MELBOURNE – V době, kdy se klima na naší planetě zahřívá, rozehřívá se také debata o nejsmělejší reakci na tento jev: o klimatickém geoinženýrství neboli záměrné úpravě atmosféry tak, aby sama bojovala proti globálnímu oteplování. Když Ken Caldeira a David Keith zveřejnili v roce 2010 článek „Potřebnost výzkumu klimatického inženýrství“, nemělo geoinženýrství prakticky žádnou podporu. To už dnes neplatí.
Raní kritikové jako Clive Hamilton odmítali klimatické geoinženýrství, protože si prý „hraje na Boha“ – tento argument však pozbývá účinnost ve chvíli, kdy ho nadnesete lidem, kteří nevěří, že osud planety zajišťuje nějaká nadpozemská bytost. Sekulárnější verze této námitky konstatuje, že bychom měli nechat přírodu na pokoji, ovšem tuto bitvu už příroda prohrála před desítkami let. My lidé jsme si přírodu podmanili do takové míry, že se dnes podle řady vědců nacházíme v nové geologické éře: v antropocénu.
A tak se na scénu vrací i klimatické geoinženýrství. Americký Kongres v roce 2020 uložil Národní správě oceánů a atmosféry (NOAA), aby vypracovala několikaletou výzkumnou iniciativu s cílem zkoumat přírodní i lidské pochody, které by mohly změnit odrazivost stratosféry, i možný dopad těchto pochodů na naši planetu. A NOAA začala v roce 2020 nabízet financování těchto projektů. Národní akademie věd, inženýrství a medicíny zase doporučily vynaložit 200 milionů dolarů na výzkumný program s cílem zjistit, zda existuje bezpečný způsob, jak ochladit planetu.
Když Caldeira s Keithem psali o inženýrském zásahu do klimatu, diskutovalo se o několika přístupech, například přidávat do oceánů rozpustné železo, které povzbudí růst fytoplanktonu a ten pak bude absorbovat a ukládat oxid uhličitý z atmosféry. Výzkum však tuto metodu neuznal za platnou, a tak se současné výzkumy zaměřují na takzvanou modifikaci slunečního záření (SRM), rovněž známou jako řízení slunečního záření, jejímž cílem je odrážení malé části slunečního záření, které otepluje povrch Země, zpět do vesmíru.
Erupce sopky Pinatubo vyvrhla v roce 1991 do stratosféry 15 milionů tun oxidu siřičitého, který se zde smísil s vodou a vytvořil vrstvu částic známou jako aerosoly. Tato vrstva snížila množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch, v důsledku čehož klesly průměrné globální teploty během následujících 15 měsíců o 0,6o Celsia. Toto zjištění vedlo některé vědce k otázce, zda bychom podobného účinku nemohli docílit záměrným vypouštěním aerosolů do atmosféry – tento nástroj nejvíce upřednostňují ti, kdo se chtějí dozvědět více o tom, jak bychom mohli omezit sluneční záření.
Žádný zodpovědný člověk nemůže tvrdit, že jsme připraveni něco takového vyzkoušet, takže debata se dnes vede spíše o otázce, zda máme učinit první krok: zahájit výzkum, který by nakonec mohl vést k realizovatelnosti SRM.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, upgrade to PS Digital Plus now at a special discounted rate.
Subscribe Now
Dva otevřené dopisy dávají na tuto otázku protichůdné odpovědi. V lednu 2022 zveřejnila skupina vědců sdělení adresované vládám členských zemí Organizace spojených národů. Vědci v tomto dokumentu vyzvali k Mezinárodní dohodě o nevyužívání solárního geoinženýrství. Dopis, který podepsalo přes 400 akademiků z více než 60 zemí, nastiňuje tři hlavní obavy.
Za prvé nedokážeme plně porozumět rizikům spojeným s geoinženýrstvím, a to vzhledem k složitosti meteorologických jevů v globálním i regionálním měřítku. Za druhé hrozí, že pokud jakkoliv legitimizujeme představu, že by nás geoinženýrství mohlo zachránit před katastrofálním globálním oteplením, mohlo by to oslabit naše odhodlání řešit základní příčinu klimatických změn a dosáhnout nulových čistých emisí skleníkových plynů. A za třetí postrádáme jakýkoliv systém globálního řízení, který by měl pravomoc spravedlivě, inkluzivně a efektivně rozhodovat o uplatňování geoinženýrských metod.
