HEIDELBERG/LA PAZ – V říjnu 2021 vyklučily dva traktory s velkým řetězem nataženým mezi nimi více než 2000 hektarů pralesa v brazilském Cerradu, jedné z biologicky nejrozmanitějších oblastí světa. Tragédií je, že podobné výjevy se staly v tomto regionu až příliš obvyklými.
Pouze v roce 2021 bylo v Cerradu zničeno 8531 čtverečních kilometrů pralesů, luk a další původní vegetace – je to nejvyšší tempo od roku 2015. A v posledních desetiletích se 40-55% cerradského biomu proměnilo v pole, pastviny a stromové plantáže, přičemž velká část odlesněné půdy dnes slouží k průmyslovému pěstování rozsáhlých sójových monokultur a k chovu dobytka. Zemědělské společnosti připravily záborem půdy o domov tisíce komunit a zničily okolní prostředí.
Cerrado je tragickým a alarmujícím příkladem, jak rychlým tempem se na světě vytrácí biologická diverzita. Odhaduje se, že v regionu žije 12 000 druhů rostlin – z nichž 25% neroste nikde jinde na světě – a také zhruba 25 milionů lidí včetně příslušníků domorodých kmenů, drobných zemědělců a dalších komunit, kde je tradiční způsob obživy závislý na biodiverzitě. Ti všichni naléhavě potřebují ochranu.
V posledních několika letech jednají vlády o novém Globálním rámci biodiverzity pod záštitou Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti. Během posledního kola rozhovorů letos v červnu však bylo dosaženo jen velmi malého pokroku, a ačkoliv existuje celosvětová shoda, že je naléhavě zapotřebí jednat, současná debata vychází ze dvou nebezpečně mylných předpokladů.
Prvním je předpoklad, že lidská společnost a ekosystémy existují nezávisle na sobě, z čehož vyplývá, že nejlepším způsobem, jak ochránit biodiverzitu, je vyčlenit chráněné oblasti s vyloučením jakékoliv lidské činnosti. V důsledku toho se dnes většina aktérů zaměřuje na kampaň „30x30“ s cílem začít do roku 2030 formálně chránit 30% veškeré půdy a mořských oblastí.
Tento přístup „pevnostní ochrany“ se však už zkoušel a ukázalo se, že vede k systematickému porušování práv místních komunit. Existuje totiž riziko, že při realizaci takových strategií vlády odstaví na vedlejší kolej právě obyvatele, kteří žijí nejblíže ekosystémů, jež se snažíme chránit. Tito obyvatelé se přitom klíčovým způsobem podílejí na trvale udržitelné správě zdrojů, protože tím chrání vlastní živobytí.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Druhý pomýlený předpoklad, z něhož vycházejí dnešní vyjednávání, tvrdí, že ochrana biodiverzity se musí proměnit v podnikatelskou činnost. Místo aby současné návrhy zajistily, že průmyslové a finanční aktivity budou podléhat regulaci tak, aby nepoškozovaly lidi a planetu, zaměřují se na snahu přetavit krizi biodiverzity v další příležitost, jak zvýšit firemní zisky.
V „zelených“ podnikatelských a finančních kruzích se dnes všechno točí kolem „řešení založených na přírodě“, kterýmžto výrazem se popisují všechny možné zásahy, od zpětného zalesňování po uhlíkové trhy. Celý koncept hezky zní a už se k němu přihlásilo i Environmentální shromáždění OSN. Je ovšem nebezpečně pomýlený.
Ti, kdo tento výraz používají, jen málokdy odkazují na lidská práva a místo toho se zaměřují na offsetové projekty, jako jsou uhlíkové trhy, které vážou ochranu biodiverzity na jednom místě na její probíhající ničení jinde. „Řešení založená na přírodě“ tudíž nepředstavují lék, ale naopak se stávají součástí problému, protože slouží jako odpustek pro přístup „jedeme jako normálně“, či dokonce podněcují další zábory půdy v oblastech tradičně obhospodařovaných domorodými kmeny a místními komunitami.
Je zapotřebí, aby vlády odhlédly od plánů „30x30“ a „řešení založených na přírodě“ a postavily do centra Globálního rámce biodiverzity lidská práva. Tím přiznají, že lidská společenství a přírodní ekosystémy jsou neodmyslitelně provázané a že ochrana biodiverzity vyžaduje příklon k trvale udržitelnějším sociálním a ekonomickým modelům. Cílem by měl být prospěch pro lidi a ekosystémy, nikoliv pro akcionáře.
Optika lidských práv se zákonitě zaměřuje na lidi a komunity, které dnešní destruktivní praxe poškozuje nejvíce. Ukazuje se, že musíme řešit spíše hnací motory ztráty biodiverzity – tedy těžební a průmyslovou činnost –, místo abychom svěřovali ochranu světových ekosystémů korporacím a finančním trhům. Od vlád se žádá, aby volaly tyto organizace k zodpovědnosti za škody, které páchají na životním prostředí a lidských komunitách, a aby chránily práva domorodých kmenů, drobných zemědělců a dalších lidí, kteří už dlouho přispívají k ochraně cenných světových ekosystémů.
Výborným příkladem, proč potřebujeme odlišný přístup, jsou naše potravinářské systémy. Pěstování plodin a chov zvířat se coby zdroje obživy lidstva tisíce let vyvíjely ruku v ruce s lidskými zemědělskými komunitami. Během expanze modelů průmyslového zemědělství ve 20. století jsme se však od této tradice radikálně odchýlili a v oblasti potravinářství a zemědělství jsme zničili 75% biologické diverzity. Většina potravinářských systémů dnes stojí na odlesňování, zhoršování kvality půdy, používání pesticidů, znečišťování zdrojů, vysoké spotřebě energie, genetické jednotvárnosti a společensko-ekonomické nerovnosti.
Krizi biodiverzity nemůžeme vyřešit bez transformace těchto nefunkčních potravinářských systémů. Místo nich můžeme podpořit agroekologii, která se ukázala jako silný a efektivní přístup k produkci, distribuci a spotřebě potravin. Agroekologie podporuje biodiverzitu tím, že stimuluje synergie uvnitř ekosystémů, aby zvýšila odolnost a produktivitu. Místo aby degradovala půdu, revitalizuje ji a přispívá k její obnově a ochraně.
Domorodé kmeny, rolníci a další malovýrobci potravin zaujímali tento přístup orientovaný na tvorbu integrálního prospěchu odjakživa. Tradiční kolektivní znalosti trvale udržitelného farmaření (jemuž se z velké části věnují ženy) v kombinaci s místně přizpůsobenými a soběstačnými inovacemi jsou pro tyto skupiny a jejich systémy obhospodařování půdy stěžejní. Ochrana těchto znalostí a podpora agroekologie jsou proto nezbytnými součástmi přechodu na trvale udržitelnější, zdravější a spravedlivější způsob produkce, distribuce a spotřeby potravin.
Dobrým příkladem je Kuba, kde zemědělci a městští farmáři zvýšili produkci potravin a odolnost i při dramatickém omezení spotřeby agrochemikálií Jedním z klíčových faktorů jejich úspěchu přitom bylo posílení zemědělských sítí tak, aby usnadňovaly sdílení poznatků.
Letošní jednání o biodiverzitě představují pro světové vůdce klíčovou příležitost dohodnout se na plánu ochrany přírody i lidí. Nový rámec však uspěje pouze do té míry, do jaké bude garantovat práva domorodých národů, rolníků a dalších drobných producentů potravin a nasměruje světové potravinářské systémy na cestu k agroekologii.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
HEIDELBERG/LA PAZ – V říjnu 2021 vyklučily dva traktory s velkým řetězem nataženým mezi nimi více než 2000 hektarů pralesa v brazilském Cerradu, jedné z biologicky nejrozmanitějších oblastí světa. Tragédií je, že podobné výjevy se staly v tomto regionu až příliš obvyklými.
Pouze v roce 2021 bylo v Cerradu zničeno 8531 čtverečních kilometrů pralesů, luk a další původní vegetace – je to nejvyšší tempo od roku 2015. A v posledních desetiletích se 40-55% cerradského biomu proměnilo v pole, pastviny a stromové plantáže, přičemž velká část odlesněné půdy dnes slouží k průmyslovému pěstování rozsáhlých sójových monokultur a k chovu dobytka. Zemědělské společnosti připravily záborem půdy o domov tisíce komunit a zničily okolní prostředí.
Cerrado je tragickým a alarmujícím příkladem, jak rychlým tempem se na světě vytrácí biologická diverzita. Odhaduje se, že v regionu žije 12 000 druhů rostlin – z nichž 25% neroste nikde jinde na světě – a také zhruba 25 milionů lidí včetně příslušníků domorodých kmenů, drobných zemědělců a dalších komunit, kde je tradiční způsob obživy závislý na biodiverzitě. Ti všichni naléhavě potřebují ochranu.
V posledních několika letech jednají vlády o novém Globálním rámci biodiverzity pod záštitou Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti. Během posledního kola rozhovorů letos v červnu však bylo dosaženo jen velmi malého pokroku, a ačkoliv existuje celosvětová shoda, že je naléhavě zapotřebí jednat, současná debata vychází ze dvou nebezpečně mylných předpokladů.
Prvním je předpoklad, že lidská společnost a ekosystémy existují nezávisle na sobě, z čehož vyplývá, že nejlepším způsobem, jak ochránit biodiverzitu, je vyčlenit chráněné oblasti s vyloučením jakékoliv lidské činnosti. V důsledku toho se dnes většina aktérů zaměřuje na kampaň „30x30“ s cílem začít do roku 2030 formálně chránit 30% veškeré půdy a mořských oblastí.
