V právě roce, jenž právě uplynul od teroristických útoků z 11. září, se otázky o islámu - jeho povaze, jeho charakteristické identitě, jeho potencionální hrozbě Západu - dostaly v diskusích intelektuálů i politiků na přední místa. Zatímco největší konflikty 20. století - spojené s fašismem, komunismem a dalšími "ismy" - byly v prvé řadě ideologické, terorismus z loňského září znovu vzkřísil ducha "kulturní války" a "střetu civilizací".
V islámském světě se často tvrdí, že díky zakátu (almužny pro chudé), jedné z pěti základních povinností každého muslima, je islámská společnost méně rozdrobená, takže nerovnost a společenská vyděděnost je zde nižší. Západní pozorovatelé přitom v islámu vidí víru, jež pohrdá osobní svobodou, zvlášť svobodou žen. Novinářka Oriana Fallaciová ostatně krátce po útocích na toto téma publikovala svůj sáhodlouhý výlev.
Fakta jako by nás v tomto dojmu utvrzovala. Muslimské země opravdu mívají úroveň nerovnosti a kriminality (dobrá cesta ke společenskému vyloučení) nižší než jiné země na srovnatelné úrovni ekonomického rozvoje, například země katolické Latinské Ameriky. Mají ale chladné statistiky o průměrných příjmech dostatečnou vypovídací hodnotu?
Podle politologa Francise Fukuyamy nikoli. Ten tvrdí, že konkrétní sociální výsledky (včetně úrovně příjmů) jsou důsledkem toho, že se země nacházejí v různých stadiích procesu modernizace, v jehož rámci každý jedinec a každá společnost směřuje k souboru univerzálních hodnot. Samuel Huntington z Harvardovy univerzity je taktéž názoru, že taková srovnání jsou zavádějící, ovšem nesouhlasí s Fukuyamovou diagnózou.
Podle Huntingtona je na islámu cosi neblahého. Sociální výsledky islámu odrážejí nikoli úroveň modernosti, ale dogmata víry. Vzhledem k mesiánskému splynutí politických, náboženských a kulturních dimenzí islámu jsou podle něj Západ a islám přímo předurčeny k tomu, aby se "střetly", neboť tyto dva systémy jsou svou podstatou nesmiřitelné.
Chceme-li však odhalit roli, jakou náboženství jako islám hraje v určování základní podoby společnosti, srovnávání různých zemí či globálních regionů by nás opravdu mohlo svést z té správné cesty. Je totiž třeba se podívat na jednotlivce v rámci jednotlivé země. Jen tak se dá pochopit, jak "islámské hodnoty" utvářejí společnost. K tomu potřebujeme zemi, kde existují hluboké rozpory mezi islámem a křesťanstvím a kde - na rozdíl od amerického "tavicího kelímku" - dochází jen k omezenému míšení sociálních skupin.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Dvě studie, na nichž jsem pracoval s kolegy z Bejrútské univerzity, použily ke studiu vztahů mezi náboženstvím a takovými společenskými a kulturními charakteristikami, jako jsou nerovnost, upřednostňování synů a míra účasti žen v pracovním procesu, Libanon. Libanon je ideální sociální laboratoří, poněvadž zde existuje celá řada geograficky oddělených náboženských skupin a přísně se zde dodržují hranice mezi komunitami.
Libanonské obyvatelstvo rozděluje vlastně několik náboženství. Někteří Libanonci se spíše než za Araby považují za Féničany a hlásí se ke kulturní spřízněnosti s Francií spíše než s arabským světem.
Zkoumali jsme křesťanské maronity (jejichž víra je v mnohém podobná římskému katolicismu), muslimské sunnity (oficiální náboženství většiny arabských zemí) a muslimské šíity (oficiální náboženství Íránu a libanonského hnutí Hizballáh) a nenalezli jsme sebemenší důkaz o nerovnosti mezi muslimy nebo o menší diskriminaci žen u křesťanů. Pokud by islámské hodnoty byly tak fatální, jak naznačuje Huntington, museli bychom mezi těmito komunitami nalézt jasné rozdíly v nerovnosti a přístupu k ženám. Žádné jsme však nezjistili.
Naše studium náboženství a společenské nerovnosti v Libanonu zkoumalo spíše sociální mobilitu než celkovou nerovnost. To proto, že společnosti, kde se příležitosti a nerovnosti dědí, jsou považovány za méně spravedlivé než společnosti, kde na poměrech rodiny záleží méně. Sociální mobilita v Libanonu je extrémně nízká a statut rodiny je klíčovým faktorem určujícím společenský výsledek.