V únoru pak vyšel další otevřený dopis, který vyzýval k „vyváženému výzkumu“. Jeho signatáři, i tentokrát z řad vědců a akademiků, uznávají, že musíme řešit prapříčinu globálního oteplování, snižovat emise a odstraňovat z atmosféry CO2, a stejně tak uznávají, že SRM s sebou nese ekologická rizika. Když si však mají vybrat mezi strohým odmítnutím zabývat se SRM a jeho „důkladným a kritickým výzkumem“, volí druhou možnost.
Před deseti lety bych výzvu k výzkumu klimatického geoinženýrství nepodepsal, ale nyní jsem se k druhému dopisu připojil. Změnil jsem názor, protože dnes jsme v zoufalejší situaci než před deseti lety. Klimatické změny postupují rychleji, než se dříve předpovídalo, padají teplotní rekordy, sucha i záplavy jsou ničivější a bouře intenzivnější. Navzdory silným varovným signálům má jen málo zemí nakročeno k tomu, aby dosáhly emisních škrtů potřebných k udržení globálního oteplování pod hranicí 1,5°C nebo i 2ºC.
Dopis stavějící se proti jakékoliv aplikaci klimatického geoinženýrství má pravdu v tom, že otázku rizik SRM možná nikdy s jistotou nevyřešíme. Zároveň však ani zdaleka nebudeme mít jasno v otázce konečného dopadu skleníkových plynů, které už jsme vypustili do atmosféry a které do ní ještě vypustíme. Rizika jsou tedy na obou stranách. A my v současné době netušíme, zda je vyzkoušení SRM riskantnější než jeho nevyzkoušení. Bylo by moudré, kdybychom se to pokusili zjistit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Geopolitical turmoil must not be allowed to distract global decision-makers from the urgent imperative of tackling climate change. There is no excuse for letting COP29 conclude without delivering ambitious, credible financing commitments to support climate action – including the clean-energy transition – in developing economies.
hopes that geopolitical uncertainty will not thwart ambitious, credible climate-finance commitments.
Nicholas Agar
urges us not to put too much stock in Musk-style “Mars-shots,” describes how the humanities needs to evolve in our time of disorienting change, suggests that humanists might soon get bored with artificial intelligence, and more.
MELBOURNE – V době, kdy se klima na naší planetě zahřívá, rozehřívá se také debata o nejsmělejší reakci na tento jev: o klimatickém geoinženýrství neboli záměrné úpravě atmosféry tak, aby sama bojovala proti globálnímu oteplování. Když Ken Caldeira a David Keith zveřejnili v roce 2010 článek „Potřebnost výzkumu klimatického inženýrství“, nemělo geoinženýrství prakticky žádnou podporu. To už dnes neplatí.
Raní kritikové jako Clive Hamilton odmítali klimatické geoinženýrství, protože si prý „hraje na Boha“ – tento argument však pozbývá účinnost ve chvíli, kdy ho nadnesete lidem, kteří nevěří, že osud planety zajišťuje nějaká nadpozemská bytost. Sekulárnější verze této námitky konstatuje, že bychom měli nechat přírodu na pokoji, ovšem tuto bitvu už příroda prohrála před desítkami let. My lidé jsme si přírodu podmanili do takové míry, že se dnes podle řady vědců nacházíme v nové geologické éře: v antropocénu.
A tak se na scénu vrací i klimatické geoinženýrství. Americký Kongres v roce 2020 uložil Národní správě oceánů a atmosféry (NOAA), aby vypracovala několikaletou výzkumnou iniciativu s cílem zkoumat přírodní i lidské pochody, které by mohly změnit odrazivost stratosféry, i možný dopad těchto pochodů na naši planetu. A NOAA začala v roce 2020 nabízet financování těchto projektů. Národní akademie věd, inženýrství a medicíny zase doporučily vynaložit 200 milionů dolarů na výzkumný program s cílem zjistit, zda existuje bezpečný způsob, jak ochladit planetu.
