Haagský soud už sest týdnů soudí jeho válečné zločiny (a předpokládá se, že celý proces bude trvat dva roky), a Slobodan Milosević stále na Srbsko vrhá svůj dlouhý stín. Dokazuje to mimo jiné zatčení místopředsedy srbské vlády Momčila Perisiče a vysokého amerického diplomata, obviněných ze spionáže, k němuž doslo minulý víkend.
Zda Perisić opravdu americkému diplomatovi poskytoval důvěrné vojenské informace, se teprve ukáže, ale fakt, že Perisičovu rezignaci žádal sám srbský premiér Zoran Djindjić, svědčí o tom, že Perisić přinejmensím překročil přijatelné hranice styku se zahraničními diplomaty. V každém případě je pak tato kauza důkazem toho, že soud s Milosevičem je pro Srbsko velice citlivou otázkou.
Djindjić viní Jugoslávskou národní armádu, jež je pod kontrolou prezidenta Vojislava Kostunicy, z toho, že se těmito zatčeními vměsuje do politiky. Kostunica tvrdí, že armáda dělá to, co má. Djindjić má jestě jeden problém: z Perisiče totiž zřejmě nikdy nebude reformátor. V chorvatské válce byl generálem a po jejím skončení jej chorvatský soud v nepřítomnosti odsoudil za válečné zločiny. Za Miloseviče se stal velícím důstojníkem a když Milosević začal ztrácet půdu pod nohama, přidal se k opozici.
Mezi Perisičovým zatčením a Milosevičovým soudem možná existuje vazba: je možné, že se Perisić pokusil předat informace o účasti armády na akcích, o něž se zajímají haagstí soudci. Perisić k tomu má totiž několik motivů: touhu pomstít se bývalým spolupracovníkům, nebo destabilizovat Kostunicovo postavení, či případně přislib, že na jej haagský soud nepodá žalobu. Prokáže-li se pravdivost této poslední domněnky, uvidí v tom Srbové potvrzení svého podezření, že haagský proces zavání politikou.
Valná větsina Srbů je o tom vsak přesvědčena už teď. Takže když srbstí politikové hledají u veřejnosti podporu pro vydání obžalovaných Srbů do Haagu, nikdy neprohlasují, že si takový krok žádá spravedlnost nebo že se Haag stará o nezbytnou morální očistu národa. Mluví raději jazykem realpolitiky a připomínají občanům, že jsme přílis slabí na to, abychom se stavěli Západu, a že nase hospodářství - zdevastované válkou, sankcemi a bombardováním NATO - zoufale potřebuje půjčky a úvěry, které jsou poskytovány jen pod podmínkou, že Srbsko žádostem o vydání vyhoví.
Odkud se berou takové reakce? Mnozí soudí, že Srbové jsou tím, čím byli odjakživa: paranoidními, sebelítostivými nacionalisty, kteří popírají svou vinu. Jistá pravda v tom je. Ale ne celá.
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Spousta západních pozorovatelů a novinářů se o proces s Milosevičem zajímá jen velmi povrchně. Protože Milosević je evidentně vinný a dokáže se při veřejném líčení sám hájit, nehledá nikdo nedostatky. Buďme rádi, že doslo na spravedlnost, jako by vsichni říkali. Padouch dostane, co si zaslouží.
Ale vraťme se například jen o týden zpátky, kdy proběhla konfrontace mezi Milosevičem a Paddym Ashdownem. Západní média lorda Ashdowna prezentovala jako hodnověrného svědka srbských hrůz páchaných na albánských civilistech. V roce 1998 osobně Miloseviče varoval, že pokud to tak půjde dál, bude zásah NATO nevyhnutelný.
Pozornost Srbska se ale soustředila na jiná Ashdownova prohlásení. Kosovskou osvobozeneckou armádu (UÇK) například nazval teroristickou organizací. A tak se teď Srbové ptají, jak to, že před soudem nestojí žádný albánský partyzán. Ashdown také vylíčil, jak tehdejsí chorvatský prezident Franjo Tudjman na jedné večeři v roce 1995 oznámil, že se s Milosevičem domluvil na rozdělení Bosny. A Srbové se ptají, jak to, že Tudjman nebyl nikdy obviněn, a jak to, že se jeho pohřbu v roce 1999 účastnili západní diplomaté.
Žádný albánský svědek se navíc před soudem neodvážil zmínit o zločinech UÇK. Srbům tito Albánci na lavici svědků připadali buď směsní nebo vypočítaví, případně oboje. Pro větsinu Srbů byla jakákoli lež nebo vyhýbání se přímé odpovědi jasným důkazem toho, že jejich svědectví je křivé.
Ačkoli si mnoho západních novinářů myslí opak, Milosević není pro Srbsko žádný hrdina. Pravda, imponuje jim, když vypadá, že v mnoha, a snad ve větsině křížových výslechů svědků má převahu, a líbí se jim, jak bojuje, aby dokázal, že on a jeho národ byli oběťmi NATO a teroristické UÇK, podporované Západem. Krom toho je bystrý a neochvějný. Že je otrlý a chladný, když mluví o obětech - nejen albánských, ale i srbských -, srbstí diváci přehlížejí.
