Pláč pracujících dětí je slyšet po celém světě. Mezinárodní organizace práce (MOP) odhaduje, že pracovní síla rozvojových zemí zahrnuje 90 milionů zaměstnaných dětí ve věku od osmi do patnácti let. Celosvětově je číslo ještě vyšší. Děti často pracují za nebezpečných podmínek - manipulují s jedovatými chemikáliemi, vdechují škodlivé výpary, přenášejí nadměrná břemena. Jsou obvykle přepracované, podvyživené a špatně placené - pokud plat vůbec dostávají.
Ačkoliv mnohé země přijaly zákony zakazující používat - a zneužívat - dětí coby pracovní síly, optimismus ohledně podmínek, jimž pracující děti čelí, je nepodložený. Tento závěr plyne ze skutečnosti, jíž neunikneme: rodiny většiny zaměstnaných dětí jsou na jejich práci existenčně závislé.
Vzhledem k tomu, že dětští dělníci představují levnou pracovní sílu, má v rozvojových ekonomikách a v zemích sužovaných recesemi nejlepší vyhlídky na zaměstnání nejmladší generace. Ředitel středně velkého textilního podniku v Bangladéši bez váhání přiznává, že 70% jeho zaměstnanců je ve věku od 13 do 17 let. ,,Přinášejí stejnou produktivitu jako dospělí," říká, ,,ovšem jen za zlomek nákladů."
Jsou-li děti přepracované nebo špatně placené, je samozřejmě málo pravděpodobné, že by se organizovaly nebo si stěžovaly úřadům. Nemají ani ponětí o svých zákonných právech. Když jsou děti pod zámkem a bez vhodného osvětlení, jídla a zdravotní péče, hraničí to s otroctvím. Ony samy ovšem dlouhé hodiny práce a děsivé pracovní podmínky nezpochybňují. Naopak, většina je vděčná za to, že vůbec má práci.
V Asii a v Tichomoří děti rutinně pracují dlouhé hodiny, spí na továrních podlahách a žijí ze skrovných potravinových přídělů. Mladí indičtí tovární dělníci, kteří nedodrží pokyny, jsou někdy ocejchováni rozžhavenými železnými pruty, aby svého pochybení litovali, a některým nedospělým prostitutkám v Thajsku za trest nastříkají do obličeje kyselinu.
Tisíce jihoamerických, karibských a afrických dětí pronajatých jako služky a sluhové se nedovolají žádné pomoci, jsou-li přepracované, bité a znásilňované. Představitel keňské Společnosti pro blaho dětí připouští: ,,Nemůžeme zneužívanému dítěti dost dobře pomoci, dokud se o případu nedozvíme my nebo policie."
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
I když zaměstnavatel není hrubý, pracovní podmínky se můžou ukázat jako nebezpečné. Děti ve Střední Americe sklízejí úrodu ošetřenou pesticidy. Kolumbijské děti prolézají nejužšími důlními šachtami. Thajské děti dřou v nevětraných továrnách, kde zpracovávají sklo rozžhavené na teplotu 1500°C. Indické děti vdechují velké množství síry a chlorečnanu draselného, když z hořlavého prášku vyrábějí zápalky. Mladiství skláři v Brazílii dýchají jedovaté výpary silikonů a arzénu.
Někdy je fyzické poškození způsobené takovou prací trvalé. Brazilští, kolumbijští a egyptští mladíci, kteří pracují v cihelnách, často kvůli přenášení těžkých břemen utrpí nevratné poškození páteře. Obecněji platí, že děti, které kdekoli na světě tráví dlouhé hodiny v továrnách, vstupují už do puberty s trvale poškozenými končetinami.
Tedy pokud se počátku dospívaní vůbec dožijí. Tisíce dětí zemřou dřív. V Indii jsou bezpečnostní podmínky v mnoha továrnách často tak zanedbané, že bezpočet dětí zemřelo v důsledku chemických explozí a požárů způsobených elektrickým vedením.
Existují zákony, jež mají chránit děti před nebezpečnými podmínkami v mnoha zaměstnáních, ovšem uplatňovány jsou jen zřídka. Obzvláště těžké je dohlížet na zemědělský sektor, největšího zaměstnavatele dětí jak v rozvojových, tak ve vyspělých zemích. Úředníci nemají mnoho možností, jak sledovat nebo upravovat pracovní zatížení dětí na velkých farmách či v malých rodinných hospodářstvích.
Skutečnost je taková, že nejtvrdšími zadavateli pracovních úkolů jsou často rodiče. Indičtí otcové stále ještě občas splácejí dluhy tím, že upisují své potomky do nevolnictví. Pákistánští rodiče někdy své děti zmrzačí, aby z nich udělali působivější žebráky. Je smutné, že tím posledním, kdo protestuje proti zneužívání dětí, jsou často jejich vlastní rodiny.
MOP tvrdí, že když jsou děti nuceny jednat jako ,,malí dospělí", velice trpí. ,,Umrtvuje se dětská tvořivost a schopnost překračovat skutečnost," píše se ve zprávě MOP, ,,a to ochuzuje celý duševní svět dítěte." Dětský dělník se nenaučí hrát si ani číst a psát. Ještě horší je, že kouří a - v Karibiku - pije třtinový rum, aby nápor vydržel, neboť nemá co jíst.
V roce 1973 úmluva MOP vyzvala k celosvětovému zavedení minimálního věku pracujících na 15 let. Během deseti let úmluvu ratifikovalo pouhých 27 ze 150 členských států MOP. Některé další země mají zákony, jež stanovují nejnižší věk pro nástup do zaměstnání od 12 to 16 let, avšak MOP upozorňuje, že jen nemnoho zemí ,,má něco, co by bylo možné považovat za vyčerpávající zákaz nebezpečné práce u dětí" a že ještě méně zemí zavedlo ,,prostředky na ochranu mladých osob před morálním snižováním".
Vzhledem k tomu, že zákony problematiku dětské práce řešit nedokážou, mnozí odborníci navrhují jako prostředek jejího potlačování povinné vzdělávání. Školské zákony se ale také ukázaly jako prchavé. Prakticky ve všech chudých společnostech si rodiče cení výdělku nad vzdělání. Důsledkem je to, že procento dětí, které školu opustí, znepokojivým tempem roste. Nedávná studie prováděná UNESCO prokazuje, že v rozvojových zemích až 60% dětí nedokončí první stupeň základní školy.
Agentury zaměřené na podporu a pomoc se shodují, že odstranění dětské práce je nerealistický cíl. Pro miliony dětí tedy budoucnost přináší jen malou naději. Pracující děti ale mají právo na něco lepšího, ať si to uvědomují či nikoliv.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
South Korea's latest political crisis is further evidence that the 1987 constitution has outlived its usefulness. To facilitate better governance and bolster policy stability, the country must establish a new political framework that includes stronger checks on the president and fosters genuine power-sharing.
argues that breaking the cycle of political crises will require some fundamental reforms.
Among the major issues that will dominate attention in the next 12 months are the future of multilateralism, the ongoing wars in Ukraine and the Middle East, and the threats to global stability posed by geopolitical rivalries and Donald Trump’s second presidency. Advances in artificial intelligence, if regulated effectively, offer a glimmer of hope.
asked PS contributors to identify the national and global trends to look out for in the coming year.
Pláč pracujících dětí je slyšet po celém světě. Mezinárodní organizace práce (MOP) odhaduje, že pracovní síla rozvojových zemí zahrnuje 90 milionů zaměstnaných dětí ve věku od osmi do patnácti let. Celosvětově je číslo ještě vyšší. Děti často pracují za nebezpečných podmínek - manipulují s jedovatými chemikáliemi, vdechují škodlivé výpary, přenášejí nadměrná břemena. Jsou obvykle přepracované, podvyživené a špatně placené - pokud plat vůbec dostávají.
Ačkoliv mnohé země přijaly zákony zakazující používat - a zneužívat - dětí coby pracovní síly, optimismus ohledně podmínek, jimž pracující děti čelí, je nepodložený. Tento závěr plyne ze skutečnosti, jíž neunikneme: rodiny většiny zaměstnaných dětí jsou na jejich práci existenčně závislé.
Vzhledem k tomu, že dětští dělníci představují levnou pracovní sílu, má v rozvojových ekonomikách a v zemích sužovaných recesemi nejlepší vyhlídky na zaměstnání nejmladší generace. Ředitel středně velkého textilního podniku v Bangladéši bez váhání přiznává, že 70% jeho zaměstnanců je ve věku od 13 do 17 let. ,,Přinášejí stejnou produktivitu jako dospělí," říká, ,,ovšem jen za zlomek nákladů."
Jsou-li děti přepracované nebo špatně placené, je samozřejmě málo pravděpodobné, že by se organizovaly nebo si stěžovaly úřadům. Nemají ani ponětí o svých zákonných právech. Když jsou děti pod zámkem a bez vhodného osvětlení, jídla a zdravotní péče, hraničí to s otroctvím. Ony samy ovšem dlouhé hodiny práce a děsivé pracovní podmínky nezpochybňují. Naopak, většina je vděčná za to, že vůbec má práci.
V Asii a v Tichomoří děti rutinně pracují dlouhé hodiny, spí na továrních podlahách a žijí ze skrovných potravinových přídělů. Mladí indičtí tovární dělníci, kteří nedodrží pokyny, jsou někdy ocejchováni rozžhavenými železnými pruty, aby svého pochybení litovali, a některým nedospělým prostitutkám v Thajsku za trest nastříkají do obličeje kyselinu.
Tisíce jihoamerických, karibských a afrických dětí pronajatých jako služky a sluhové se nedovolají žádné pomoci, jsou-li přepracované, bité a znásilňované. Představitel keňské Společnosti pro blaho dětí připouští: ,,Nemůžeme zneužívanému dítěti dost dobře pomoci, dokud se o případu nedozvíme my nebo policie."
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
I když zaměstnavatel není hrubý, pracovní podmínky se můžou ukázat jako nebezpečné. Děti ve Střední Americe sklízejí úrodu ošetřenou pesticidy. Kolumbijské děti prolézají nejužšími důlními šachtami. Thajské děti dřou v nevětraných továrnách, kde zpracovávají sklo rozžhavené na teplotu 1500°C. Indické děti vdechují velké množství síry a chlorečnanu draselného, když z hořlavého prášku vyrábějí zápalky. Mladiství skláři v Brazílii dýchají jedovaté výpary silikonů a arzénu.
Někdy je fyzické poškození způsobené takovou prací trvalé. Brazilští, kolumbijští a egyptští mladíci, kteří pracují v cihelnách, často kvůli přenášení těžkých břemen utrpí nevratné poškození páteře. Obecněji platí, že děti, které kdekoli na světě tráví dlouhé hodiny v továrnách, vstupují už do puberty s trvale poškozenými končetinami.
Tedy pokud se počátku dospívaní vůbec dožijí. Tisíce dětí zemřou dřív. V Indii jsou bezpečnostní podmínky v mnoha továrnách často tak zanedbané, že bezpočet dětí zemřelo v důsledku chemických explozí a požárů způsobených elektrickým vedením.
Existují zákony, jež mají chránit děti před nebezpečnými podmínkami v mnoha zaměstnáních, ovšem uplatňovány jsou jen zřídka. Obzvláště těžké je dohlížet na zemědělský sektor, největšího zaměstnavatele dětí jak v rozvojových, tak ve vyspělých zemích. Úředníci nemají mnoho možností, jak sledovat nebo upravovat pracovní zatížení dětí na velkých farmách či v malých rodinných hospodářstvích.
Skutečnost je taková, že nejtvrdšími zadavateli pracovních úkolů jsou často rodiče. Indičtí otcové stále ještě občas splácejí dluhy tím, že upisují své potomky do nevolnictví. Pákistánští rodiče někdy své děti zmrzačí, aby z nich udělali působivější žebráky. Je smutné, že tím posledním, kdo protestuje proti zneužívání dětí, jsou často jejich vlastní rodiny.
MOP tvrdí, že když jsou děti nuceny jednat jako ,,malí dospělí", velice trpí. ,,Umrtvuje se dětská tvořivost a schopnost překračovat skutečnost," píše se ve zprávě MOP, ,,a to ochuzuje celý duševní svět dítěte." Dětský dělník se nenaučí hrát si ani číst a psát. Ještě horší je, že kouří a - v Karibiku - pije třtinový rum, aby nápor vydržel, neboť nemá co jíst.
V roce 1973 úmluva MOP vyzvala k celosvětovému zavedení minimálního věku pracujících na 15 let. Během deseti let úmluvu ratifikovalo pouhých 27 ze 150 členských států MOP. Některé další země mají zákony, jež stanovují nejnižší věk pro nástup do zaměstnání od 12 to 16 let, avšak MOP upozorňuje, že jen nemnoho zemí ,,má něco, co by bylo možné považovat za vyčerpávající zákaz nebezpečné práce u dětí" a že ještě méně zemí zavedlo ,,prostředky na ochranu mladých osob před morálním snižováním".
Vzhledem k tomu, že zákony problematiku dětské práce řešit nedokážou, mnozí odborníci navrhují jako prostředek jejího potlačování povinné vzdělávání. Školské zákony se ale také ukázaly jako prchavé. Prakticky ve všech chudých společnostech si rodiče cení výdělku nad vzdělání. Důsledkem je to, že procento dětí, které školu opustí, znepokojivým tempem roste. Nedávná studie prováděná UNESCO prokazuje, že v rozvojových zemích až 60% dětí nedokončí první stupeň základní školy.
Agentury zaměřené na podporu a pomoc se shodují, že odstranění dětské práce je nerealistický cíl. Pro miliony dětí tedy budoucnost přináší jen malou naději. Pracující děti ale mají právo na něco lepšího, ať si to uvědomují či nikoliv.