BOSTON/ERFURT/BRUSEL – V době, kdy západní vlády čelí stále naléhavějšímu úkolu urychlit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, se kyvadlo v otázce, kdo by měl být hnacím motorem inovací, vychyluje směrem od silné závislosti na trzích směrem ke státním intervencím. Například Spojené státy v obavách z nadvlády Číny v oblasti dodavatelských řetězců čistých technologií a u vědomí jejich potenciálu vytvářet pracovní místa zavedly širokou paletu průmyslových politik, které podporují rozvoj a rozšiřování zelených řešení.
Například americký zákon o snížení inflace otevřeně podněcuje reshoring neboli návrat výroby do země, když nabízí štědrou vládní podporu firmám, které ve Spojených státech vybudují zelené výrobní kapacity. Zákon o čistém nulovém průmyslu Evropské unie jde stejným směrem a zavádí domácí cíl výroby čistých technologií, což je výrazný posun v evropském přístupu k řízení ekonomiky.
Klíčovým předpokladem efektivního a včasného přechodu na čistou energii a odvrácení odporu proti klimatickým cílům však bude nalezení optimální rovnováhy mezi veřejným a soukromým sektorem.
Energetickým trhům v současné podobě se evidentně nedaří urychlovat rozvoj zelených technologií v dostatečné míře a v dostatečném tempu. Při absenci reforem či doplňkových politik budou dál prosazovat nejlevnější dostupnou energii, což na většině míst až donedávna znamenalo fosilní paliva. Vzhledem k tomu není nijak překvapivé, že se vlády vracejí k průmyslové politice – která se v minulosti ukázala jako úspěšná – tak, aby podnítili investice do čistých technologií. Obrovské množství nové infrastruktury potřebné ke tvorbě, skladování a distribuci čisté energie navíc může přinutit stát k zavádění kvalitnějších schvalovacích procesů a k přijímání proaktivnější plánovací role.
Vládní zásahy do přechodu na čistou energii však s sebou nesou i rizika. Vybírání vítězů v oblasti zelených technologií či projektů může vést k investičním rozhodnutím, která jsou nákladná či ekonomicky neefektivní – podobné výsledky přitom zčásti vedly k protržně orientovaným reformám v posledních desetiletích.
I v oblasti obnovitelných zdrojů navíc existuje riziko zestátnění – což je u průmyslu fosilních paliv vážný problém. Všudypřítomný lobbismus v kombinaci s nedostatkem zodpovědnosti a průhlednosti by mohl vést k neoptimální alokaci zdrojů. Prostřednictvím zelené průmyslové politiky vlády v podstatě vytvářejí příležitosti k dobývání renty, což bývá výraznější v systémech s nízkou kvalitou institucí (která se projevuje na vládní efektivitě, právní jistotě, kvalitě úředníků, korupci, regulačním prostředí a dalších souvisejících ukazatelích).
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Na obzoru se vznáší i přízrak „nacionalistických“ návrhů klimatických zákonů, které rozdrobí globální dodavatelské řetězce čistých technologií. Právě spontánní a nekoordinovaná mezinárodní dělba práce mezi Spojenými státy (inovace), Evropou (dotace a granty na instalace) a Čínou (výrobní efektivita díky úsporám z rozsahu) rychle stlačila cenu solárních panelů, což vedlo k jejich celosvětovému rozšíření. Násilný reshoring naopak může tempo energetického přechodu na celém světě zpomalit.
Nalezení správné rovnováhy mezi veřejnými zásahy a spoléháním se na tržní síly je klíčovým předpokladem pokroku. Chtějí-li politici zajistit, že stát a trh budou při vývoji a zavádění zelených řešení partnery, musí podniknout tři kroky. Za prvé by se vlády měly zaměřit na podporu průlomových inovací vedoucích k dekarbonizaci. To znamená poskytnout veřejné finance na základní výzkum a vytvořit silnější pobídky pro inovace na úrovni firem prostřednictvím oceňování uhlíku, slev na dani a ekologických regulací. Stát by měl také podporovat pilotní projekty, ukázky a rané aplikace vznikajících čistých technologií, aby demonstroval technickou výkonnost a snížil náklady tak, že tyto technologie budou konkurenceschopné s fosilními palivy.