V průzkumech veřejného mínění ale nic z toho Milosevičovi a jeho Socialistické straně nepomáhá. Srbové jej považují za nekompetentního a činí jej odpovědným za jejich porážky v 90. letech a hlavně za to, že ze Srbska udělal zemi s největsím počtem uprchlíků v Evropě - je jich okolo 700 000. A svůj názor jen tak nezmění, nehledě na to, jak bravurně si Milosević ve své obhajobě povede. I když vsak bude s Milosevičem a jeho stoupenci nadobro amen, může se mu přesto podařit naprosto zdiskreditovat své soudce. Srbové se pak jestě dlouho budou na západní justici dívat přes prsty a na Západ s obavami a nepřátelstvím.
Na druhé straně se Milosevičovi u soudu daří obracet mnoho Srbů proti Djindjičově koaliční vládě, ve které sedí zástupci celkem osmnácti stran. Djindjić je hyperpragmatický politik. Jako takový se primárně zajímá o ekonomiku a je proto ochoten plně spolupracovat s haagským tribunálem. Od pádu Milosevičovy vlády se ovsem jeho reformám podařilo srbské hospodářství pozvednout jen velmi zanedbatelně. Morální nabádání Západu totiž nedoprovázela kdovíjaká stědrost a pomoci do země dorazilo velmi poskrovnu. Spolupráce s Haagem tak, zdá se, přinásí jen starosti, ponížení a pocit hanby.
Rovněž prezident Kostunica souhlasí s potřebou spolupráce s Haagem, ale jeho hlavní zájem se soustřeďuje na obranu suverenity státu a udržování zdání národní hrdosti. Nazveme-li Djindjiče politikem bez skrupulí, pak Kostunica je anachronickým a spíse konzervativním nacionalistou (ačkoli z extremismu jej nikdo neviní). Kdyby se volby konaly zítra, Kostunica by Djindjiče hladce porazil - a jedním z hlavních důvodů by byl Haag. Milosević je pryč, ale dokud bude soud s ním vnímán jako demonstrační proces, a ne jako akt skutečné spravedlnosti, bude neustále deformovat nasi demokracii.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In betting that the economic fallout from his sweeping new tariffs will be worth the gains in border security, US President Donald Trump is gambling with America’s long-term influence and prosperity. In the future, more countries will have even stronger reasons to try to reduce their reliance on the United States.
thinks Donald Trump's trade policies will undermine the very goals they aim to achieve.
While America’s AI industry arguably needed shaking up, the news of a Chinese startup beating Big Tech at its own game raises some difficult questions. Fortunately, if US tech leaders and policymakers can take the right lessons from DeepSeek's success, we could all end up better for it.
considers what an apparent Chinese breakthrough means for the US tech industry, and innovation more broadly.
Haagský soud už sest týdnů soudí jeho válečné zločiny (a předpokládá se, že celý proces bude trvat dva roky), a Slobodan Milosević stále na Srbsko vrhá svůj dlouhý stín. Dokazuje to mimo jiné zatčení místopředsedy srbské vlády Momčila Perisiče a vysokého amerického diplomata, obviněných ze spionáže, k němuž doslo minulý víkend.
Zda Perisić opravdu americkému diplomatovi poskytoval důvěrné vojenské informace, se teprve ukáže, ale fakt, že Perisičovu rezignaci žádal sám srbský premiér Zoran Djindjić, svědčí o tom, že Perisić přinejmensím překročil přijatelné hranice styku se zahraničními diplomaty. V každém případě je pak tato kauza důkazem toho, že soud s Milosevičem je pro Srbsko velice citlivou otázkou.
Djindjić viní Jugoslávskou národní armádu, jež je pod kontrolou prezidenta Vojislava Kostunicy, z toho, že se těmito zatčeními vměsuje do politiky. Kostunica tvrdí, že armáda dělá to, co má. Djindjić má jestě jeden problém: z Perisiče totiž zřejmě nikdy nebude reformátor. V chorvatské válce byl generálem a po jejím skončení jej chorvatský soud v nepřítomnosti odsoudil za válečné zločiny. Za Miloseviče se stal velícím důstojníkem a když Milosević začal ztrácet půdu pod nohama, přidal se k opozici.
Mezi Perisičovým zatčením a Milosevičovým soudem možná existuje vazba: je možné, že se Perisić pokusil předat informace o účasti armády na akcích, o něž se zajímají haagstí soudci. Perisić k tomu má totiž několik motivů: touhu pomstít se bývalým spolupracovníkům, nebo destabilizovat Kostunicovo postavení, či případně přislib, že na jej haagský soud nepodá žalobu. Prokáže-li se pravdivost této poslední domněnky, uvidí v tom Srbové potvrzení svého podezření, že haagský proces zavání politikou.
