BOSTON/ERFURT/BRUSEL – V době, kdy západní vlády čelí stále naléhavějšímu úkolu urychlit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, se kyvadlo v otázce, kdo by měl být hnacím motorem inovací, vychyluje směrem od silné závislosti na trzích směrem ke státním intervencím. Například Spojené státy v obavách z nadvlády Číny v oblasti dodavatelských řetězců čistých technologií a u vědomí jejich potenciálu vytvářet pracovní místa zavedly širokou paletu průmyslových politik, které podporují rozvoj a rozšiřování zelených řešení.
Například americký zákon o snížení inflace otevřeně podněcuje reshoring neboli návrat výroby do země, když nabízí štědrou vládní podporu firmám, které ve Spojených státech vybudují zelené výrobní kapacity. Zákon o čistém nulovém průmyslu Evropské unie jde stejným směrem a zavádí domácí cíl výroby čistých technologií, což je výrazný posun v evropském přístupu k řízení ekonomiky.
Klíčovým předpokladem efektivního a včasného přechodu na čistou energii a odvrácení odporu proti klimatickým cílům však bude nalezení optimální rovnováhy mezi veřejným a soukromým sektorem.
Energetickým trhům v současné podobě se evidentně nedaří urychlovat rozvoj zelených technologií v dostatečné míře a v dostatečném tempu. Při absenci reforem či doplňkových politik budou dál prosazovat nejlevnější dostupnou energii, což na většině míst až donedávna znamenalo fosilní paliva. Vzhledem k tomu není nijak překvapivé, že se vlády vracejí k průmyslové politice – která se v minulosti ukázala jako úspěšná – tak, aby podnítili investice do čistých technologií. Obrovské množství nové infrastruktury potřebné ke tvorbě, skladování a distribuci čisté energie navíc může přinutit stát k zavádění kvalitnějších schvalovacích procesů a k přijímání proaktivnější plánovací role.
Vládní zásahy do přechodu na čistou energii však s sebou nesou i rizika. Vybírání vítězů v oblasti zelených technologií či projektů může vést k investičním rozhodnutím, která jsou nákladná či ekonomicky neefektivní – podobné výsledky přitom zčásti vedly k protržně orientovaným reformám v posledních desetiletích.
I v oblasti obnovitelných zdrojů navíc existuje riziko zestátnění – což je u průmyslu fosilních paliv vážný problém. Všudypřítomný lobbismus v kombinaci s nedostatkem zodpovědnosti a průhlednosti by mohl vést k neoptimální alokaci zdrojů. Prostřednictvím zelené průmyslové politiky vlády v podstatě vytvářejí příležitosti k dobývání renty, což bývá výraznější v systémech s nízkou kvalitou institucí (která se projevuje na vládní efektivitě, právní jistotě, kvalitě úředníků, korupci, regulačním prostředí a dalších souvisejících ukazatelích).
Na obzoru se vznáší i přízrak „nacionalistických“ návrhů klimatických zákonů, které rozdrobí globální dodavatelské řetězce čistých technologií. Právě spontánní a nekoordinovaná mezinárodní dělba práce mezi Spojenými státy (inovace), Evropou (dotace a granty na instalace) a Čínou (výrobní efektivita díky úsporám z rozsahu) rychle stlačila cenu solárních panelů, což vedlo k jejich celosvětovému rozšíření. Násilný reshoring naopak může tempo energetického přechodu na celém světě zpomalit.
Nalezení správné rovnováhy mezi veřejnými zásahy a spoléháním se na tržní síly je klíčovým předpokladem pokroku. Chtějí-li politici zajistit, že stát a trh budou při vývoji a zavádění zelených řešení partnery, musí podniknout tři kroky. Za prvé by se vlády měly zaměřit na podporu průlomových inovací vedoucích k dekarbonizaci. To znamená poskytnout veřejné finance na základní výzkum a vytvořit silnější pobídky pro inovace na úrovni firem prostřednictvím oceňování uhlíku, slev na dani a ekologických regulací. Stát by měl také podporovat pilotní projekty, ukázky a rané aplikace vznikajících čistých technologií, aby demonstroval technickou výkonnost a snížil náklady tak, že tyto technologie budou konkurenceschopné s fosilními palivy.