Za druhé hraje stát důležitou roli také při podněcování a řízení rozsáhlých soukromých investic do zelených řešení prostřednictvím řady politických intervencí včetně standardů čisté energie, daňových pobídek vázaných na konkrétní technologie, vládou řízených nákupů a oceňování uhlíku. Současně s tím je veřejná podpora klíčová pro snížení kapitálových nákladů u projektů čisté energie, což zajistí jejich společenskou přijatelnost a poskytne takzvané „umožňující investice“, které jsou nezbytnou podmínkou zapojení soukromého sektoru. Rovněž přímá účast veřejnosti na vývoji, vlastnictví či provozu zralých technologií, jako je přenos elektrické energie, by v některých případech mohla být vhodná v zájmu urychlení vývoje a stlačení nákladů.
A konečně platí, že vlády formují trhy i jejich institucionální rámec, což znamená, že stát musí plánovat energetické soustavy tak, aby pomáhaly vytvářet podmínky potřebné k dosažení klimatických cílů. Ambiciózní a spolehlivé cesty vedoucí k čistým nulovým emisím by se měly kombinovat s flexibilními regulacemi energetického trhu, které budou zaměřené na vytváření účinných pobídek k mobilizaci soukromého kapitálu a k zavádění technologií čistých energií ve velkém měřítku.
Přechod od ničím netlumených fosilních paliv k energii s nulovým podílem uhlíku se rovná průmyslové revoluci, ovšem s tlakem v podobě pevně stanovené lhůty. Nejenže se nám krátí čas, ale politická rozhodnutí bude nutné přijmout na pozadí rozkolísaných globálních energetických trhů, přetrvávajících obav veřejnosti z některých zelených technologií a stále intenzivnějšího geopolitického napětí, zejména mezi Čínou a Západem.
Vzhledem k těmto nejistotám musí být politici ochotni podstupovat rizika při vytváření pobídek pro inovace na bázi čistých technologií, při podpoře investic do rozvoje a zavádění těchto technologií i při formování energetických trhů. Zároveň by však měli mít na paměti, že je zapotřebí, aby stát a trh byli partnery, a že přechod na zelenou energii bude zákonitě – a ve stále větší míře – přinášet složité kompromisy, k nimž bude třeba přistupovat obezřetně. V opačném případě zůstane budoucnost s čistou energií mimo náš dosah.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
Tento komentář podepsal také Bruce Phillips, hlavní poradce skupiny NorthBridge.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Among the major issues that will dominate attention in the next 12 months are the future of multilateralism, the ongoing wars in Ukraine and the Middle East, and the threats to global stability posed by geopolitical rivalries and Donald Trump’s second presidency. Advances in artificial intelligence, if regulated effectively, offer a glimmer of hope.
asked PS contributors to identify the national and global trends to look out for in the coming year.
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
BOSTON/ERFURT/BRUSEL – V době, kdy západní vlády čelí stále naléhavějšímu úkolu urychlit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, se kyvadlo v otázce, kdo by měl být hnacím motorem inovací, vychyluje směrem od silné závislosti na trzích směrem ke státním intervencím. Například Spojené státy v obavách z nadvlády Číny v oblasti dodavatelských řetězců čistých technologií a u vědomí jejich potenciálu vytvářet pracovní místa zavedly širokou paletu průmyslových politik, které podporují rozvoj a rozšiřování zelených řešení.
Například americký zákon o snížení inflace otevřeně podněcuje reshoring neboli návrat výroby do země, když nabízí štědrou vládní podporu firmám, které ve Spojených státech vybudují zelené výrobní kapacity. Zákon o čistém nulovém průmyslu Evropské unie jde stejným směrem a zavádí domácí cíl výroby čistých technologií, což je výrazný posun v evropském přístupu k řízení ekonomiky.
Klíčovým předpokladem efektivního a včasného přechodu na čistou energii a odvrácení odporu proti klimatickým cílům však bude nalezení optimální rovnováhy mezi veřejným a soukromým sektorem.
Energetickým trhům v současné podobě se evidentně nedaří urychlovat rozvoj zelených technologií v dostatečné míře a v dostatečném tempu. Při absenci reforem či doplňkových politik budou dál prosazovat nejlevnější dostupnou energii, což na většině míst až donedávna znamenalo fosilní paliva. Vzhledem k tomu není nijak překvapivé, že se vlády vracejí k průmyslové politice – která se v minulosti ukázala jako úspěšná – tak, aby podnítili investice do čistých technologií. Obrovské množství nové infrastruktury potřebné ke tvorbě, skladování a distribuci čisté energie navíc může přinutit stát k zavádění kvalitnějších schvalovacích procesů a k přijímání proaktivnější plánovací role.
Vládní zásahy do přechodu na čistou energii však s sebou nesou i rizika. Vybírání vítězů v oblasti zelených technologií či projektů může vést k investičním rozhodnutím, která jsou nákladná či ekonomicky neefektivní – podobné výsledky přitom zčásti vedly k protržně orientovaným reformám v posledních desetiletích.
