boccaletti12_ MAURO PIMENTELAFP via Getty Images_rainforest carbon MAURO PIMENTEL/AFP via Getty Images

Pár slov na obranu přírodě blízkých uhlíkových trhů

LONDÝN – Dobrovolné trhy uhlíkových offsetů se nedávno ocitly pod palbou, když kritikové zpochybnili účinnost kontraktů, jejichž cílem je snížit objem oxidu uhličitého v atmosféře v porovnání se stavem, k němuž by došlo bez kontraktů. Největší obavy se týkají přírodě blízkých („nature-based“) projektů zahrnujících různé změny ve využívání půdy – například ochranu lesů, vysazování nových (zalesňování) a tak dále.

Nedokonalost těchto nástrojů však není žádným tajemstvím. Ekologové a lesníci už více než dvacet let pracují na rozvoji dokonalejších metod, jak uspokojit víru ekonomů v tržní nástroje, a dosáhli přitom slušného pokroku. Ačkoliv jsou offsetové plány stále zamořené složitostmi, není pochyb o tom, že se v jejich rámci platí za něco, co má smysl.

Představte si, že vidíte, co vidí atmosféra. Šestá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu poskytuje nástin uhlíkového cyklu planety, z něhož je jasně patrná zásadní role přeměny CO2 na celulózu a zpět rostlinami v masivním měřítku. Jen samotná fotosyntéza suchozemských rostlin odčerpá každoročně 113 miliard tun uhlíku. Oproti tomu lidstvo v loňském roce přidalo do atmosféry přibližně 11 miliard tun uhlíku.

Problémem je samozřejmě skutečnost, že kumulativní příspěvky lidí jdou pouze jedním směrem, kdežto uhlík zachycený vegetací je obvykle vyvážen stejným, jen opačným tokem v důsledku dýchání a rozkladu rostlin. Zásahem do klimatické soustavy jsme tuto rovnováhu porušili, neboť každoročně přidáváme na pevninu a do oceánů čistý tok v objemu zhruba 5,9 miliard tun.

I relativně malý výkyv v tomto obrovském přírodním cyklu přitom může dosáhnout enormních rozměrů. Proto je příroda z hlediska klimatického zmírnění tak lákavou možností. Předpokládejme, že by se nám podařilo eliminovat spalování fosilních paliv. Udržení vzestupu průměrných globálních teplot na 1,5 nebo 2°C oproti předindustriální úrovni bude stále vyžadovat odstranění značného objemu uhlíku. Odhady se liší, ale kolísají v řádu 200-300 miliard tun odstraněných do roku 2100 rostlinami.

Ani tím však příběh neskončí. Atmosféra totiž obsahuje přibližně 870 miliard tun uhlíku ve formě CO2 (z čehož třetina přibyla po industrializaci) a uhlíkový cyklus spojuje tyto atmosférické zásoby s obrovskými rezervoáry. Tím největším je oceán, který pojímá 900 miliard tun na hladině a dalších 37 bilionů tun ve větších hloubkách. Suchozemská vegetace a půdy vážou asi 2,15 bilionu tun a permafrost obsahuje dalších 1,2 bilionu. Pokud jde o atmosféru, ztráty z kteréhokoliv z těchto rezervoárů by mohly snadno přesáhnout objem uhlíku, který spalujeme (z 930 miliard tun, jež se odloučí ve fosilních palivech).

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Spring_1333x1000_V1

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.

Subscribe Now

Zdaleka nejde o druhotný problém: řízení uhlíkových zásob a toků v planetárních ekosystémech je nezbytné pro udržení celé zemské soustavy v rovnováze. Abychom však mohli tento úkol provést, budeme muset jinak přemýšlet o krajině. Suchozemské a mořské prostředí nejsou pouhými kulisami našeho života. Jsou to veřejné infrastruktury a stejně jako všechny infrastruktury se i tyto musí financovat a udržovat.

Už od 19. století však víme, že financování infrastruktury odměňováním jejího marginálního přínosu (jak to dělají offsety u přírodě blízkých zásahů) téměř nikdy nepokryje celkové náklady. Protože veřejně prospěšná infrastruktura typu dálnice nebo letiště obvykle nedisponuje dostatečně vysokou marginální hodnotou, musí se zbytek pokrýt zdaněním. Pak vyvstává nejdůležitější otázka, koho zdanit.

Vezměme si pro ilustraci Brazílii, jejíž ekosystémy obsahují přibližně 60 miliard tun uhlíku ve formě nadzemní biomasy. Jedním ze způsobů, jak odhadnout hodnotu těchto zásob, je předpokládat, že přidělujeme uhlíku určitou konkrétní cenu, například 50 dolarů za tunu (to je na půl cesty mezi cenou na regulovaném evropském trhu a cenou přírodě blízkých offsetů na dobrovolných trzích). Při tomto scénáři bude Brazílie domovem ekosystémů v hodnotě 10 bilionů dolarů, což je více než šestinásobek HDP země a mnohem více, než kolik činí hodnota jejích zásob ropy ve výši 13 miliard barelů.

Kolik by tedy svět měl Brazílii platit, aby své lesy pro všechny spravovala? Předpokládáme-li dvouprocentní poplatek z hodnoty aktiv (což je pro většinu manažerů aktiv rozumná sazba), měla by tato země dostávat 200 miliard dolarů ročně. Za takových podmínek by Brazílie téměř jistě zastavila odlesňování v Amazonii.

Zde ovšem narážíme na smutnou pravdu. Jednoduše neexistuje žádný důkaz, že by mezinárodní společenství mělo chuť takové částky platit. V roce 2022 činila celková přímá zahraniční pomoc pouhých 186 miliard dolarů. Bohaté země už léta nedokážou plnit svůj závazek z roku 2009, že mobilizují 100 miliard dolarů ročně na pomoc rozvojovým zemím s adaptací na klimatické změny.

Pokud o přírodních aktivech nepřemýšlíme jako o infrastruktuře, nýbrž jako o poskytovatelích služeb, nakonec budeme spoléhat na dobrovolné marginální platby firem jako na „offset“ za jiné snížení, které tyto firmy nemohou či nechtějí provést. Navzdory všem nedostatkům však tento mechanismus alespoň nasměrovává nějaké peníze – byť jde o kapku v oceánu – na řízení uhlíkové bilance.

Další kritické posouzení offsetů je samozřejmě vítané, protože může přinést zlepšení. Bylo by však osudnou chybou, kdybychom dospěli k závěru, že ochrana lesů nebo rozšíření schopnosti Země absorbovat uhlík je méně naléhavé než snížení emisí fosilních paliv. Přírodě blízké offsety obchodované na dobrovolných uhlíkových trzích by se měly pokládat za pouhý první krok. Nakonec budeme muset učinit všechny výše uvedené kroky: ukončit spalování fosilních paliv, udržovat ekosystémy a zvýšit schopnost přírody odčerpávat uhlík bez ohledu na to, zda můžeme dokázat, že by k těmto snížením jinak nebylo došlo.

Atmosféru nezajímají naše motivace, protiargumenty nebo morální hazard. Vidí jen uhlíkové toky na vstupu a na výstupu. Ekosystémy ukládají uhlík a odčerpávají ho z atmosféry v objemu, který je významný. A my všichni – daňoví poplatníci, spotřebitelé i firmy – musíme za tento klíčový veřejný statek platit.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/onEId6kcs