin jakéhokoliv německého vůdce, dokonce ani spontánní rozhodnutí Willyho Brandta pokleknout v roce 1970 před pomníkem hrdinů povstání ve varšavském ghettu, nedistancovalo Německo rázněji od jeho rasistické minulosti.