WASHINGTON – V roce 2009 se americký prezident Barack Obama zavázal, že bude usilovat o svět bez jaderných zbraní. Ačkoliv však o rok později splnil svůj slib, že dojedná s Ruskem Novou dohodu o snížení počtu strategických zbraní, od té doby nedošlo k žádnému pokroku. Aby se podařilo tento pat prolomit, musí se současný bilaterální rámec jednání, který od studené války zůstává prakticky beze změny, proměnit v trilaterální rámec zahrnující také Čínu.
Takový krok by samozřejmě jednání značně zkomplikoval. Koneckonců platí, že zatímco v případě Spojených států a Ruska si obě strany udělaly po desetiletích bilaterálního dialogu dobrou představu o strategických perspektivách svého protějšku – včetně témat, na nichž se neshodovaly –, čínské chápání strategické stability je neznámou. Trilaterální dialogy podpořené dovednou diplomacií USA by však zároveň mohly sloužit jako příležitost ke změně strategických vztahů mezi těmito zeměmi, které v současné době charakterizují rozpory a nedůvěra.
Rusko sice usiluje o podporu Číny ve své opozici vůči americkým systémům protiraketové obrany a vyzývá k zapojení všech jaderných států do budoucích rozhovorů o kontrole strategických zbraní, ale pak se odvolává na obavy z vojenské modernizace Číny, aby ospravedlnilo své odmítání jednat s NATO o snížení počtu taktických jaderných zbraní. Čína, která nikdy nepřijala právně závazná omezení svých jaderných zbraní ani jejich strategických nosičů, zase odmítá ruskou výzvu připojit se k jednáním – USA tento postoj podporují do doby, než se ruský a americký jaderný arzenál přiblíží velikostí arzenálu čínskému.
WASHINGTON – V roce 2009 se americký prezident Barack Obama zavázal, že bude usilovat o svět bez jaderných zbraní. Ačkoliv však o rok později splnil svůj slib, že dojedná s Ruskem Novou dohodu o snížení počtu strategických zbraní, od té doby nedošlo k žádnému pokroku. Aby se podařilo tento pat prolomit, musí se současný bilaterální rámec jednání, který od studené války zůstává prakticky beze změny, proměnit v trilaterální rámec zahrnující také Čínu.
Takový krok by samozřejmě jednání značně zkomplikoval. Koneckonců platí, že zatímco v případě Spojených států a Ruska si obě strany udělaly po desetiletích bilaterálního dialogu dobrou představu o strategických perspektivách svého protějšku – včetně témat, na nichž se neshodovaly –, čínské chápání strategické stability je neznámou. Trilaterální dialogy podpořené dovednou diplomacií USA by však zároveň mohly sloužit jako příležitost ke změně strategických vztahů mezi těmito zeměmi, které v současné době charakterizují rozpory a nedůvěra.
Rusko sice usiluje o podporu Číny ve své opozici vůči americkým systémům protiraketové obrany a vyzývá k zapojení všech jaderných států do budoucích rozhovorů o kontrole strategických zbraní, ale pak se odvolává na obavy z vojenské modernizace Číny, aby ospravedlnilo své odmítání jednat s NATO o snížení počtu taktických jaderných zbraní. Čína, která nikdy nepřijala právně závazná omezení svých jaderných zbraní ani jejich strategických nosičů, zase odmítá ruskou výzvu připojit se k jednáním – USA tento postoj podporují do doby, než se ruský a americký jaderný arzenál přiblíží velikostí arzenálu čínskému.