Tím se možná vysvětluje, proč libanonští vysokoškolští absolventi všech vyznání ve svých životopisech často uvádějí jméno a profesi svých rodičů nebo proč jedno z prvních arabských slov, které se naučí cizinec, který se hodlá usadit v Libanonu, je "wasta" (konexe). Střední a vyšší třídy křesťanských maronitů a muslimských šíitů mají navíc podobnou úroveň sociální mobility. U obou skupin je tento společenský faktor vyšší než u sinnitských muslimů, což je další důkaz proti tvrzení, že islám ovlivňuje převažující podmínky společnosti.
Ani postavení žen není podle našich zjištění ovlivněno náboženským vyznáním. Zjistili jsme, že všechny libanonské rodiny upřednostňují syny před dcerami. Rodiny, které mají dvě starší dcery, mají v 9 procentech případů ještě třetí dítě, na rozdíl od rodin, které mají dva syny. Ze statistického hlediska je zde obrovský rozdíl: je to devětkrát více než v USA.
Stejně jako náš počáteční výzkum neodhalil žádný důkaz relativního muslimského egalitářství, neodhalil ani žádné výrazné rozdíly v upřednostňování synů mezi křesťany a muslimy. Důraz na mužskou část rodiny je spíše silnější u křesťanů.
Totéž platí pro účast žen na trhu práce, která je v Libanonu nízká, ale rovnoměrně rozdělená napříč všemi náboženskými skupinami. To sice není zárukou toho, že vztah mezi náboženstvím a diskriminací žen neexistuje, ale dává tušit, že pokud takový poměr existuje, nesouvisí nijak s počtem pracujících žen ani s upřednostňováním synů.
Jistě, vyvrátit tvrzení, že různé země mají různé hodnoty, nelze. Libanon ostatně vykazuje nízkou sociální mobilitu, nízkou účast žen na trhu práce a silnou preferenci synů, zatímco jiné země nikoli. Naše práce ovšem silně podpořila Fukuyamovu teorii o tom, že kultury a hodnoty ustupují do pozadí natolik, nakolik modernita určuje společenské podmínky v zemi. Čili: je-li islámský svět jiný než Západ, je to proto, že je zaostalejší, ale ne proto, že je muslimský.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Today's profound global uncertainty is not some accident of history or consequence of values-free technologies. Rather, it reflects the will of rival great powers that continue to ignore the seminal economic and social changes underway in other parts of the world.
explains how Malaysia and other middle powers are navigating increasingly uncertain geopolitical terrain.
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
V právě roce, jenž právě uplynul od teroristických útoků z 11. září, se otázky o islámu - jeho povaze, jeho charakteristické identitě, jeho potencionální hrozbě Západu - dostaly v diskusích intelektuálů i politiků na přední místa. Zatímco největší konflikty 20. století - spojené s fašismem, komunismem a dalšími "ismy" - byly v prvé řadě ideologické, terorismus z loňského září znovu vzkřísil ducha "kulturní války" a "střetu civilizací".
V islámském světě se často tvrdí, že díky zakátu (almužny pro chudé), jedné z pěti základních povinností každého muslima, je islámská společnost méně rozdrobená, takže nerovnost a společenská vyděděnost je zde nižší. Západní pozorovatelé přitom v islámu vidí víru, jež pohrdá osobní svobodou, zvlášť svobodou žen. Novinářka Oriana Fallaciová ostatně krátce po útocích na toto téma publikovala svůj sáhodlouhý výlev.
Fakta jako by nás v tomto dojmu utvrzovala. Muslimské země opravdu mívají úroveň nerovnosti a kriminality (dobrá cesta ke společenskému vyloučení) nižší než jiné země na srovnatelné úrovni ekonomického rozvoje, například země katolické Latinské Ameriky. Mají ale chladné statistiky o průměrných příjmech dostatečnou vypovídací hodnotu?
Podle politologa Francise Fukuyamy nikoli. Ten tvrdí, že konkrétní sociální výsledky (včetně úrovně příjmů) jsou důsledkem toho, že se země nacházejí v různých stadiích procesu modernizace, v jehož rámci každý jedinec a každá společnost směřuje k souboru univerzálních hodnot. Samuel Huntington z Harvardovy univerzity je taktéž názoru, že taková srovnání jsou zavádějící, ovšem nesouhlasí s Fukuyamovou diagnózou.
Podle Huntingtona je na islámu cosi neblahého. Sociální výsledky islámu odrážejí nikoli úroveň modernosti, ale dogmata víry. Vzhledem k mesiánskému splynutí politických, náboženských a kulturních dimenzí islámu jsou podle něj Západ a islám přímo předurčeny k tomu, aby se "střetly", neboť tyto dva systémy jsou svou podstatou nesmiřitelné.
