V dnešní době se na slova často pohlíží jako na zdroj nestability. Loňské násilné reakce na karikatury proroka Mohameda zveřejněné v dánských novinách se setkaly se zmatenou reakcí Západu, kdy si vlády mohly zlámat jazyk překotnou snahou vysvětlit, co by sdělovací prostředky měly a neměly mít dovoleno ve jménu politické satiry. A pak Írán „trumfl“ Západ tím, že zorganizoval konferenci popíračů holocaustu, šíření jejichž teorií je téměř všude v Evropě trestné. Turci také vědí, že je nebezpečné zaujímat stanovisko ke genocidě Arménů z roku 1915. Poslední nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk byl v Istanbulu souzen za popírání oficiálních dějin Turecka, když prohlásil, že se arménská genocida skutečně stala. Jiným Turkům přitom hrozilo v západní Evropě trestní stíhání za výroky, že se nestala. V kulturním střetu mezi islámem a Západem se tedy slova očividně stala bitevním polem. Západ se poučil: ryze na základě autocenzury, nikoliv právního nařízení, nebudou noviny a další média šířit obrázky kritické vůči Mohamedovi a papež nebude napříště činit kritické poznámky na adresu islámu. Tato gesta respektu vůči citlivým místům muslimů však druhou stranou nebyla opětována.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Místo toho pohrozil prezident Íránu Mahmúd Ahmadínežád, že vymaže Izrael z mapy. Izraelský ministr zahraničí nyní usiluje o Ahmadínežádovo trestní stíhání za podněcování ke genocidě – což je porušení mezinárodního práva.
Také izraelský tisk však volí bojovný tón. Izraelské noviny pravidelně tisknou články s výčtem důvodů, proč Izrael možná bude muset na Írán zaútočit, aby mu zabránil v získání arzenálu jaderných zbraní. Americký prezident George W. Bush učinil ve vztahu k Íránu podobně zlověstná, byť poněkud mlhavější prohlášení. V Německu přitom takové veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům podléhají trestnímu postihu. Odlišné právní soustavy ve světě se nikdy příliš neshodovaly, kudy vede hranice svobodného projevu. Dokonce i mezi dobrými sousedy, jako jsou Kanada a Spojené státy, nepanuje velká shoda v otázce trestání verbálních projevů nenávisti. Kanaďané trestají rasové urážky, zatímco Američané nikoliv, alespoň pokud není porušováno nic jiného než důstojnost rasových menšin. Hrozby násilím jsou však vážnější. Mnoho zemí je jednotných v podpoře zásady, že pokud například Ahmadínežád splňuje kritéria pro podněcování ke genocidě, měl by ho potrestat Mezinárodní trestní soud. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu koneckonců trestal i provozovatele rozhlasových stanic, kteří štvavým veřejným vysíláním podněcovali Hutuy, aby se chopili mačet a vraždili Tutsije. Před deseti lety by se dala nenávist mezi Hutuy a Tutsii použít jako dobrý příklad, že mezinárodní právo podporuje stíhání teprve poté, co někomu vznikne újma. Všechny mezinárodní precedenty – od Norimberku po současnost – se týkají mezinárodní intervence až po hromadných zvěrstvech. Domácí policejní složky možná dokážou zasahovat a bránit zločinům ještě předtím, než k nim dojde, ale na mezinárodním kolbišti neexistuje žádný policejní útvar, který by něco takového mohl dělat.
Z toho tedy vyplývá, že trestný čin podněcování by se měl vztahovat pouze na případy, jako je Rwanda, kde rozhlasové vysílání skutečně přispělo ke genocidě. V případech, kdy agresivní představitelé veřejně vyhrožují „pohřbením“ jiné země (vzpomínáte na Chruščova?) nebo jejím vymazáním z mapy, by měly soudy podle tohoto konstatování počkat, až někomu vznikne újma. Mezinárodní společenství však právní opatření vůči osobám dopouštějícím se provokativních a nebezpečných výroků uplatňuje stále razantněji. V září 2005 schválila Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci č. 1624 – paradoxně pro ni hlasovaly i Spojené státy –, která vyzývá všechny členské země, aby uzákonily trestní postihy proti těm, kdo podněcují terorismus. Rada přitom měla na mysli přesně ten model podněcování, který veřejně popsal britský premiér Blair: muslimské vůdce povstávající v mešitách a naléhavě vyzývající ostatní členy náboženské obce, aby šli a zabíjeli bezvěrce. Američané tradičně tvrdí, že pokud nehrozí bezprostřední násilí, měl by tuto formu veřejného projevu chránit první dodatek ústavy. Americké soudy vyvodily závěr, že je lepší dát průchod nenávistnému smýšlení, než na ně později upozorňovat u soudu. Pokud však jde o terorismus v dnešním světě, většina zemí včetně světových demokracií není tak tolerantní jako dříve.
Tradiční liberální postoj klonící se k názoru, že svoboda projevu má dostat široký prostor a vztahovat se i na extremisty, je tak všude na světě na ústupu. Pokud jde o boj proti terorismu a vyhlídku genocidy, začíná se dnes svět obávat i nebezpečných slov.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Less than two months into his second presidency, Donald Trump has imposed sweeping tariffs on America’s three largest trading partners, with much more to come. This strategy not only lacks any credible theoretical foundations; it is putting the US on a path toward irrevocable economic and geopolitical decline.
Today's profound global uncertainty is not some accident of history or consequence of values-free technologies. Rather, it reflects the will of rival great powers that continue to ignore the seminal economic and social changes underway in other parts of the world.
explains how Malaysia and other middle powers are navigating increasingly uncertain geopolitical terrain.
V dnešní době se na slova často pohlíží jako na zdroj nestability. Loňské násilné reakce na karikatury proroka Mohameda zveřejněné v dánských novinách se setkaly se zmatenou reakcí Západu, kdy si vlády mohly zlámat jazyk překotnou snahou vysvětlit, co by sdělovací prostředky měly a neměly mít dovoleno ve jménu politické satiry. A pak Írán „trumfl“ Západ tím, že zorganizoval konferenci popíračů holocaustu, šíření jejichž teorií je téměř všude v Evropě trestné.
Turci také vědí, že je nebezpečné zaujímat stanovisko ke genocidě Arménů z roku 1915. Poslední nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk byl v Istanbulu souzen za popírání oficiálních dějin Turecka, když prohlásil, že se arménská genocida skutečně stala. Jiným Turkům přitom hrozilo v západní Evropě trestní stíhání za výroky, že se nestala.
V kulturním střetu mezi islámem a Západem se tedy slova očividně stala bitevním polem. Západ se poučil: ryze na základě autocenzury, nikoliv právního nařízení, nebudou noviny a další média šířit obrázky kritické vůči Mohamedovi a papež nebude napříště činit kritické poznámky na adresu islámu. Tato gesta respektu vůči citlivým místům muslimů však druhou stranou nebyla opětována.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Místo toho pohrozil prezident Íránu Mahmúd Ahmadínežád, že vymaže Izrael z mapy. Izraelský ministr zahraničí nyní usiluje o Ahmadínežádovo trestní stíhání za podněcování ke genocidě – což je porušení mezinárodního práva.
Také izraelský tisk však volí bojovný tón. Izraelské noviny pravidelně tisknou články s výčtem důvodů, proč Izrael možná bude muset na Írán zaútočit, aby mu zabránil v získání arzenálu jaderných zbraní. Americký prezident George W. Bush učinil ve vztahu k Íránu podobně zlověstná, byť poněkud mlhavější prohlášení. V Německu přitom takové veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům podléhají trestnímu postihu.
Odlišné právní soustavy ve světě se nikdy příliš neshodovaly, kudy vede hranice svobodného projevu. Dokonce i mezi dobrými sousedy, jako jsou Kanada a Spojené státy, nepanuje velká shoda v otázce trestání verbálních projevů nenávisti. Kanaďané trestají rasové urážky, zatímco Američané nikoliv, alespoň pokud není porušováno nic jiného než důstojnost rasových menšin.
Hrozby násilím jsou však vážnější. Mnoho zemí je jednotných v podpoře zásady, že pokud například Ahmadínežád splňuje kritéria pro podněcování ke genocidě, měl by ho potrestat Mezinárodní trestní soud. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu koneckonců trestal i provozovatele rozhlasových stanic, kteří štvavým veřejným vysíláním podněcovali Hutuy, aby se chopili mačet a vraždili Tutsije.
Před deseti lety by se dala nenávist mezi Hutuy a Tutsii použít jako dobrý příklad, že mezinárodní právo podporuje stíhání teprve poté, co někomu vznikne újma. Všechny mezinárodní precedenty – od Norimberku po současnost – se týkají mezinárodní intervence až po hromadných zvěrstvech. Domácí policejní složky možná dokážou zasahovat a bránit zločinům ještě předtím, než k nim dojde, ale na mezinárodním kolbišti neexistuje žádný policejní útvar, který by něco takového mohl dělat.
Z toho tedy vyplývá, že trestný čin podněcování by se měl vztahovat pouze na případy, jako je Rwanda, kde rozhlasové vysílání skutečně přispělo ke genocidě. V případech, kdy agresivní představitelé veřejně vyhrožují „pohřbením“ jiné země (vzpomínáte na Chruščova?) nebo jejím vymazáním z mapy, by měly soudy podle tohoto konstatování počkat, až někomu vznikne újma.
Mezinárodní společenství však právní opatření vůči osobám dopouštějícím se provokativních a nebezpečných výroků uplatňuje stále razantněji. V září 2005 schválila Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci č. 1624 – paradoxně pro ni hlasovaly i Spojené státy –, která vyzývá všechny členské země, aby uzákonily trestní postihy proti těm, kdo podněcují terorismus. Rada přitom měla na mysli přesně ten model podněcování, který veřejně popsal britský premiér Blair: muslimské vůdce povstávající v mešitách a naléhavě vyzývající ostatní členy náboženské obce, aby šli a zabíjeli bezvěrce.
Američané tradičně tvrdí, že pokud nehrozí bezprostřední násilí, měl by tuto formu veřejného projevu chránit první dodatek ústavy. Americké soudy vyvodily závěr, že je lepší dát průchod nenávistnému smýšlení, než na ně později upozorňovat u soudu. Pokud však jde o terorismus v dnešním světě, většina zemí včetně světových demokracií není tak tolerantní jako dříve.
Tradiční liberální postoj klonící se k názoru, že svoboda projevu má dostat široký prostor a vztahovat se i na extremisty, je tak všude na světě na ústupu. Pokud jde o boj proti terorismu a vyhlídku genocidy, začíná se dnes svět obávat i nebezpečných slov.