Mnozí občané 24 partnerských států Francie sdružených v Evropské unii či států, jež aspirují na brzký vstup do EU, jsou rozzlobeni – ba rozhořčeni – francouzským odmítnutím ústavní smlouvy Evropské unie. Od chvíle, co své „ne“ řekli Nizozemci, vzniká strach, že se rozšíří nedůvěra v evropský projekt.
Francouzská volba byla především vyjádřením odmítnutí našich vládnoucích kruhů a hluboké úzkosti ohledně našich hospodářských vyhlídek. Šlo o volbu zoufalství a dezerce, podnět vyvolaný panikou a hněvem.
Avšak rozsah tohoto odmítnutí byl také odrazem vytrvalého nedostatku jasného vysvětlení ze strany našich politiků, co EU přináší Evropanům v oblasti bohatství, konkurenční schopnosti, sociální péče a samozřejmě míru. Naši politici příliš často Evropu znevažují a připisují jí špatnosti (jako nezaměstnanost), které jsou ve skutečnosti důsledkem domácích nedostatků.
Tak jako mnozí další ve Francii, ani já nevěřím, že by úder tohoto blesku znamenal konec Evropy. Můžeme a musíme reagovat pozitivně, což se nám podaří, jestliže se navrátíme k základům a nabídneme evropským národům, včetně Francouzů a Nizozemců, nové výzvy a nového ducha.
Nejprve vyslovme nepopiratelná fakta o Unii jako evropském svazku. Zaprvé, Evropa znamená mír. Mír byl jádrem ambicí evropských otců-zakladatelů. V minulé dekádě se s pádem komunismu a balkánskými válkami navrátil jako oživující a sjednocující síla. Mír je živou problematikou i dnes, vzhledem ke globálnímu terorismu a nerozbitné alianci mezi Evropou a Spojenými státy.
Je chybou předstírat, že hrozba války je za námi. Pokud bdělost Evropy ochabne, násilný konflikt se opět stane možností. Sjednocená Evropa dokáže na tato nebezpečí reagovat tak, jak žádný jednotlivý stát reagovat nemůže. Navíc, žádný stát nemůže na vlastní pěst zasahovat do mezinárodních jednání a nabídnout řešení ekonomické rivality nebo obchodních neshod, u nichž hrozí, že se zvrhnou v politické střety.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Evropa taktéž ztělesňuje demokratické hodnoty. Unie v 80. letech napomohla státům na jihu Evropy svrhnout autoritářské režimy a v 90. letech pomohla zemím na východě Evropy s proměnou v demokracie.
Rozšíření EU není pouze hospodářskou povinností, s níž se nejbohatší státy musí vyrovnat, nýbrž také uznáním společné historie a sdílené kultury. My na zámožném Západě nemáme právo se tohoto úkolu zbavovat a v tomtéž společenství sdíleného osudu musíme přivítat všechny demokratické státy na západ od Ruska, jestliže splní kritéria EU.
Evropa také znamená prosperitu a pro země, jež před nedávnem do EU vstoupily nebo brzy vstoupí, je příslibem prosperity. Všechny státy do té či oné míry čelí hospodářským problémům. Existuje však model, zároveň hospodářský i sociální, jenž zosobuje pouze Evropa. Evropský rámec je sice náročný, ale nezbytný. Ani zdaleka není řízeným hospodářstvím, avšak stejně daleko má k tomu, aby se podobal libertinskému anarchismu, jehož se mnozí francouzští odpůrci ústavní smlouvy obávají. Jedná se o rámec založený na disciplině a solidaritě uvnitř členských států a mezi nimi, od nichž nikdo nemůže být osvobozen.
Jistěže, za skvělými plány Unie se skrývá další EU, která je nepřiměřeně byrokratická. Je ovšem také třeba připustit, že EU svůj úspěch vybudovala na puntičkářských procesech a na schopnosti regulovat hospodářský život ve prospěch všech. Právě tímto způsobem od základu přetvořila ekonomiky a společnosti k lepšímu.
Přehlížet nemůžeme ani banální handrkování evropských lídrů, hádky nad rozpočty a sílení národních egoismů, kdykoliv se blíží volby. Pravda, kvůli tomuto politickému soupeření to vypadá, že EU už nijak nemotivují velké a ušlechtilé ambice. I v případě ústavní smlouvy, která měla být naléhavou výzvou pro všechny Evropany, bylo dovoleno, aby zabředla do maličkostí. Vskutku, žádná evropská politická osobnost světového významu dnes nenabízí ambici, jež by souzněla s touhami Evropanů.
Naším úkolem tedy je nabídnout Evropě nový základ a nový impuls. Potřebujeme otce-zakladatele – nebo matky-zakladatelky – a národy pohnuté k činu jasným pochopením svých zájmů a obecným nadšením pro evropskou integraci. Cesta bude dlouhá. Jsme však nuceni pevně věřit, že domácí politiku dokážeme posunout k vyšším ohledům.
Evropští akademici, vysocí státní úředníci, řídící pracovníci obchodních společností a odboroví předáci musí společnou prací vytvořit projekt, který nově vymezí Evropu. Nebudeme-li schopni vytvořit novou ideu Evropy a pro Evropu, ohroženo bude vše, čeho starý kontinent za posledních 50 let dosáhl.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While both the American and Chinese Gilded Ages raised material standards of living for hundreds of millions of people, their endemic corruption produced radically unequal and unsustainable growth. Ultimately, both periods offer cautionary tales about unbridled crony capitalism, not models for blind emulation.
explains how corruption both drove the country's GDP growth and sowed the seeds for its current economic problems.
Since taking power in 2014, Prime Minister Narendra Modi and his ruling Bharatiya Janata Party have stoked Hindu nationalism, hollowed out India’s democracy, and overseen an economy that is probably performing far worse than official figures suggest. And yet Modi and the BJP are genuinely popular, making them likely – though not certain – to emerge victorious when the ongoing parliamentary election concludes in June.
Mnozí občané 24 partnerských států Francie sdružených v Evropské unii či států, jež aspirují na brzký vstup do EU, jsou rozzlobeni – ba rozhořčeni – francouzským odmítnutím ústavní smlouvy Evropské unie. Od chvíle, co své „ne“ řekli Nizozemci, vzniká strach, že se rozšíří nedůvěra v evropský projekt.
Francouzská volba byla především vyjádřením odmítnutí našich vládnoucích kruhů a hluboké úzkosti ohledně našich hospodářských vyhlídek. Šlo o volbu zoufalství a dezerce, podnět vyvolaný panikou a hněvem.
Avšak rozsah tohoto odmítnutí byl také odrazem vytrvalého nedostatku jasného vysvětlení ze strany našich politiků, co EU přináší Evropanům v oblasti bohatství, konkurenční schopnosti, sociální péče a samozřejmě míru. Naši politici příliš často Evropu znevažují a připisují jí špatnosti (jako nezaměstnanost), které jsou ve skutečnosti důsledkem domácích nedostatků.
Tak jako mnozí další ve Francii, ani já nevěřím, že by úder tohoto blesku znamenal konec Evropy. Můžeme a musíme reagovat pozitivně, což se nám podaří, jestliže se navrátíme k základům a nabídneme evropským národům, včetně Francouzů a Nizozemců, nové výzvy a nového ducha.
Nejprve vyslovme nepopiratelná fakta o Unii jako evropském svazku. Zaprvé, Evropa znamená mír. Mír byl jádrem ambicí evropských otců-zakladatelů. V minulé dekádě se s pádem komunismu a balkánskými válkami navrátil jako oživující a sjednocující síla. Mír je živou problematikou i dnes, vzhledem ke globálnímu terorismu a nerozbitné alianci mezi Evropou a Spojenými státy.
Je chybou předstírat, že hrozba války je za námi. Pokud bdělost Evropy ochabne, násilný konflikt se opět stane možností. Sjednocená Evropa dokáže na tato nebezpečí reagovat tak, jak žádný jednotlivý stát reagovat nemůže. Navíc, žádný stát nemůže na vlastní pěst zasahovat do mezinárodních jednání a nabídnout řešení ekonomické rivality nebo obchodních neshod, u nichž hrozí, že se zvrhnou v politické střety.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Evropa taktéž ztělesňuje demokratické hodnoty. Unie v 80. letech napomohla státům na jihu Evropy svrhnout autoritářské režimy a v 90. letech pomohla zemím na východě Evropy s proměnou v demokracie.
Rozšíření EU není pouze hospodářskou povinností, s níž se nejbohatší státy musí vyrovnat, nýbrž také uznáním společné historie a sdílené kultury. My na zámožném Západě nemáme právo se tohoto úkolu zbavovat a v tomtéž společenství sdíleného osudu musíme přivítat všechny demokratické státy na západ od Ruska, jestliže splní kritéria EU.
Evropa také znamená prosperitu a pro země, jež před nedávnem do EU vstoupily nebo brzy vstoupí, je příslibem prosperity. Všechny státy do té či oné míry čelí hospodářským problémům. Existuje však model, zároveň hospodářský i sociální, jenž zosobuje pouze Evropa. Evropský rámec je sice náročný, ale nezbytný. Ani zdaleka není řízeným hospodářstvím, avšak stejně daleko má k tomu, aby se podobal libertinskému anarchismu, jehož se mnozí francouzští odpůrci ústavní smlouvy obávají. Jedná se o rámec založený na disciplině a solidaritě uvnitř členských států a mezi nimi, od nichž nikdo nemůže být osvobozen.
Jistěže, za skvělými plány Unie se skrývá další EU, která je nepřiměřeně byrokratická. Je ovšem také třeba připustit, že EU svůj úspěch vybudovala na puntičkářských procesech a na schopnosti regulovat hospodářský život ve prospěch všech. Právě tímto způsobem od základu přetvořila ekonomiky a společnosti k lepšímu.
Přehlížet nemůžeme ani banální handrkování evropských lídrů, hádky nad rozpočty a sílení národních egoismů, kdykoliv se blíží volby. Pravda, kvůli tomuto politickému soupeření to vypadá, že EU už nijak nemotivují velké a ušlechtilé ambice. I v případě ústavní smlouvy, která měla být naléhavou výzvou pro všechny Evropany, bylo dovoleno, aby zabředla do maličkostí. Vskutku, žádná evropská politická osobnost světového významu dnes nenabízí ambici, jež by souzněla s touhami Evropanů.
Naším úkolem tedy je nabídnout Evropě nový základ a nový impuls. Potřebujeme otce-zakladatele – nebo matky-zakladatelky – a národy pohnuté k činu jasným pochopením svých zájmů a obecným nadšením pro evropskou integraci. Cesta bude dlouhá. Jsme však nuceni pevně věřit, že domácí politiku dokážeme posunout k vyšším ohledům.
Evropští akademici, vysocí státní úředníci, řídící pracovníci obchodních společností a odboroví předáci musí společnou prací vytvořit projekt, který nově vymezí Evropu. Nebudeme-li schopni vytvořit novou ideu Evropy a pro Evropu, ohroženo bude vše, čeho starý kontinent za posledních 50 let dosáhl.