Když Caldeira s Keithem psali o inženýrském zásahu do klimatu, diskutovalo se o několika přístupech, například přidávat do oceánů rozpustné železo, které povzbudí růst fytoplanktonu a ten pak bude absorbovat a ukládat oxid uhličitý z atmosféry. Výzkum však tuto metodu neuznal za platnou, a tak se současné výzkumy zaměřují na takzvanou modifikaci slunečního záření (SRM), rovněž známou jako řízení slunečního záření, jejímž cílem je odrážení malé části slunečního záření, které otepluje povrch Země, zpět do vesmíru.
Erupce sopky Pinatubo vyvrhla v roce 1991 do stratosféry 15 milionů tun oxidu siřičitého, který se zde smísil s vodou a vytvořil vrstvu částic známou jako aerosoly. Tato vrstva snížila množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch, v důsledku čehož klesly průměrné globální teploty během následujících 15 měsíců o 0,6o Celsia. Toto zjištění vedlo některé vědce k otázce, zda bychom podobného účinku nemohli docílit záměrným vypouštěním aerosolů do atmosféry – tento nástroj nejvíce upřednostňují ti, kdo se chtějí dozvědět více o tom, jak bychom mohli omezit sluneční záření.
Žádný zodpovědný člověk nemůže tvrdit, že jsme připraveni něco takového vyzkoušet, takže debata se dnes vede spíše o otázce, zda máme učinit první krok: zahájit výzkum, který by nakonec mohl vést k realizovatelnosti SRM.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, upgrade to PS Digital Plus now at a special discounted rate.
Subscribe Now
Dva otevřené dopisy dávají na tuto otázku protichůdné odpovědi. V lednu 2022 zveřejnila skupina vědců sdělení adresované vládám členských zemí Organizace spojených národů. Vědci v tomto dokumentu vyzvali k Mezinárodní dohodě o nevyužívání solárního geoinženýrství. Dopis, který podepsalo přes 400 akademiků z více než 60 zemí, nastiňuje tři hlavní obavy.
Za prvé nedokážeme plně porozumět rizikům spojeným s geoinženýrstvím, a to vzhledem k složitosti meteorologických jevů v globálním i regionálním měřítku. Za druhé hrozí, že pokud jakkoliv legitimizujeme představu, že by nás geoinženýrství mohlo zachránit před katastrofálním globálním oteplením, mohlo by to oslabit naše odhodlání řešit základní příčinu klimatických změn a dosáhnout nulových čistých emisí skleníkových plynů. A za třetí postrádáme jakýkoliv systém globálního řízení, který by měl pravomoc spravedlivě, inkluzivně a efektivně rozhodovat o uplatňování geoinženýrských metod.
V únoru pak vyšel další otevřený dopis, který vyzýval k „vyváženému výzkumu“. Jeho signatáři, i tentokrát z řad vědců a akademiků, uznávají, že musíme řešit prapříčinu globálního oteplování, snižovat emise a odstraňovat z atmosféry CO2, a stejně tak uznávají, že SRM s sebou nese ekologická rizika. Když si však mají vybrat mezi strohým odmítnutím zabývat se SRM a jeho „důkladným a kritickým výzkumem“, volí druhou možnost.
Před deseti lety bych výzvu k výzkumu klimatického geoinženýrství nepodepsal, ale nyní jsem se k druhému dopisu připojil. Změnil jsem názor, protože dnes jsme v zoufalejší situaci než před deseti lety. Klimatické změny postupují rychleji, než se dříve předpovídalo, padají teplotní rekordy, sucha i záplavy jsou ničivější a bouře intenzivnější. Navzdory silným varovným signálům má jen málo zemí nakročeno k tomu, aby dosáhly emisních škrtů potřebných k udržení globálního oteplování pod hranicí 1,5°C nebo i 2ºC.
Dopis stavějící se proti jakékoliv aplikaci klimatického geoinženýrství má pravdu v tom, že otázku rizik SRM možná nikdy s jistotou nevyřešíme. Zároveň však ani zdaleka nebudeme mít jasno v otázce konečného dopadu skleníkových plynů, které už jsme vypustili do atmosféry a které do ní ještě vypustíme. Rizika jsou tedy na obou stranách. A my v současné době netušíme, zda je vyzkoušení SRM riskantnější než jeho nevyzkoušení. Bylo by moudré, kdybychom se to pokusili zjistit.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka