RIJÁD – Otázka prohlubující se nerovnosti příjmů výrazně figurovala na letošním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu. Jak známo, ekonomika Spojených států v posledních třech desetiletích výrazně rostla, avšak střední příjem domácností nikoliv. Většinu zisků inkasovalo nejbohatší 1% (ba dokonce nejbohatších 0,01%) Američanů, což je věc, kterou žádná společnost pravděpodobně nebude dlouho tolerovat.
Mnozí lidé se obávají, že jde o celosvětový jev, který má všude podobné příčiny – je to i klíčové tvrzení v opěvované knize Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století. Taková představa však může být nebezpečně zavádějící.
Je zásadně důležité rozlišovat nerovnost v produktivitě mezi firmami a nerovnoměrnou distribuci příjmů uvnitř nich. Tradiční boj mezi prací a kapitálem se vede o to druhé, když se zaměstnanci a vlastníci perou o podíl na koláči. Zároveň však existuje překvapivě hluboká nerovnost v produktivitě firem, což znamená, že se radikálně liší velikost samotného koláče. Zejména to platí v rozvojových zemích, kde lze běžně nalézt desetinásobné rozdíly v produktivitě na úrovni provincií a státu a ještě mnohem větší rozdíly na úrovni obcí.
Tyto dva velmi odlišné zdroje nerovnosti se často směšují, což brání jasným úvahám o jednom i druhém. Oba souvisejí s podobným rysem moderní produkce: s faktem, že vyžaduje mnoho vzájemně se doplňujících vstupů. Ty zahrnují nejen suroviny a stroje, které lze dopravovat tam a zpět, ale i mnoho specializovaných pracovních kvalifikací, infrastrukturu a pravidla, jež tak snadno přesouvat nelze, a tudíž musí být umístěny vedle sebe. Nedostatek kteréhokoliv z těchto vstupů může mít katastrofální dopady na produktivitu.
Kvůli této komplementaritě jsou mnohé oblasti rozvojového světa pro moderní produkci nevhodné, jelikož postrádají klíčové vstupy. Dokonce i uvnitř měst jsou chudé čtvrti natolik odtržené a nedostatečně vybavené, že dosahují mizerné produktivity. V důsledku toho existují mezi firmami obrovské rozdíly v produktivitě – a tím i v příjmu, který mohou distribuovat.
Vzhledem k omezením produktivity není přerozdělování lékem, ale jen utišujícím prostředkem. Řešení tohoto problému vyžaduje investice do začleňování, do poskytování kvalifikace lidem a jejich napojování na vstupy a sítě, které je mohou učinit produktivními.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Dilema spočívá v tom, že chudé země postrádají zdroje potřebné k napojení všech míst na všechny vstupy. Nemají jinou možnost než napojit několik míst na většinu vstupů a dosáhnout vysoké produktivity v těchto místech, nebo zajistit některé vstupy na všech místech a dosáhnout velmi malého růstu produktivity všude. Proto má rozvoj sklon k nerovnosti.
Dalším problémem moderní produkce je otázka, jak rozdělit příjem generovaný všemi doplňujícími se vstupy. Produkci dnes nezajišťují pouze jednotlivci, ba ani týmy lidí uvnitř firem, ale také týmy firem neboli hodnotové řetězce. Stačí se podívat na titulky na konci jakéhokoliv současného filmu. Z komplementarity pak pramení problém přisouzení. Jak a komu by se měly přiznat zásluhy za konečný produkt?
Ekonomové se tradičně domnívají, že každý člen týmu pobírá mzdu ve výši svých nákladů příležitostí, tedy nejvyššího příjmu, který by mohl dostat, kdyby byl z týmu vyřazen. V tomto kontextu platí, že kdyby trhy charakterizovalo to, co ekonomové nazývají dokonalou konkurencí, pak by po zaplacení nákladů příležitostí všech vstupů nezůstalo nic, co by se dalo rozdělit. V reálném životě je však hodnota týmu vyšší – často mnohem vyšší – než náklady příležitostí jeho členů.
Kdo tedy shrábne tento „přebytek z týmu“? Tradičně se předpokládá, že jeho hodnota připadne akcionářům. Extrémní vzestup odměn generálních ředitelů v USA, který doložil Piketty i další, však může odrážet schopnost ředitelů rozvrátit tým, pokud část přebytku nedostanou oni. Ředitelé koneckonců po propuštění zakoušejí náhlý pokles příjmů, což naznačuje, že jejich odměna vysoce přesahovala jejich náklady příležitostí.
V případě úspěšných start-upů připadají peníze vydělané jejich převzetím nebo přeměnou na akciovou společnost tomu, kdo daný tým sestavil. U konvenčnějších hodnotových řetězců putuje přebytek obvykle ke vstupům, které mají větší tržní sílu. Na školách podnikání se studenti učí dobývat maximální přebytek v hodnotovém řetězci tím, že se zaměří na vstupy, které se ostatním těžko poskytují, a současně zajistí, aby ostatní vstupy byly „komoditizované“, a nemohly proto získat víc než hodnotu vlastních nákladů příležitostí.
Zisky nepřipadají tomu, kdo si je nejvíce zaslouží. Vzestup „kapitálu“, který Piketty dokumentuje ve Francii a dalších zemích, je většinou způsobený zhodnocením nemovitostí, jednoduše proto, že dobré lokality získávají ve stále propojenější ekonomice na ceně. A stejně jako pozemky může také současný režim práv duševního vlastnictví v důsledku přehnané ochrany starých myšlenek představovat tržní sílu, která nejen prohlubuje nerovnost příjmů, ale také ničí inovace.
To znamená, že politika zaměřená na zajištění spravedlivého příjmu by se měla opírat o vlastnictví či zdaňování vstupů, které uchvacují „přebytek z týmu“. Jedním z důvodů, proč má Singapur navzdory nízkým daním dobře financovanou vládu, je skutečnost, že díky její úspěšné politice se hodnota jí vlastněných pozemků a nemovitostí raketově zvýšila, což vyvolalo obrovský tok příjmů.
Podobným příkladem je kolumbijské město Medellín, které se financuje ze zisků své úspěšné firmy zajišťující komunální služby – ta je přitom už dnes nadnárodním hráčem. Ekonom Dani Rodrik nedávno naznačil, že vlády by se měly financovat z dividend získaných investováním do veřejných fondů rizikového kapitálu, čímž by se socializovaly zisky z inovací.
Dobytím tohoto přebytku lze samozřejmě umožnit přerozdělení příjmů, jak mnozí navrhují; mnohem většího a trvalejšího účinku však lze dosáhnout v případě, že výnos bude použit na financování inkluze. Začleňující růst totiž může nakonec vytvořit lépe prosperující a rovnější společnost, zatímco přerozdělování nemusí prospět ani začleňování, ani růstu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
Donald Trump has left no doubt that he wants to build an authoritarian, illiberal world order based on traditional spheres of influence and agreements with other illiberal leaders. The only role that the European Union plays in his script is an obstacle that must be pushed aside.
warns that the European Union has no place in Donald Trump’s illiberal worldview.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
RIJÁD – Otázka prohlubující se nerovnosti příjmů výrazně figurovala na letošním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu. Jak známo, ekonomika Spojených států v posledních třech desetiletích výrazně rostla, avšak střední příjem domácností nikoliv. Většinu zisků inkasovalo nejbohatší 1% (ba dokonce nejbohatších 0,01%) Američanů, což je věc, kterou žádná společnost pravděpodobně nebude dlouho tolerovat.
Mnozí lidé se obávají, že jde o celosvětový jev, který má všude podobné příčiny – je to i klíčové tvrzení v opěvované knize Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století. Taková představa však může být nebezpečně zavádějící.
Je zásadně důležité rozlišovat nerovnost v produktivitě mezi firmami a nerovnoměrnou distribuci příjmů uvnitř nich. Tradiční boj mezi prací a kapitálem se vede o to druhé, když se zaměstnanci a vlastníci perou o podíl na koláči. Zároveň však existuje překvapivě hluboká nerovnost v produktivitě firem, což znamená, že se radikálně liší velikost samotného koláče. Zejména to platí v rozvojových zemích, kde lze běžně nalézt desetinásobné rozdíly v produktivitě na úrovni provincií a státu a ještě mnohem větší rozdíly na úrovni obcí.
Tyto dva velmi odlišné zdroje nerovnosti se často směšují, což brání jasným úvahám o jednom i druhém. Oba souvisejí s podobným rysem moderní produkce: s faktem, že vyžaduje mnoho vzájemně se doplňujících vstupů. Ty zahrnují nejen suroviny a stroje, které lze dopravovat tam a zpět, ale i mnoho specializovaných pracovních kvalifikací, infrastrukturu a pravidla, jež tak snadno přesouvat nelze, a tudíž musí být umístěny vedle sebe. Nedostatek kteréhokoliv z těchto vstupů může mít katastrofální dopady na produktivitu.
Kvůli této komplementaritě jsou mnohé oblasti rozvojového světa pro moderní produkci nevhodné, jelikož postrádají klíčové vstupy. Dokonce i uvnitř měst jsou chudé čtvrti natolik odtržené a nedostatečně vybavené, že dosahují mizerné produktivity. V důsledku toho existují mezi firmami obrovské rozdíly v produktivitě – a tím i v příjmu, který mohou distribuovat.
Vzhledem k omezením produktivity není přerozdělování lékem, ale jen utišujícím prostředkem. Řešení tohoto problému vyžaduje investice do začleňování, do poskytování kvalifikace lidem a jejich napojování na vstupy a sítě, které je mohou učinit produktivními.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Dilema spočívá v tom, že chudé země postrádají zdroje potřebné k napojení všech míst na všechny vstupy. Nemají jinou možnost než napojit několik míst na většinu vstupů a dosáhnout vysoké produktivity v těchto místech, nebo zajistit některé vstupy na všech místech a dosáhnout velmi malého růstu produktivity všude. Proto má rozvoj sklon k nerovnosti.
Dalším problémem moderní produkce je otázka, jak rozdělit příjem generovaný všemi doplňujícími se vstupy. Produkci dnes nezajišťují pouze jednotlivci, ba ani týmy lidí uvnitř firem, ale také týmy firem neboli hodnotové řetězce. Stačí se podívat na titulky na konci jakéhokoliv současného filmu. Z komplementarity pak pramení problém přisouzení. Jak a komu by se měly přiznat zásluhy za konečný produkt?
Ekonomové se tradičně domnívají, že každý člen týmu pobírá mzdu ve výši svých nákladů příležitostí, tedy nejvyššího příjmu, který by mohl dostat, kdyby byl z týmu vyřazen. V tomto kontextu platí, že kdyby trhy charakterizovalo to, co ekonomové nazývají dokonalou konkurencí, pak by po zaplacení nákladů příležitostí všech vstupů nezůstalo nic, co by se dalo rozdělit. V reálném životě je však hodnota týmu vyšší – často mnohem vyšší – než náklady příležitostí jeho členů.
Kdo tedy shrábne tento „přebytek z týmu“? Tradičně se předpokládá, že jeho hodnota připadne akcionářům. Extrémní vzestup odměn generálních ředitelů v USA, který doložil Piketty i další, však může odrážet schopnost ředitelů rozvrátit tým, pokud část přebytku nedostanou oni. Ředitelé koneckonců po propuštění zakoušejí náhlý pokles příjmů, což naznačuje, že jejich odměna vysoce přesahovala jejich náklady příležitostí.
V případě úspěšných start-upů připadají peníze vydělané jejich převzetím nebo přeměnou na akciovou společnost tomu, kdo daný tým sestavil. U konvenčnějších hodnotových řetězců putuje přebytek obvykle ke vstupům, které mají větší tržní sílu. Na školách podnikání se studenti učí dobývat maximální přebytek v hodnotovém řetězci tím, že se zaměří na vstupy, které se ostatním těžko poskytují, a současně zajistí, aby ostatní vstupy byly „komoditizované“, a nemohly proto získat víc než hodnotu vlastních nákladů příležitostí.
Zisky nepřipadají tomu, kdo si je nejvíce zaslouží. Vzestup „kapitálu“, který Piketty dokumentuje ve Francii a dalších zemích, je většinou způsobený zhodnocením nemovitostí, jednoduše proto, že dobré lokality získávají ve stále propojenější ekonomice na ceně. A stejně jako pozemky může také současný režim práv duševního vlastnictví v důsledku přehnané ochrany starých myšlenek představovat tržní sílu, která nejen prohlubuje nerovnost příjmů, ale také ničí inovace.
To znamená, že politika zaměřená na zajištění spravedlivého příjmu by se měla opírat o vlastnictví či zdaňování vstupů, které uchvacují „přebytek z týmu“. Jedním z důvodů, proč má Singapur navzdory nízkým daním dobře financovanou vládu, je skutečnost, že díky její úspěšné politice se hodnota jí vlastněných pozemků a nemovitostí raketově zvýšila, což vyvolalo obrovský tok příjmů.
Podobným příkladem je kolumbijské město Medellín, které se financuje ze zisků své úspěšné firmy zajišťující komunální služby – ta je přitom už dnes nadnárodním hráčem. Ekonom Dani Rodrik nedávno naznačil, že vlády by se měly financovat z dividend získaných investováním do veřejných fondů rizikového kapitálu, čímž by se socializovaly zisky z inovací.
Dobytím tohoto přebytku lze samozřejmě umožnit přerozdělení příjmů, jak mnozí navrhují; mnohem většího a trvalejšího účinku však lze dosáhnout v případě, že výnos bude použit na financování inkluze. Začleňující růst totiž může nakonec vytvořit lépe prosperující a rovnější společnost, zatímco přerozdělování nemusí prospět ani začleňování, ani růstu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.