Chceme-li však odhalit roli, jakou náboženství jako islám hraje v určování základní podoby společnosti, srovnávání různých zemí či globálních regionů by nás opravdu mohlo svést z té správné cesty. Je totiž třeba se podívat na jednotlivce v rámci jednotlivé země. Jen tak se dá pochopit, jak "islámské hodnoty" utvářejí společnost. K tomu potřebujeme zemi, kde existují hluboké rozpory mezi islámem a křesťanstvím a kde - na rozdíl od amerického "tavicího kelímku" - dochází jen k omezenému míšení sociálních skupin.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Dvě studie, na nichž jsem pracoval s kolegy z Bejrútské univerzity, použily ke studiu vztahů mezi náboženstvím a takovými společenskými a kulturními charakteristikami, jako jsou nerovnost, upřednostňování synů a míra účasti žen v pracovním procesu, Libanon. Libanon je ideální sociální laboratoří, poněvadž zde existuje celá řada geograficky oddělených náboženských skupin a přísně se zde dodržují hranice mezi komunitami.
Libanonské obyvatelstvo rozděluje vlastně několik náboženství. Někteří Libanonci se spíše než za Araby považují za Féničany a hlásí se ke kulturní spřízněnosti s Francií spíše než s arabským světem.
Zkoumali jsme křesťanské maronity (jejichž víra je v mnohém podobná římskému katolicismu), muslimské sunnity (oficiální náboženství většiny arabských zemí) a muslimské šíity (oficiální náboženství Íránu a libanonského hnutí Hizballáh) a nenalezli jsme sebemenší důkaz o nerovnosti mezi muslimy nebo o menší diskriminaci žen u křesťanů. Pokud by islámské hodnoty byly tak fatální, jak naznačuje Huntington, museli bychom mezi těmito komunitami nalézt jasné rozdíly v nerovnosti a přístupu k ženám. Žádné jsme však nezjistili.
Naše studium náboženství a společenské nerovnosti v Libanonu zkoumalo spíše sociální mobilitu než celkovou nerovnost. To proto, že společnosti, kde se příležitosti a nerovnosti dědí, jsou považovány za méně spravedlivé než společnosti, kde na poměrech rodiny záleží méně. Sociální mobilita v Libanonu je extrémně nízká a statut rodiny je klíčovým faktorem určujícím společenský výsledek.
Tím se možná vysvětluje, proč libanonští vysokoškolští absolventi všech vyznání ve svých životopisech často uvádějí jméno a profesi svých rodičů nebo proč jedno z prvních arabských slov, které se naučí cizinec, který se hodlá usadit v Libanonu, je "wasta" (konexe). Střední a vyšší třídy křesťanských maronitů a muslimských šíitů mají navíc podobnou úroveň sociální mobility. U obou skupin je tento společenský faktor vyšší než u sinnitských muslimů, což je další důkaz proti tvrzení, že islám ovlivňuje převažující podmínky společnosti.
Ani postavení žen není podle našich zjištění ovlivněno náboženským vyznáním. Zjistili jsme, že všechny libanonské rodiny upřednostňují syny před dcerami. Rodiny, které mají dvě starší dcery, mají v 9 procentech případů ještě třetí dítě, na rozdíl od rodin, které mají dva syny. Ze statistického hlediska je zde obrovský rozdíl: je to devětkrát více než v USA.
Stejně jako náš počáteční výzkum neodhalil žádný důkaz relativního muslimského egalitářství, neodhalil ani žádné výrazné rozdíly v upřednostňování synů mezi křesťany a muslimy. Důraz na mužskou část rodiny je spíše silnější u křesťanů.
Totéž platí pro účast žen na trhu práce, která je v Libanonu nízká, ale rovnoměrně rozdělená napříč všemi náboženskými skupinami. To sice není zárukou toho, že vztah mezi náboženstvím a diskriminací žen neexistuje, ale dává tušit, že pokud takový poměr existuje, nesouvisí nijak s počtem pracujících žen ani s upřednostňováním synů.
Jistě, vyvrátit tvrzení, že různé země mají různé hodnoty, nelze. Libanon ostatně vykazuje nízkou sociální mobilitu, nízkou účast žen na trhu práce a silnou preferenci synů, zatímco jiné země nikoli. Naše práce ovšem silně podpořila Fukuyamovu teorii o tom, že kultury a hodnoty ustupují do pozadí natolik, nakolik modernita určuje společenské podmínky v zemi. Čili: je-li islámský svět jiný než Západ, je to proto, že je zaostalejší, ale ne proto, že je muslimský.