Navzdory častým tvrzením o opaku fundamentálním problémem na Středním východě není intervence Západu. Právě naopak, skutečný problém tkví v tom, že západní mocnosti přes své snahy fušovat do řemesla nedokáží vést ani válku, ani dialog. To celý region ponechává na pospas represivním režimům a množícím se teroristům Středního východu.
Zastáncům irácké války chybělo k vedení účinné osvobozovací a demokratizační války porozumění pro spletitost situace v terénu. Jejich politiky proto skončily pouze tím, že odstranily dva hlavní regionální soky Íránu: Tálibán a režim Saddáma Husajna. To přineslo Íránu jedinečnou příležitost vyšvihnout se do pozice regionálního hegemona a íránští lídři si ji jen stěží nechají proklouznout mezi rukama.
Zastánci dialogu s Íránci a jejich syrskými spojenci, jako třeba bývalý ministr zahraničí Spojených států James Baker, se lopotí kvůli falešné představě, že by vážně mohli dosáhnout porozumění, které by umožnilo důstojný odchod USA z Iráku a napomohlo stabilizaci této zbědované země. Tato iluze se zakládá na dvou mylných předpokladech: že Íránci a Syřané mohou uspět v Iráku, kde USA selhaly, a že si mezinárodní společenství může dovolit zaplatit daň ve formě zajištění jejich spolupráce.
Pravda, Sýrie a Írán hrají významnou roli v podpoře iráckých povstalců a Sýrie nadále povzbuzuje k nelegálním přesunům džihádistů a zbraní přes své hranice s Irákem. Avšak představa, že tyto aktivity lze dle libosti ukončit, je naivní.
Jednak zájmy šíitských komunit v Iráku a v Íránu nejsou totožné. Iráčtí šíité nikdy nepřijali íránská nařízení a mnozí se v 80. letech účastnili Saddámovy války proti Íránu. Ostatně, iráčtí šíité jsou Arabové, a byť jsou teď ochotni své aktivity koordinovat se svými perskými protějšky, jejich hlavním cílem vždy bude zajistit si co nejdříve nezávislý směr, i když snad ještě budou pokračovat v bratrovražedných sporech uvnitř Iráku. Írán nemá lepší předpoklady než USA k tomu, aby je přiměl k vyřešení svých nesrovnalostí.
Syrský prezident Bašár al-Asad čelí podobnému dilematu. Přestože syrskou hranici otevřel džihádistům a Saddámovým přívržencům tu dovolil volně působit, toto rozhodnutí nemusí být tak docela jeho. Syrská pomoc Saddámovi při obcházení programu „ropa za potraviny“ Organizace spojených národů přinesla irácké peníze obyvatelům pohraniční oblasti, kteří byli odjakživa svými zvyky, dialektem i vzezřením bližší iráckým sousedům než svým syrským krajanům. Vzhledem k absenci vládních investic si loajalitu místních obyvatel získali iráčtí baasisté, kteří jim pomohli ke zlepšení života. Vždyť ani lokální bezpečnostní aparáty neprojevily ochotu vyhovět nařízením Asada a jeho kliky, aby utěsnily hranice.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Za těchto okolností nedokáže ani Sýrie, ani Írán zajistit v Iráku cokoli jiného než zmatek. Čeho jiného by pak navrhovaný dialog mezi USA a těmito státy dosáhl než dalšího posílení jejich zkorumpovaných, leč ambiciózních režimů?
Příběh se ještě dále komplikuje, uvážíme-li vyšetřování OSN ve věci atentátu na bývalého libanonského ministerského předsedu Rafíka al-Harírího. Asad si nic jiného nepřeje toužebněji, než aby tato aféra byla zapomenuta – a zastánci dialogu si myslí, že mu mohou dát, co chce, v naději na prolomení syrského spojenectví s Íránem.
To je však pouze další chybný (a krom toho nemorální) předpoklad. Spojenectví mezi Sýrií a Íránem trvá už déle než dvě desítky let a oba vládnoucí režimy jej znovu výslovně potvrdily v lednu 2005. Vskutku, tyto dva režimy dnes nedají jeden bez druhého ani ránu. Asadovo nedávné odmítnutí účastnit se v Teheránu summitu se svým íránským a iráckým protějškem bylo jen taktickým krokem, který měl udělat dojem na zastánce dialogu.
Ve skutečnosti Írán investoval v Sýrii miliony dolarů a roční dvoustranný obchod převyšuje miliardu dolarů. Narůstající vliv Íránců nad syrským bezpečnostním aparátem je pevně prokázaný a Írán dále financuje úsilí o vytvoření syrských šíitských milic, jež by kompenzovaly Asadovu chabou podporu v armádě a v menšinové alawitské komunitě.
Asad se k tomu všemu nemůže obrátit zády. Žádná dohoda nemůže být dost sladká, ani kdyby zahrnovala navrácení Golanských výšin. Pro Asada a jeho přívržence je přežití důležitější než svrchovanost.
Avšak číst proslulá jména komentátorů a zákonodárců, již doporučují angažovat Sýrii nebo Írán, případně obě země, je dokladem toho, nakolik jsou už západní mocnosti nekauzální a odtržené od přímé skutečnosti v nejzjitřenějším regionu světa. To je, zdá se, cena za jejich domýšlivost.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
South Korea's latest political crisis is further evidence that the 1987 constitution has outlived its usefulness. To facilitate better governance and bolster policy stability, the country must establish a new political framework that includes stronger checks on the president and fosters genuine power-sharing.
argues that breaking the cycle of political crises will require some fundamental reforms.
