SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv. Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo. V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2. To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli. Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %). Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy. Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače. Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA. Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, upgrade to PS Digital Plus now at a special discounted rate.
Subscribe Now
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené. Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let. Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva. Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem. Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby. Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika. Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí. Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy. Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání. Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
To prevent unnecessary deaths from treatable diseases, the World Health Organization must be empowered to fulfill its mandate as the leading global emergency responder. If its $7.1 billion fundraising campaign falls short, we risk being caught unprepared again when the next pandemic arrives.
calls on wealthy countries to ensure that the World Health Organization can confront emerging threats.
Not only did Donald Trump win last week’s US presidential election decisively – winning some three million more votes than his opponent, Vice President Kamala Harris – but the Republican Party he now controls gained majorities in both houses on Congress. Given the far-reaching implications of this result – for both US democracy and global stability – understanding how it came about is essential.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv. Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo. V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2. To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli. Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %). Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy. Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače. Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA. Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, upgrade to PS Digital Plus now at a special discounted rate.
Subscribe Now
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené. Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let. Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva. Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem. Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby. Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika. Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí. Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy. Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání. Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
Z angličtiny přeložil David Daduč