Za druhé hraje stát důležitou roli také při podněcování a řízení rozsáhlých soukromých investic do zelených řešení prostřednictvím řady politických intervencí včetně standardů čisté energie, daňových pobídek vázaných na konkrétní technologie, vládou řízených nákupů a oceňování uhlíku. Současně s tím je veřejná podpora klíčová pro snížení kapitálových nákladů u projektů čisté energie, což zajistí jejich společenskou přijatelnost a poskytne takzvané „umožňující investice“, které jsou nezbytnou podmínkou zapojení soukromého sektoru. Rovněž přímá účast veřejnosti na vývoji, vlastnictví či provozu zralých technologií, jako je přenos elektrické energie, by v některých případech mohla být vhodná v zájmu urychlení vývoje a stlačení nákladů.
A konečně platí, že vlády formují trhy i jejich institucionální rámec, což znamená, že stát musí plánovat energetické soustavy tak, aby pomáhaly vytvářet podmínky potřebné k dosažení klimatických cílů. Ambiciózní a spolehlivé cesty vedoucí k čistým nulovým emisím by se měly kombinovat s flexibilními regulacemi energetického trhu, které budou zaměřené na vytváření účinných pobídek k mobilizaci soukromého kapitálu a k zavádění technologií čistých energií ve velkém měřítku.
Přechod od ničím netlumených fosilních paliv k energii s nulovým podílem uhlíku se rovná průmyslové revoluci, ovšem s tlakem v podobě pevně stanovené lhůty. Nejenže se nám krátí čas, ale politická rozhodnutí bude nutné přijmout na pozadí rozkolísaných globálních energetických trhů, přetrvávajících obav veřejnosti z některých zelených technologií a stále intenzivnějšího geopolitického napětí, zejména mezi Čínou a Západem.
Vzhledem k těmto nejistotám musí být politici ochotni podstupovat rizika při vytváření pobídek pro inovace na bázi čistých technologií, při podpoře investic do rozvoje a zavádění těchto technologií i při formování energetických trhů. Zároveň by však měli mít na paměti, že je zapotřebí, aby stát a trh byli partnery, a že přechod na zelenou energii bude zákonitě – a ve stále větší míře – přinášet složité kompromisy, k nimž bude třeba přistupovat obezřetně. V opačném případě zůstane budoucnost s čistou energií mimo náš dosah.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
Tento komentář podepsal také Bruce Phillips, hlavní poradce skupiny NorthBridge.
BOSTON/ERFURT/BRUSEL – V době, kdy západní vlády čelí stále naléhavějšímu úkolu urychlit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, se kyvadlo v otázce, kdo by měl být hnacím motorem inovací, vychyluje směrem od silné závislosti na trzích směrem ke státním intervencím. Například Spojené státy v obavách z nadvlády Číny v oblasti dodavatelských řetězců čistých technologií a u vědomí jejich potenciálu vytvářet pracovní místa zavedly širokou paletu průmyslových politik, které podporují rozvoj a rozšiřování zelených řešení.
Například americký zákon o snížení inflace otevřeně podněcuje reshoring neboli návrat výroby do země, když nabízí štědrou vládní podporu firmám, které ve Spojených státech vybudují zelené výrobní kapacity. Zákon o čistém nulovém průmyslu Evropské unie jde stejným směrem a zavádí domácí cíl výroby čistých technologií, což je výrazný posun v evropském přístupu k řízení ekonomiky.
Klíčovým předpokladem efektivního a včasného přechodu na čistou energii a odvrácení odporu proti klimatickým cílům však bude nalezení optimální rovnováhy mezi veřejným a soukromým sektorem.
Energetickým trhům v současné podobě se evidentně nedaří urychlovat rozvoj zelených technologií v dostatečné míře a v dostatečném tempu. Při absenci reforem či doplňkových politik budou dál prosazovat nejlevnější dostupnou energii, což na většině míst až donedávna znamenalo fosilní paliva. Vzhledem k tomu není nijak překvapivé, že se vlády vracejí k průmyslové politice – která se v minulosti ukázala jako úspěšná – tak, aby podnítili investice do čistých technologií. Obrovské množství nové infrastruktury potřebné ke tvorbě, skladování a distribuci čisté energie navíc může přinutit stát k zavádění kvalitnějších schvalovacích procesů a k přijímání proaktivnější plánovací role.
Vládní zásahy do přechodu na čistou energii však s sebou nesou i rizika. Vybírání vítězů v oblasti zelených technologií či projektů může vést k investičním rozhodnutím, která jsou nákladná či ekonomicky neefektivní – podobné výsledky přitom zčásti vedly k protržně orientovaným reformám v posledních desetiletích.
I v oblasti obnovitelných zdrojů navíc existuje riziko zestátnění – což je u průmyslu fosilních paliv vážný problém. Všudypřítomný lobbismus v kombinaci s nedostatkem zodpovědnosti a průhlednosti by mohl vést k neoptimální alokaci zdrojů. Prostřednictvím zelené průmyslové politiky vlády v podstatě vytvářejí příležitosti k dobývání renty, což bývá výraznější v systémech s nízkou kvalitou institucí (která se projevuje na vládní efektivitě, právní jistotě, kvalitě úředníků, korupci, regulačním prostředí a dalších souvisejících ukazatelích).
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Na obzoru se vznáší i přízrak „nacionalistických“ návrhů klimatických zákonů, které rozdrobí globální dodavatelské řetězce čistých technologií. Právě spontánní a nekoordinovaná mezinárodní dělba práce mezi Spojenými státy (inovace), Evropou (dotace a granty na instalace) a Čínou (výrobní efektivita díky úsporám z rozsahu) rychle stlačila cenu solárních panelů, což vedlo k jejich celosvětovému rozšíření. Násilný reshoring naopak může tempo energetického přechodu na celém světě zpomalit.
Nalezení správné rovnováhy mezi veřejnými zásahy a spoléháním se na tržní síly je klíčovým předpokladem pokroku. Chtějí-li politici zajistit, že stát a trh budou při vývoji a zavádění zelených řešení partnery, musí podniknout tři kroky. Za prvé by se vlády měly zaměřit na podporu průlomových inovací vedoucích k dekarbonizaci. To znamená poskytnout veřejné finance na základní výzkum a vytvořit silnější pobídky pro inovace na úrovni firem prostřednictvím oceňování uhlíku, slev na dani a ekologických regulací. Stát by měl také podporovat pilotní projekty, ukázky a rané aplikace vznikajících čistých technologií, aby demonstroval technickou výkonnost a snížil náklady tak, že tyto technologie budou konkurenceschopné s fosilními palivy.
Za druhé hraje stát důležitou roli také při podněcování a řízení rozsáhlých soukromých investic do zelených řešení prostřednictvím řady politických intervencí včetně standardů čisté energie, daňových pobídek vázaných na konkrétní technologie, vládou řízených nákupů a oceňování uhlíku. Současně s tím je veřejná podpora klíčová pro snížení kapitálových nákladů u projektů čisté energie, což zajistí jejich společenskou přijatelnost a poskytne takzvané „umožňující investice“, které jsou nezbytnou podmínkou zapojení soukromého sektoru. Rovněž přímá účast veřejnosti na vývoji, vlastnictví či provozu zralých technologií, jako je přenos elektrické energie, by v některých případech mohla být vhodná v zájmu urychlení vývoje a stlačení nákladů.
A konečně platí, že vlády formují trhy i jejich institucionální rámec, což znamená, že stát musí plánovat energetické soustavy tak, aby pomáhaly vytvářet podmínky potřebné k dosažení klimatických cílů. Ambiciózní a spolehlivé cesty vedoucí k čistým nulovým emisím by se měly kombinovat s flexibilními regulacemi energetického trhu, které budou zaměřené na vytváření účinných pobídek k mobilizaci soukromého kapitálu a k zavádění technologií čistých energií ve velkém měřítku.
Přechod od ničím netlumených fosilních paliv k energii s nulovým podílem uhlíku se rovná průmyslové revoluci, ovšem s tlakem v podobě pevně stanovené lhůty. Nejenže se nám krátí čas, ale politická rozhodnutí bude nutné přijmout na pozadí rozkolísaných globálních energetických trhů, přetrvávajících obav veřejnosti z některých zelených technologií a stále intenzivnějšího geopolitického napětí, zejména mezi Čínou a Západem.
Vzhledem k těmto nejistotám musí být politici ochotni podstupovat rizika při vytváření pobídek pro inovace na bázi čistých technologií, při podpoře investic do rozvoje a zavádění těchto technologií i při formování energetických trhů. Zároveň by však měli mít na paměti, že je zapotřebí, aby stát a trh byli partnery, a že přechod na zelenou energii bude zákonitě – a ve stále větší míře – přinášet složité kompromisy, k nimž bude třeba přistupovat obezřetně. V opačném případě zůstane budoucnost s čistou energií mimo náš dosah.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
Tento komentář podepsal také Bruce Phillips, hlavní poradce skupiny NorthBridge.