Among the major issues that will dominate attention in the next 12 months are the future of multilateralism, the ongoing wars in Ukraine and the Middle East, and the threats to global stability posed by geopolitical rivalries and Donald Trump’s second presidency. Advances in artificial intelligence, if regulated effectively, offer a glimmer of hope.
asked PS contributors to identify the national and global trends to look out for in the coming year.
Navzdory častým tvrzením o opaku fundamentálním problémem na Středním východě není intervence Západu. Právě naopak, skutečný problém tkví v tom, že západní mocnosti přes své snahy fušovat do řemesla nedokáží vést ani válku, ani dialog. To celý region ponechává na pospas represivním režimům a množícím se teroristům Středního východu.
Zastáncům irácké války chybělo k vedení účinné osvobozovací a demokratizační války porozumění pro spletitost situace v terénu. Jejich politiky proto skončily pouze tím, že odstranily dva hlavní regionální soky Íránu: Tálibán a režim Saddáma Husajna. To přineslo Íránu jedinečnou příležitost vyšvihnout se do pozice regionálního hegemona a íránští lídři si ji jen stěží nechají proklouznout mezi rukama.
Zastánci dialogu s Íránci a jejich syrskými spojenci, jako třeba bývalý ministr zahraničí Spojených států James Baker, se lopotí kvůli falešné představě, že by vážně mohli dosáhnout porozumění, které by umožnilo důstojný odchod USA z Iráku a napomohlo stabilizaci této zbědované země. Tato iluze se zakládá na dvou mylných předpokladech: že Íránci a Syřané mohou uspět v Iráku, kde USA selhaly, a že si mezinárodní společenství může dovolit zaplatit daň ve formě zajištění jejich spolupráce.
Pravda, Sýrie a Írán hrají významnou roli v podpoře iráckých povstalců a Sýrie nadále povzbuzuje k nelegálním přesunům džihádistů a zbraní přes své hranice s Irákem. Avšak představa, že tyto aktivity lze dle libosti ukončit, je naivní.
Jednak zájmy šíitských komunit v Iráku a v Íránu nejsou totožné. Iráčtí šíité nikdy nepřijali íránská nařízení a mnozí se v 80. letech účastnili Saddámovy války proti Íránu. Ostatně, iráčtí šíité jsou Arabové, a byť jsou teď ochotni své aktivity koordinovat se svými perskými protějšky, jejich hlavním cílem vždy bude zajistit si co nejdříve nezávislý směr, i když snad ještě budou pokračovat v bratrovražedných sporech uvnitř Iráku. Írán nemá lepší předpoklady než USA k tomu, aby je přiměl k vyřešení svých nesrovnalostí.
Syrský prezident Bašár al-Asad čelí podobnému dilematu. Přestože syrskou hranici otevřel džihádistům a Saddámovým přívržencům tu dovolil volně působit, toto rozhodnutí nemusí být tak docela jeho. Syrská pomoc Saddámovi při obcházení programu „ropa za potraviny“ Organizace spojených národů přinesla irácké peníze obyvatelům pohraniční oblasti, kteří byli odjakživa svými zvyky, dialektem i vzezřením bližší iráckým sousedům než svým syrským krajanům. Vzhledem k absenci vládních investic si loajalitu místních obyvatel získali iráčtí baasisté, kteří jim pomohli ke zlepšení života. Vždyť ani lokální bezpečnostní aparáty neprojevily ochotu vyhovět nařízením Asada a jeho kliky, aby utěsnily hranice.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Za těchto okolností nedokáže ani Sýrie, ani Írán zajistit v Iráku cokoli jiného než zmatek. Čeho jiného by pak navrhovaný dialog mezi USA a těmito státy dosáhl než dalšího posílení jejich zkorumpovaných, leč ambiciózních režimů?
Příběh se ještě dále komplikuje, uvážíme-li vyšetřování OSN ve věci atentátu na bývalého libanonského ministerského předsedu Rafíka al-Harírího. Asad si nic jiného nepřeje toužebněji, než aby tato aféra byla zapomenuta – a zastánci dialogu si myslí, že mu mohou dát, co chce, v naději na prolomení syrského spojenectví s Íránem.
To je však pouze další chybný (a krom toho nemorální) předpoklad. Spojenectví mezi Sýrií a Íránem trvá už déle než dvě desítky let a oba vládnoucí režimy jej znovu výslovně potvrdily v lednu 2005. Vskutku, tyto dva režimy dnes nedají jeden bez druhého ani ránu. Asadovo nedávné odmítnutí účastnit se v Teheránu summitu se svým íránským a iráckým protějškem bylo jen taktickým krokem, který měl udělat dojem na zastánce dialogu.
Ve skutečnosti Írán investoval v Sýrii miliony dolarů a roční dvoustranný obchod převyšuje miliardu dolarů. Narůstající vliv Íránců nad syrským bezpečnostním aparátem je pevně prokázaný a Írán dále financuje úsilí o vytvoření syrských šíitských milic, jež by kompenzovaly Asadovu chabou podporu v armádě a v menšinové alawitské komunitě.
Asad se k tomu všemu nemůže obrátit zády. Žádná dohoda nemůže být dost sladká, ani kdyby zahrnovala navrácení Golanských výšin. Pro Asada a jeho přívržence je přežití důležitější než svrchovanost.
Avšak číst proslulá jména komentátorů a zákonodárců, již doporučují angažovat Sýrii nebo Írán, případně obě země, je dokladem toho, nakolik jsou už západní mocnosti nekauzální a odtržené od přímé skutečnosti v nejzjitřenějším regionu světa. To je, zdá se, cena za jejich domýšlivost.