CAMBRIDGE – Ve zprávách se objevují informace o hospodářských sankcích Západu proti Rusku, Íránu a Kubě, a to je vhodná doba ke zhodnocení debaty o tom, jak dobře tato opatření fungují. Stručná odpověď zní tak, že hospodářské sankce mají obvykle jen skromný účinek, ačkoliv mohou být zásadním nástrojem, jak dát najevo morální odhodlání. Mají-li hrát hospodářské sankce stále významnější roli ve státní politice jednadvacátého století, možná by stálo za zamyšlení, jak dobře v minulosti fungovaly.
Jak Gary Hufbauer a Jeffrey Schott uvádějí ve své klasické knize na toto téma, dějiny hospodářských sankcí sahají přinejmenším do roku 432 před Kristem, kdy řecký státník a generál Periklés vydal v reakci na únos tří aspasiánských žen takzvaný „Megarský dekret“. V novověku uplatňovaly Spojené státy hospodářské sankce z rozmanitých důvodů, od snahy Carterovy administrativy podporovat v 70. letech lidská práva až po úsilí zabránit šíření jaderných zbraní v 80. letech.
Během studené války používaly USA hospodářské sankce také za účelem destabilizace znepřátelených vlád, zejména v Latinské Americe, avšak zdá se, že sankce nehrály významnější roli ani tam, kde ke změně režimu nakonec došlo. Hospodářské sankce proti Srbsku na počátku 90. let nezabránily invazi do Bosny. A symbolické potrestání šachové legendy Bobbyho Fischera americkou vládou (za to, že v Bělehradě sehrál zápas, jenž porušil sankce) rozhodně neposkytlo úlevu obléhanému Sarajevu.
Hru na sankce hrál také starý Sovětský svaz – například proti Číně, Albánii nebo Jugoslávii. Ani on se nesetkal s velkým úspěchem, snad s výjimkou Finska, které nakonec přizpůsobilo svou politiku tak, aby dosáhlo úlevy od sankcí uvalených v roce 1958.
Většina novodobých případů sankcí svádí velkou zemi proti malé, ačkoliv se vyskytlo i několik případů se zeměmi srovnatelné velikosti, jako byl například vleklý spor o Gibraltar mezi Velkou Británií a Španělskem, který trval od 50. do 80. let.
Jak doložili Hufbauer se Schottem i další, dopady sankcí často nesplňují očekávání – a to do té míry, že podle závěru mnohých akademiků se tato opatření často zavádějí jen proto, aby vlády budily před domácím publikem dojem, že „něco dělají“. Tvrdé americké sankce vůči Kubě rozhodně nedokázaly přimět Castrův režim k poslušnosti; větší efekt může mít snaha prezidenta Baracka Obamy o opětovné navázání plných diplomatických vztahů.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Někdy však sankce opravdu fungují. Silná mezinárodní shoda na uvalení sankcí vůči Jihoafrické republice v 80. letech nakonec přispěla k ukončení apartheidu. Sankce také pomohly přivést Írán k jednacímu stolu, ačkoliv není zřejmé, jak dlouho bude tamní vláda ochotna odkládat své jaderné ambice. A ruská ekonomika je dnes ve vážných potížích, i když by se to možná dalo označit za šťastnou trefu, neboť hlavní škody na ní napáchal obrovský propad globálních cen ropy.
Někteří lidé v Rusku, kde cenový kolaps těžce zasáhl vládní příjmy, tvrdí, že se USA a Saúdská Arábie spikly, aby srazily Rusko na kolena. To ovšem připisují americkým stratégům příliš velký význam. Pravděpodobnější příčinou prudkého poklesu cen je revoluce břidlicové energie v USA v kombinaci s výrazným zpomalením čínského růstu. Ochlazení v Číně pomohlo urychlit široce založený pád cen komodit, který má zničující dopad i na země, jako jsou Argentina a Brazílie, s nimiž americké úřady zjevně nemají téměř žádný spor.
Jedním z hlavních důvodů, proč hospodářské sankce nebyly v minulosti příliš úspěšné, je skutečnost, že se k nim nepřipojily všechny země. V mnoha případech podkopávají úspěšnost sankcí také značné názorové rozdíly v zemi, která je uvaluje.