Valná větsina Srbů je o tom vsak přesvědčena už teď. Takže když srbstí politikové hledají u veřejnosti podporu pro vydání obžalovaných Srbů do Haagu, nikdy neprohlasují, že si takový krok žádá spravedlnost nebo že se Haag stará o nezbytnou morální očistu národa. Mluví raději jazykem realpolitiky a připomínají občanům, že jsme přílis slabí na to, abychom se stavěli Západu, a že nase hospodářství - zdevastované válkou, sankcemi a bombardováním NATO - zoufale potřebuje půjčky a úvěry, které jsou poskytovány jen pod podmínkou, že Srbsko žádostem o vydání vyhoví.
Odkud se berou takové reakce? Mnozí soudí, že Srbové jsou tím, čím byli odjakživa: paranoidními, sebelítostivými nacionalisty, kteří popírají svou vinu. Jistá pravda v tom je. Ale ne celá.
PS Events: AI Action Summit 2025
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Spousta západních pozorovatelů a novinářů se o proces s Milosevičem zajímá jen velmi povrchně. Protože Milosević je evidentně vinný a dokáže se při veřejném líčení sám hájit, nehledá nikdo nedostatky. Buďme rádi, že doslo na spravedlnost, jako by vsichni říkali. Padouch dostane, co si zaslouží.
Ale vraťme se například jen o týden zpátky, kdy proběhla konfrontace mezi Milosevičem a Paddym Ashdownem. Západní média lorda Ashdowna prezentovala jako hodnověrného svědka srbských hrůz páchaných na albánských civilistech. V roce 1998 osobně Miloseviče varoval, že pokud to tak půjde dál, bude zásah NATO nevyhnutelný.
Pozornost Srbska se ale soustředila na jiná Ashdownova prohlásení. Kosovskou osvobozeneckou armádu (UÇK) například nazval teroristickou organizací. A tak se teď Srbové ptají, jak to, že před soudem nestojí žádný albánský partyzán. Ashdown také vylíčil, jak tehdejsí chorvatský prezident Franjo Tudjman na jedné večeři v roce 1995 oznámil, že se s Milosevičem domluvil na rozdělení Bosny. A Srbové se ptají, jak to, že Tudjman nebyl nikdy obviněn, a jak to, že se jeho pohřbu v roce 1999 účastnili západní diplomaté.
Žádný albánský svědek se navíc před soudem neodvážil zmínit o zločinech UÇK. Srbům tito Albánci na lavici svědků připadali buď směsní nebo vypočítaví, případně oboje. Pro větsinu Srbů byla jakákoli lež nebo vyhýbání se přímé odpovědi jasným důkazem toho, že jejich svědectví je křivé.
Ačkoli si mnoho západních novinářů myslí opak, Milosević není pro Srbsko žádný hrdina. Pravda, imponuje jim, když vypadá, že v mnoha, a snad ve větsině křížových výslechů svědků má převahu, a líbí se jim, jak bojuje, aby dokázal, že on a jeho národ byli oběťmi NATO a teroristické UÇK, podporované Západem. Krom toho je bystrý a neochvějný. Že je otrlý a chladný, když mluví o obětech - nejen albánských, ale i srbských -, srbstí diváci přehlížejí.
V průzkumech veřejného mínění ale nic z toho Milosevičovi a jeho Socialistické straně nepomáhá. Srbové jej považují za nekompetentního a činí jej odpovědným za jejich porážky v 90. letech a hlavně za to, že ze Srbska udělal zemi s největsím počtem uprchlíků v Evropě - je jich okolo 700 000. A svůj názor jen tak nezmění, nehledě na to, jak bravurně si Milosević ve své obhajobě povede. I když vsak bude s Milosevičem a jeho stoupenci nadobro amen, může se mu přesto podařit naprosto zdiskreditovat své soudce. Srbové se pak jestě dlouho budou na západní justici dívat přes prsty a na Západ s obavami a nepřátelstvím.
Na druhé straně se Milosevičovi u soudu daří obracet mnoho Srbů proti Djindjičově koaliční vládě, ve které sedí zástupci celkem osmnácti stran. Djindjić je hyperpragmatický politik. Jako takový se primárně zajímá o ekonomiku a je proto ochoten plně spolupracovat s haagským tribunálem. Od pádu Milosevičovy vlády se ovsem jeho reformám podařilo srbské hospodářství pozvednout jen velmi zanedbatelně. Morální nabádání Západu totiž nedoprovázela kdovíjaká stědrost a pomoci do země dorazilo velmi poskrovnu. Spolupráce s Haagem tak, zdá se, přinásí jen starosti, ponížení a pocit hanby.
Rovněž prezident Kostunica souhlasí s potřebou spolupráce s Haagem, ale jeho hlavní zájem se soustřeďuje na obranu suverenity státu a udržování zdání národní hrdosti. Nazveme-li Djindjiče politikem bez skrupulí, pak Kostunica je anachronickým a spíse konzervativním nacionalistou (ačkoli z extremismu jej nikdo neviní). Kdyby se volby konaly zítra, Kostunica by Djindjiče hladce porazil - a jedním z hlavních důvodů by byl Haag. Milosević je pryč, ale dokud bude soud s ním vnímán jako demonstrační proces, a ne jako akt skutečné spravedlnosti, bude neustále deformovat nasi demokracii.