Volání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby Evropská centrální banka zasáhla a okleštila prudce rostoucí euro, je všeobecně pokládáno za známku jeho nepochopení trhů a nedůvěry k nim. Někteří lidé dnes dokonce Sarkozyho vnímají jako tradičního gaullistu, který chce pomoci francouzským výrobcům tím, že euro uměle devalvuje.
Nemohl by však mít Sarkozy pravdu, když se domnívá, že měnové trhy neženou automaticky směnné kurzy na úroveň odpovídající základům mezinárodního obchodu? Srovnatelné zboží se koneckonců často ve světě prodává za velmi rozdílné ceny. Podle časopisu
Economist
stojí například jeden Big Mac v eurozóně přibližně tři eura – což jsou při současném směnném kurzu zhruba čtyři dolary –, avšak ve Spojených státech se prodává za pouhé tři dolary dvacet centů, což naznačuje, že euro je asi o 25% nadhodnoceno.
Po posledních třiceti letech existence volně plovoucích měn je zřejmé, že trhem determinované směnné kurzy mají sklon k širokým a ustavičným výchylkám od paritní úrovně, při níž by se srovnatelné zboží prodávalo v různých zemích za srovnatelné ceny. Politici jako Sarkozy tak možná mají kus pravdy, když tvrdí, že by centrální banky měly zasáhnout a podobné výkyvy omezit.
Ekonomové včetně mnoha centrálních bankéřů se však na věc obvykle dívají jinak. Navzdory širokým a vytrvalým výkyvům na aktuálních měnových trzích jejich „modely racionálního očekávání“ předpovídají, že by se směnné kurzy neměly jakýmkoliv trvalým způsobem odchylovat od parity. V přesvědčení, že se jim podařilo nalézt způsob přesného modelování, jak by obchodníci s devizami měli přemýšlet o budoucnosti, nevidí žádnou potřebu intervence, neboť s výjimkou dočasných odchylek nastaví trhy vždy správné hodnoty měn.
Naproti tomu „behaviorální ekonomové“ připouštějí, že se měny mohou od parity odchýlit na dlouhou dobu, avšak tento jev podle nich není výsledkem snah obchodníků interpretovat pohyby v základních makroekonomických ukazatelích, nýbrž výsledkem psychologie trhu a iracionálního obchodování. Intervence z jejich pohledu není ani tak zbytečná jako spíše nemožná. Tváří v tvář širokým výkyvům jsou centrální banky bezmocné, když se snaží vyvažovat iracionální touhu obchodníků šroubovat hodnotu určité měny dál a dál od její historické srovnávací úrovně. Spekulativní toky koneckonců představují více než 95% ze dvou bilionů dolarů, které se den co den zobchodují na měnových trzích.
Model „racionálního očekávání“ i model „behaviorální“ jsou však pro účely hodnocení politických intervencí od základu pochybené. Navenek možná působí odlišně, ale oba se snaží vytvářet přesné předpovědi lidského chování, ať už je „racionální“, anebo „iracionální“. Oba přitom opomíjejí skutečnost, že racionalita závisí na nedokonalém chápání dějin a společnosti ze strany jednotlivců ve stejné míře jako na jejich motivaci. A navíc oba ignorují význam tržních dopadů kreativity jednotlivce a nepředvídatelných společensko-politických změn.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Jakmile se tyto „nedokonalé znalosti“ umístí do srdce ekonomické analýzy, vyjdou najevo důsledky naší zákonitě omezené schopnosti předpovídat tržní výstupy. Pokud jde o měnové trhy, jsou paritní úrovně založené na mezinárodním obchodu pouze jedním z mnoha faktorů, které mohou brát obchodníci v úvahu. Ve snaze vyrovnat se s nedokonalými znalostmi se obchodníci nechovají iracionálně, když věnují pozornost i jiným základním makroekonomickým ukazatelům, a vychylují tak směnný kurz mimo jeho paritní úroveň.
Nedávný vzestup eura vůči dolaru je ukázkovým příkladem: ti, kdo sázejí na euro, reagují podle většiny indicií na obrovský deficit amerického běžného účtu platební bilance, na rychle rostoucí ekonomiku eurozóny a na stoupající úrokové sazby eura. Co je iracionálního na tom, když se při devizovém obchodování vezmou v úvahu tyto základní faktory?
Jistě, ustavičné odchylky od parity netrvají věčně. Zatímco pohyby v základních makroekonomických ukazatelích mohou vést „býky“ ke šroubování hodnoty určité měny dále nad paritu, současně se mají „býci“ stále více na pozoru před vyvažujícími pohyby zpět k paritě – a tím i před kapitálovými ztrátami –, což mírní jejich touhu navyšovat své dlouhodobé pozice.