I v oblasti obnovitelných zdrojů navíc existuje riziko zestátnění – což je u průmyslu fosilních paliv vážný problém. Všudypřítomný lobbismus v kombinaci s nedostatkem zodpovědnosti a průhlednosti by mohl vést k neoptimální alokaci zdrojů. Prostřednictvím zelené průmyslové politiky vlády v podstatě vytvářejí příležitosti k dobývání renty, což bývá výraznější v systémech s nízkou kvalitou institucí (která se projevuje na vládní efektivitě, právní jistotě, kvalitě úředníků, korupci, regulačním prostředí a dalších souvisejících ukazatelích).
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Na obzoru se vznáší i přízrak „nacionalistických“ návrhů klimatických zákonů, které rozdrobí globální dodavatelské řetězce čistých technologií. Právě spontánní a nekoordinovaná mezinárodní dělba práce mezi Spojenými státy (inovace), Evropou (dotace a granty na instalace) a Čínou (výrobní efektivita díky úsporám z rozsahu) rychle stlačila cenu solárních panelů, což vedlo k jejich celosvětovému rozšíření. Násilný reshoring naopak může tempo energetického přechodu na celém světě zpomalit.
Nalezení správné rovnováhy mezi veřejnými zásahy a spoléháním se na tržní síly je klíčovým předpokladem pokroku. Chtějí-li politici zajistit, že stát a trh budou při vývoji a zavádění zelených řešení partnery, musí podniknout tři kroky. Za prvé by se vlády měly zaměřit na podporu průlomových inovací vedoucích k dekarbonizaci. To znamená poskytnout veřejné finance na základní výzkum a vytvořit silnější pobídky pro inovace na úrovni firem prostřednictvím oceňování uhlíku, slev na dani a ekologických regulací. Stát by měl také podporovat pilotní projekty, ukázky a rané aplikace vznikajících čistých technologií, aby demonstroval technickou výkonnost a snížil náklady tak, že tyto technologie budou konkurenceschopné s fosilními palivy.
Za druhé hraje stát důležitou roli také při podněcování a řízení rozsáhlých soukromých investic do zelených řešení prostřednictvím řady politických intervencí včetně standardů čisté energie, daňových pobídek vázaných na konkrétní technologie, vládou řízených nákupů a oceňování uhlíku. Současně s tím je veřejná podpora klíčová pro snížení kapitálových nákladů u projektů čisté energie, což zajistí jejich společenskou přijatelnost a poskytne takzvané „umožňující investice“, které jsou nezbytnou podmínkou zapojení soukromého sektoru. Rovněž přímá účast veřejnosti na vývoji, vlastnictví či provozu zralých technologií, jako je přenos elektrické energie, by v některých případech mohla být vhodná v zájmu urychlení vývoje a stlačení nákladů.
A konečně platí, že vlády formují trhy i jejich institucionální rámec, což znamená, že stát musí plánovat energetické soustavy tak, aby pomáhaly vytvářet podmínky potřebné k dosažení klimatických cílů. Ambiciózní a spolehlivé cesty vedoucí k čistým nulovým emisím by se měly kombinovat s flexibilními regulacemi energetického trhu, které budou zaměřené na vytváření účinných pobídek k mobilizaci soukromého kapitálu a k zavádění technologií čistých energií ve velkém měřítku.
Přechod od ničím netlumených fosilních paliv k energii s nulovým podílem uhlíku se rovná průmyslové revoluci, ovšem s tlakem v podobě pevně stanovené lhůty. Nejenže se nám krátí čas, ale politická rozhodnutí bude nutné přijmout na pozadí rozkolísaných globálních energetických trhů, přetrvávajících obav veřejnosti z některých zelených technologií a stále intenzivnějšího geopolitického napětí, zejména mezi Čínou a Západem.
Vzhledem k těmto nejistotám musí být politici ochotni podstupovat rizika při vytváření pobídek pro inovace na bázi čistých technologií, při podpoře investic do rozvoje a zavádění těchto technologií i při formování energetických trhů. Zároveň by však měli mít na paměti, že je zapotřebí, aby stát a trh byli partnery, a že přechod na zelenou energii bude zákonitě – a ve stále větší míře – přinášet složité kompromisy, k nimž bude třeba přistupovat obezřetně. V opačném případě zůstane budoucnost s čistou energií mimo náš dosah.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
Tento komentář podepsal také Bruce Phillips, hlavní poradce skupiny NorthBridge.