Země uvalující sankce musí být navíc připraveny řešit vlastní zranitelná místa. Nejškodlivějším režimem v dnešním světě je zřejmě Severní Korea a lze jen doufat, že tamní krutá vláda v brzké době padne. Kimův režim však setrvává u moci, přestože čelí tvrdým hospodářským sankcím – možná proto, že Čína zatím v obavách ze vzniku sjednocené Koreje u svých hranic není ochotna stáhnout svou podporu severokorejskému režimu.
Přesto se snadno zapomíná, že v mezinárodních vztazích existují různé úhly pohledu, a to i v nejextrémnějších situacích. Ačkoliv údajný severokorejský útok na počítače Sony Pictures byl právem odsouzen, musíme si přiznat, že z pohledu severokorejské elity jejich země pouze uplatnila hospodářskou odplatu, podobně jako to dělá kdokoliv jiný. Společnost Sony Pictures vyrobila satiru, která si dělá legraci ze severokorejského vůdce, „mladého generála“ Kim Čong-una. To byla nepřípustná urážka, na kterou elita reagovala nikoliv vojenskou akcí, nýbrž hospodářskou sabotáží.
Nezapomínejme také, že i Rusko provedlo v zájmu svých zahraničně-politických cílů kybernetické útoky. Rusko má navíc mnohem nebezpečnější hackery než Severní Korea (ačkoliv značná část špičkových talentů dnes nepůsobí ve strategických operacích, nýbrž v mafiánských kruzích).
Ve světě, kde se konvenční světová válka stala vzhledem k rozšíření jaderných zbraní nemyslitelnou, budou hospodářské sankce a sabotáže pravděpodobně hrát v geopolitice jednadvacátého století významnější roli. Periklovy sankce ve starém Řecku ovšem neodvrátily konflikt, ale nakonec přispěly k rozpoutání peloponéské války. Můžeme jen doufat, že v tomto století získají navrch moudřejší hlavy a že hospodářské sankce nepovedou k násilí, nýbrž k jednání.
Although AI has great potential to bring exciting changes to education, art, medicine, robotics, and other fields, it also poses major risks, most of which are not being addressed. Judging by the response so far from political and other institutions, we can safely expect many years of instability.
offers a brief roadmap of how the technology will evolve and be deployed over the next few years.
Despite Donald Trump’s assurances that he will not seek to remove Federal Reserve Chair Jerome Powell, there is little doubt that the US president-elect aims to gain greater influence over the Fed’s decision-making. Such interference could drive up long-term interest rates, damaging the American economy.
worries about the incoming US administration’s plans to weaken the central bank’s independence.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
CAMBRIDGE – Ve zprávách se objevují informace o hospodářských sankcích Západu proti Rusku, Íránu a Kubě, a to je vhodná doba ke zhodnocení debaty o tom, jak dobře tato opatření fungují. Stručná odpověď zní tak, že hospodářské sankce mají obvykle jen skromný účinek, ačkoliv mohou být zásadním nástrojem, jak dát najevo morální odhodlání. Mají-li hrát hospodářské sankce stále významnější roli ve státní politice jednadvacátého století, možná by stálo za zamyšlení, jak dobře v minulosti fungovaly.
Jak Gary Hufbauer a Jeffrey Schott uvádějí ve své klasické knize na toto téma, dějiny hospodářských sankcí sahají přinejmenším do roku 432 před Kristem, kdy řecký státník a generál Periklés vydal v reakci na únos tří aspasiánských žen takzvaný „Megarský dekret“. V novověku uplatňovaly Spojené státy hospodářské sankce z rozmanitých důvodů, od snahy Carterovy administrativy podporovat v 70. letech lidská práva až po úsilí zabránit šíření jaderných zbraní v 80. letech.
Během studené války používaly USA hospodářské sankce také za účelem destabilizace znepřátelených vlád, zejména v Latinské Americe, avšak zdá se, že sankce nehrály významnější roli ani tam, kde ke změně režimu nakonec došlo. Hospodářské sankce proti Srbsku na počátku 90. let nezabránily invazi do Bosny. A symbolické potrestání šachové legendy Bobbyho Fischera americkou vládou (za to, že v Bělehradě sehrál zápas, jenž porušil sankce) rozhodně neposkytlo úlevu obléhanému Sarajevu.
Hru na sankce hrál také starý Sovětský svaz – například proti Číně, Albánii nebo Jugoslávii. Ani on se nesetkal s velkým úspěchem, snad s výjimkou Finska, které nakonec přizpůsobilo svou politiku tak, aby dosáhlo úlevy od sankcí uvalených v roce 1958.
Většina novodobých případů sankcí svádí velkou zemi proti malé, ačkoliv se vyskytlo i několik případů se zeměmi srovnatelné velikosti, jako byl například vleklý spor o Gibraltar mezi Velkou Británií a Španělskem, který trval od 50. do 80. let.
Jak doložili Hufbauer se Schottem i další, dopady sankcí často nesplňují očekávání – a to do té míry, že podle závěru mnohých akademiků se tato opatření často zavádějí jen proto, aby vlády budily před domácím publikem dojem, že „něco dělají“. Tvrdé americké sankce vůči Kubě rozhodně nedokázaly přimět Castrův režim k poslušnosti; větší efekt může mít snaha prezidenta Baracka Obamy o opětovné navázání plných diplomatických vztahů.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Někdy však sankce opravdu fungují. Silná mezinárodní shoda na uvalení sankcí vůči Jihoafrické republice v 80. letech nakonec přispěla k ukončení apartheidu. Sankce také pomohly přivést Írán k jednacímu stolu, ačkoliv není zřejmé, jak dlouho bude tamní vláda ochotna odkládat své jaderné ambice. A ruská ekonomika je dnes ve vážných potížích, i když by se to možná dalo označit za šťastnou trefu, neboť hlavní škody na ní napáchal obrovský propad globálních cen ropy.
Někteří lidé v Rusku, kde cenový kolaps těžce zasáhl vládní příjmy, tvrdí, že se USA a Saúdská Arábie spikly, aby srazily Rusko na kolena. To ovšem připisují americkým stratégům příliš velký význam. Pravděpodobnější příčinou prudkého poklesu cen je revoluce břidlicové energie v USA v kombinaci s výrazným zpomalením čínského růstu. Ochlazení v Číně pomohlo urychlit široce založený pád cen komodit, který má zničující dopad i na země, jako jsou Argentina a Brazílie, s nimiž americké úřady zjevně nemají téměř žádný spor.
Jedním z hlavních důvodů, proč hospodářské sankce nebyly v minulosti příliš úspěšné, je skutečnost, že se k nim nepřipojily všechny země. V mnoha případech podkopávají úspěšnost sankcí také značné názorové rozdíly v zemi, která je uvaluje.
Země uvalující sankce musí být navíc připraveny řešit vlastní zranitelná místa. Nejškodlivějším režimem v dnešním světě je zřejmě Severní Korea a lze jen doufat, že tamní krutá vláda v brzké době padne. Kimův režim však setrvává u moci, přestože čelí tvrdým hospodářským sankcím – možná proto, že Čína zatím v obavách ze vzniku sjednocené Koreje u svých hranic není ochotna stáhnout svou podporu severokorejskému režimu.
Přesto se snadno zapomíná, že v mezinárodních vztazích existují různé úhly pohledu, a to i v nejextrémnějších situacích. Ačkoliv údajný severokorejský útok na počítače Sony Pictures byl právem odsouzen, musíme si přiznat, že z pohledu severokorejské elity jejich země pouze uplatnila hospodářskou odplatu, podobně jako to dělá kdokoliv jiný. Společnost Sony Pictures vyrobila satiru, která si dělá legraci ze severokorejského vůdce, „mladého generála“ Kim Čong-una. To byla nepřípustná urážka, na kterou elita reagovala nikoliv vojenskou akcí, nýbrž hospodářskou sabotáží.
Nezapomínejme také, že i Rusko provedlo v zájmu svých zahraničně-politických cílů kybernetické útoky. Rusko má navíc mnohem nebezpečnější hackery než Severní Korea (ačkoliv značná část špičkových talentů dnes nepůsobí ve strategických operacích, nýbrž v mafiánských kruzích).
Ve světě, kde se konvenční světová válka stala vzhledem k rozšíření jaderných zbraní nemyslitelnou, budou hospodářské sankce a sabotáže pravděpodobně hrát v geopolitice jednadvacátého století významnější roli. Periklovy sankce ve starém Řecku ovšem neodvrátily konflikt, ale nakonec přispěly k rozpoutání peloponéské války. Můžeme jen doufat, že v tomto století získají navrch moudřejší hlavy a že hospodářské sankce nepovedou k násilí, nýbrž k jednání.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.