Tento koncept rizika staví na opomíjeném postřehu Johna Maynarda Keynese, který si naléhavě uvědomoval stěžejní roli nedokonalých znalostí při chápání cenových fluktuací na trzích s aktivy. Vztahování riskantnosti držení otevřené pozice na měnovém trhu k divergenci směnného kurzu od paritních úrovní navíc svědčí o novátorském způsobu uvažování o otázce, jak mohou centrální banky ovlivňovat trh, aby omezily výchylky od parity.
Centrální banka by měla každý měsíc oznámit svůj odhad
pásma
paritních hodnot na základě analýzy, která na rozdíl od nějaké přesné hodnoty odráží zákonitou nedokonalost znalostí týkajících se parity dané měny. Jakmile se směnný kurz začne pohybovat směrem od tohoto pásma, zvýší pravidelná prohlášení centrální banky obavy obchodníků s devizami, že jiní obchodníci budou pokládat držení otevřených pozic za stále riskantnější. To by mělo zmírnit jejich ochotu takové pozice držet, což by omezilo velikost měnového výkyvu.
Z této strategie
nevyplývá
, že by se centrální banky měly pokoušet vtěsnávat směnný kurz do nějaké předem stanovené cílové zóny. Vzhledem k enormní velikosti denních objemů na měnových trzích takové pokusy téměř vždy selžou, což vede k měnovým krizím. Z výše nastíněné strategie „omez výkyvy“ spíše vyplývá, že by centrální banky měly svých rezerv využívat k intervencím v nevyzpytatelných okamžicích, aby posílily účinek svých pravidelných prohlášení o paritním pásmu na vnímání zvýšeného rizika kapitálových ztrát ze strany obchodníků.
Náš návrh, jak snižovat – avšak ne eliminovat – odchylky od parity uznává, že cenové fluktuace mohou mít klíčový význam, aby mohly trhy stanovit hodnotu aktiv slibujících nejistou návratnost. Jsou-li však měnové výkyvy příliš široké a vleklé, mohou brzdit skutečnou ekonomickou aktivitu, a právě proto je intervence někdy nezbytná. Pouze pokud výslovně připustíme, že znalosti ekonomů i politiků mají své hranice, mohou mít podobné strategie šanci na úspěch.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
Volání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby Evropská centrální banka zasáhla a okleštila prudce rostoucí euro, je všeobecně pokládáno za známku jeho nepochopení trhů a nedůvěry k nim. Někteří lidé dnes dokonce Sarkozyho vnímají jako tradičního gaullistu, který chce pomoci francouzským výrobcům tím, že euro uměle devalvuje.
Nemohl by však mít Sarkozy pravdu, když se domnívá, že měnové trhy neženou automaticky směnné kurzy na úroveň odpovídající základům mezinárodního obchodu? Srovnatelné zboží se koneckonců často ve světě prodává za velmi rozdílné ceny. Podle časopisu Economist stojí například jeden Big Mac v eurozóně přibližně tři eura – což jsou při současném směnném kurzu zhruba čtyři dolary –, avšak ve Spojených státech se prodává za pouhé tři dolary dvacet centů, což naznačuje, že euro je asi o 25% nadhodnoceno.
Po posledních třiceti letech existence volně plovoucích měn je zřejmé, že trhem determinované směnné kurzy mají sklon k širokým a ustavičným výchylkám od paritní úrovně, při níž by se srovnatelné zboží prodávalo v různých zemích za srovnatelné ceny. Politici jako Sarkozy tak možná mají kus pravdy, když tvrdí, že by centrální banky měly zasáhnout a podobné výkyvy omezit.
Ekonomové včetně mnoha centrálních bankéřů se však na věc obvykle dívají jinak. Navzdory širokým a vytrvalým výkyvům na aktuálních měnových trzích jejich „modely racionálního očekávání“ předpovídají, že by se směnné kurzy neměly jakýmkoliv trvalým způsobem odchylovat od parity. V přesvědčení, že se jim podařilo nalézt způsob přesného modelování, jak by obchodníci s devizami měli přemýšlet o budoucnosti, nevidí žádnou potřebu intervence, neboť s výjimkou dočasných odchylek nastaví trhy vždy správné hodnoty měn.
Naproti tomu „behaviorální ekonomové“ připouštějí, že se měny mohou od parity odchýlit na dlouhou dobu, avšak tento jev podle nich není výsledkem snah obchodníků interpretovat pohyby v základních makroekonomických ukazatelích, nýbrž výsledkem psychologie trhu a iracionálního obchodování. Intervence z jejich pohledu není ani tak zbytečná jako spíše nemožná. Tváří v tvář širokým výkyvům jsou centrální banky bezmocné, když se snaží vyvažovat iracionální touhu obchodníků šroubovat hodnotu určité měny dál a dál od její historické srovnávací úrovně. Spekulativní toky koneckonců představují více než 95% ze dvou bilionů dolarů, které se den co den zobchodují na měnových trzích.
Model „racionálního očekávání“ i model „behaviorální“ jsou však pro účely hodnocení politických intervencí od základu pochybené. Navenek možná působí odlišně, ale oba se snaží vytvářet přesné předpovědi lidského chování, ať už je „racionální“, anebo „iracionální“. Oba přitom opomíjejí skutečnost, že racionalita závisí na nedokonalém chápání dějin a společnosti ze strany jednotlivců ve stejné míře jako na jejich motivaci. A navíc oba ignorují význam tržních dopadů kreativity jednotlivce a nepředvídatelných společensko-politických změn.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Jakmile se tyto „nedokonalé znalosti“ umístí do srdce ekonomické analýzy, vyjdou najevo důsledky naší zákonitě omezené schopnosti předpovídat tržní výstupy. Pokud jde o měnové trhy, jsou paritní úrovně založené na mezinárodním obchodu pouze jedním z mnoha faktorů, které mohou brát obchodníci v úvahu. Ve snaze vyrovnat se s nedokonalými znalostmi se obchodníci nechovají iracionálně, když věnují pozornost i jiným základním makroekonomickým ukazatelům, a vychylují tak směnný kurz mimo jeho paritní úroveň.
Nedávný vzestup eura vůči dolaru je ukázkovým příkladem: ti, kdo sázejí na euro, reagují podle většiny indicií na obrovský deficit amerického běžného účtu platební bilance, na rychle rostoucí ekonomiku eurozóny a na stoupající úrokové sazby eura. Co je iracionálního na tom, když se při devizovém obchodování vezmou v úvahu tyto základní faktory?
Jistě, ustavičné odchylky od parity netrvají věčně. Zatímco pohyby v základních makroekonomických ukazatelích mohou vést „býky“ ke šroubování hodnoty určité měny dále nad paritu, současně se mají „býci“ stále více na pozoru před vyvažujícími pohyby zpět k paritě – a tím i před kapitálovými ztrátami –, což mírní jejich touhu navyšovat své dlouhodobé pozice.
Tento koncept rizika staví na opomíjeném postřehu Johna Maynarda Keynese, který si naléhavě uvědomoval stěžejní roli nedokonalých znalostí při chápání cenových fluktuací na trzích s aktivy. Vztahování riskantnosti držení otevřené pozice na měnovém trhu k divergenci směnného kurzu od paritních úrovní navíc svědčí o novátorském způsobu uvažování o otázce, jak mohou centrální banky ovlivňovat trh, aby omezily výchylky od parity.
Centrální banka by měla každý měsíc oznámit svůj odhad pásma paritních hodnot na základě analýzy, která na rozdíl od nějaké přesné hodnoty odráží zákonitou nedokonalost znalostí týkajících se parity dané měny. Jakmile se směnný kurz začne pohybovat směrem od tohoto pásma, zvýší pravidelná prohlášení centrální banky obavy obchodníků s devizami, že jiní obchodníci budou pokládat držení otevřených pozic za stále riskantnější. To by mělo zmírnit jejich ochotu takové pozice držet, což by omezilo velikost měnového výkyvu.
Z této strategie nevyplývá , že by se centrální banky měly pokoušet vtěsnávat směnný kurz do nějaké předem stanovené cílové zóny. Vzhledem k enormní velikosti denních objemů na měnových trzích takové pokusy téměř vždy selžou, což vede k měnovým krizím. Z výše nastíněné strategie „omez výkyvy“ spíše vyplývá, že by centrální banky měly svých rezerv využívat k intervencím v nevyzpytatelných okamžicích, aby posílily účinek svých pravidelných prohlášení o paritním pásmu na vnímání zvýšeného rizika kapitálových ztrát ze strany obchodníků.
Náš návrh, jak snižovat – avšak ne eliminovat – odchylky od parity uznává, že cenové fluktuace mohou mít klíčový význam, aby mohly trhy stanovit hodnotu aktiv slibujících nejistou návratnost. Jsou-li však měnové výkyvy příliš široké a vleklé, mohou brzdit skutečnou ekonomickou aktivitu, a právě proto je intervence někdy nezbytná. Pouze pokud výslovně připustíme, že znalosti ekonomů i politiků mají své hranice, mohou mít podobné strategie šanci na úspěch.