Tento přístup „pevnostní ochrany“ se však už zkoušel a ukázalo se, že vede k systematickému porušování práv místních komunit. Existuje totiž riziko, že při realizaci takových strategií vlády odstaví na vedlejší kolej právě obyvatele, kteří žijí nejblíže ekosystémů, jež se snažíme chránit. Tito obyvatelé se přitom klíčovým způsobem podílejí na trvale udržitelné správě zdrojů, protože tím chrání vlastní živobytí.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Druhý pomýlený předpoklad, z něhož vycházejí dnešní vyjednávání, tvrdí, že ochrana biodiverzity se musí proměnit v podnikatelskou činnost. Místo aby současné návrhy zajistily, že průmyslové a finanční aktivity budou podléhat regulaci tak, aby nepoškozovaly lidi a planetu, zaměřují se na snahu přetavit krizi biodiverzity v další příležitost, jak zvýšit firemní zisky.
V „zelených“ podnikatelských a finančních kruzích se dnes všechno točí kolem „řešení založených na přírodě“, kterýmžto výrazem se popisují všechny možné zásahy, od zpětného zalesňování po uhlíkové trhy. Celý koncept hezky zní a už se k němu přihlásilo i Environmentální shromáždění OSN. Je ovšem nebezpečně pomýlený.
Ti, kdo tento výraz používají, jen málokdy odkazují na lidská práva a místo toho se zaměřují na offsetové projekty, jako jsou uhlíkové trhy, které vážou ochranu biodiverzity na jednom místě na její probíhající ničení jinde. „Řešení založená na přírodě“ tudíž nepředstavují lék, ale naopak se stávají součástí problému, protože slouží jako odpustek pro přístup „jedeme jako normálně“, či dokonce podněcují další zábory půdy v oblastech tradičně obhospodařovaných domorodými kmeny a místními komunitami.
Je zapotřebí, aby vlády odhlédly od plánů „30x30“ a „řešení založených na přírodě“ a postavily do centra Globálního rámce biodiverzity lidská práva. Tím přiznají, že lidská společenství a přírodní ekosystémy jsou neodmyslitelně provázané a že ochrana biodiverzity vyžaduje příklon k trvale udržitelnějším sociálním a ekonomickým modelům. Cílem by měl být prospěch pro lidi a ekosystémy, nikoliv pro akcionáře.
Optika lidských práv se zákonitě zaměřuje na lidi a komunity, které dnešní destruktivní praxe poškozuje nejvíce. Ukazuje se, že musíme řešit spíše hnací motory ztráty biodiverzity – tedy těžební a průmyslovou činnost –, místo abychom svěřovali ochranu světových ekosystémů korporacím a finančním trhům. Od vlád se žádá, aby volaly tyto organizace k zodpovědnosti za škody, které páchají na životním prostředí a lidských komunitách, a aby chránily práva domorodých kmenů, drobných zemědělců a dalších lidí, kteří už dlouho přispívají k ochraně cenných světových ekosystémů.
Výborným příkladem, proč potřebujeme odlišný přístup, jsou naše potravinářské systémy. Pěstování plodin a chov zvířat se coby zdroje obživy lidstva tisíce let vyvíjely ruku v ruce s lidskými zemědělskými komunitami. Během expanze modelů průmyslového zemědělství ve 20. století jsme se však od této tradice radikálně odchýlili a v oblasti potravinářství a zemědělství jsme zničili 75% biologické diverzity. Většina potravinářských systémů dnes stojí na odlesňování, zhoršování kvality půdy, používání pesticidů, znečišťování zdrojů, vysoké spotřebě energie, genetické jednotvárnosti a společensko-ekonomické nerovnosti.
Krizi biodiverzity nemůžeme vyřešit bez transformace těchto nefunkčních potravinářských systémů. Místo nich můžeme podpořit agroekologii, která se ukázala jako silný a efektivní přístup k produkci, distribuci a spotřebě potravin. Agroekologie podporuje biodiverzitu tím, že stimuluje synergie uvnitř ekosystémů, aby zvýšila odolnost a produktivitu. Místo aby degradovala půdu, revitalizuje ji a přispívá k její obnově a ochraně.
Domorodé kmeny, rolníci a další malovýrobci potravin zaujímali tento přístup orientovaný na tvorbu integrálního prospěchu odjakživa. Tradiční kolektivní znalosti trvale udržitelného farmaření (jemuž se z velké části věnují ženy) v kombinaci s místně přizpůsobenými a soběstačnými inovacemi jsou pro tyto skupiny a jejich systémy obhospodařování půdy stěžejní. Ochrana těchto znalostí a podpora agroekologie jsou proto nezbytnými součástmi přechodu na trvale udržitelnější, zdravější a spravedlivější způsob produkce, distribuce a spotřeby potravin.
Dobrým příkladem je Kuba, kde zemědělci a městští farmáři zvýšili produkci potravin a odolnost i při dramatickém omezení spotřeby agrochemikálií Jedním z klíčových faktorů jejich úspěchu přitom bylo posílení zemědělských sítí tak, aby usnadňovaly sdílení poznatků.
Letošní jednání o biodiverzitě představují pro světové vůdce klíčovou příležitost dohodnout se na plánu ochrany přírody i lidí. Nový rámec však uspěje pouze do té míry, do jaké bude garantovat práva domorodých národů, rolníků a dalších drobných producentů potravin a nasměruje světové potravinářské systémy na cestu k agroekologii.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka