Demokracie zbavuje lesku své hrdiny se stejnou jistotou, s níž revoluce požírají své děti. Pětadvacet let předáci Solidarity zosobňovali vlastnosti potřebné k vítězství v polském boji za demokracii: nepoddajnou odvahu tváří v tvář komunistickému leviatanovi a velkorysost a prozíravé odhodlání během předávání moci. Jednalo se o skvělé a vznešené vlastnosti, které dnes většině Poláků připadají naprosto zbytečné.
Právě takové je smutné poselství polských parlamentních voleb, jež proběhly před dvěma týdny, a nedělních nerozhodných prezidentských voleb (v nichž 23. října rozhodne volební souboj mezi Donaldem Tuskem a Lechem Kaczynským). Jistěže, naprosto zavrženi skončili komunisté-postkomunisté, již polské politice dominovali od roku 1989 – v parlamentních volbách levice získala stěží 11% hlasů. Odvržena však byla i stará garda Solidarity. Polsko prahne po něčem novém.
Nynější polské volby byly první, v nichž postkomunistická levice dopadla bezvýznamně. Postkomunisté vědí, že už dále nemohou žít z odkazu organizovanosti a disciplíny, a proto si zvolili bystrého a atraktivního lídra, jemuž je 34 let. Nemá nic společného s komunistickou érou a z významných postů propustil všechny dřívější členy Strany, ba bývalému ministerskému předsedovi Leszku Millerovi dokonce znemožnil působení v parlamentu.
To vše je nepochybně k dobru. Celkový zdravotní stav polské demokracie je ovšem jiná věc. Účast v parlamentních volbách dosáhla 40%, čímž se Polsko zařadilo těsně nad samotné dno volební účasti v demokratických státech světa a přibližně 25-30% pod evropský průměr.
Politická apatie odráží mnoho faktorů, z nichž ovšem dva vyčnívají. Jen několik dní před parlamentními volbami byli lidé dotázáni, zda doufají v lepší život. Ohromujících 60% dotázaných odpovědělo záporně. Lidé bez naděje k volbám nechodí.
Zadruhé, jednou z nezbytných podmínek fungující demokracie jsou dostatečně zřetelné politické programy jednotlivých stran. Situace v Polsku tomu ovšem neodpovídá. Stranické programy se měnily podle průzkumů veřejného mínění a ekonomické plány stran byly buď příliš komplikované, nebo popletené, takže si je voliči nedokázali přebrat. Oněch 40% občanů, kteří hlasovali, tak tedy učinili z emočních důvodů, nikoli jako projev jasné politické volby.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Mezi vůdčími politiky stran, jež drtivě zvítězily v parlamentních volbách – neoliberální Občanská platforma a konzervativně populistická strana Právo a spravedlnost –, jsou téměř všechny tváře známé už od roku 1989. Členové nové vlády, byť fyzicky nikterak staří, jsou tudíž politicky geriatričtí. Zdá se, že rozpor mezi Solidaritou a postkomunisty zakonzervoval polskou politiku a připravil ji o novou generaci lídrů, a tedy o nadšení.
Není překvapením, že nejodcizenější jsou mladí lidé. Když jsem se ptal svých studentů na Varšavské univerzitě, kolik jich hodlá jít k volbám, ruku zvedli jen dva. Ostatní se možná styděli dát najevo, že se o politiku zajímají, a ve skutečnosti volili, ale takových nemohlo být mnoho. Celá jedna generace dorostla v pokolení nepolitické, ba antipolitické, což do budoucna nevěští nic dobrého.
Nejvážnějšími problémy v Polsku jsou nezaměstnanost, která se pohybuje kolem 20% – což je nevyšší míra v EU –, a prohlubující se propast mezi bohatými a chudými. Vskutku, příjmová nerovnost je větší už jen v Rusku (a možná na Ukrajině). Přesto ani jedna z těchto otázek nebyla v kampani rázně vznesena. Hlavními tématy, jež obě vítězné strany zdůrazňovaly, byla komunistická minulost a korupce ve státní správě.
V obou případech jde o závažné věci, ale vzhledem k nezaměstnanosti a chudobě jsou to až druhotné problémy. Odhaduje se, že 30% polských dětí nemá dostatek potravy. Jsme v Evropě, takže hlady neumírají. Avšak to, že třetina dětí v členské zemi Evropské unie žije o jednom jídle denně, je důvod ke studu – a proto by také mělo jít o prvořadou politickou záležitost.
Je to tím podivnější, že vítězné strany, které se vyvinuly ze Solidarity, nadšeně prosazují její hodnoty, zejména „solidaritu“ s malým „s“. Jejich záměr je ale ryze účelový, neboť označit dnes někoho v Polsku za „liberála“ je hanlivější než nazvat jej „zkurvysynem“.
Vskutku, „liberálností“ v obou významech – ekonomické i morální – se pohrdá. Na liberály se pohlíží jako na upíry, kteří se snaží zajistit peníze sobě a svým kamarádíčkům. Je tedy pochopitelné, že oba přední prezidentští kandidáti, Donald Tusk i Lech Kaczynski, prchali co nejdál od „liberálních“ myšlenek.
Co však solidarita s malým „s“ znamená v praxi? To nikdo neví a Tusk ani Kaczynski to neříkají. Naznačili jen několik mlhavých představ státních intervencí ve prospěch chudých a potřebných.
Zánik postkomunismu v Polsku tedy přichází obestřen zklamáním. Na tom samozřejmě není nic zničujícího, ale polská politická zemdlelost se jednou může ukázat jako nebezpečná, a proto by se jí měli podrobně zabývat v ostatních demokraciích, starých i nových. Vždyť potíže s anomií, apatií a politickými šarádami nejsou ryze polské problémy, ale nemoci, jež čím dál častěji postihují demokracie všude na světě a naléhavě volají po obnovení důvěry ve strany a v politiku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
South Korea's latest political crisis is further evidence that the 1987 constitution has outlived its usefulness. To facilitate better governance and bolster policy stability, the country must establish a new political framework that includes stronger checks on the president and fosters genuine power-sharing.
argues that breaking the cycle of political crises will require some fundamental reforms.
Among the major issues that will dominate attention in the next 12 months are the future of multilateralism, the ongoing wars in Ukraine and the Middle East, and the threats to global stability posed by geopolitical rivalries and Donald Trump’s second presidency. Advances in artificial intelligence, if regulated effectively, offer a glimmer of hope.
asked PS contributors to identify the national and global trends to look out for in the coming year.
Demokracie zbavuje lesku své hrdiny se stejnou jistotou, s níž revoluce požírají své děti. Pětadvacet let předáci Solidarity zosobňovali vlastnosti potřebné k vítězství v polském boji za demokracii: nepoddajnou odvahu tváří v tvář komunistickému leviatanovi a velkorysost a prozíravé odhodlání během předávání moci. Jednalo se o skvělé a vznešené vlastnosti, které dnes většině Poláků připadají naprosto zbytečné.
Právě takové je smutné poselství polských parlamentních voleb, jež proběhly před dvěma týdny, a nedělních nerozhodných prezidentských voleb (v nichž 23. října rozhodne volební souboj mezi Donaldem Tuskem a Lechem Kaczynským). Jistěže, naprosto zavrženi skončili komunisté-postkomunisté, již polské politice dominovali od roku 1989 – v parlamentních volbách levice získala stěží 11% hlasů. Odvržena však byla i stará garda Solidarity. Polsko prahne po něčem novém.
Nynější polské volby byly první, v nichž postkomunistická levice dopadla bezvýznamně. Postkomunisté vědí, že už dále nemohou žít z odkazu organizovanosti a disciplíny, a proto si zvolili bystrého a atraktivního lídra, jemuž je 34 let. Nemá nic společného s komunistickou érou a z významných postů propustil všechny dřívější členy Strany, ba bývalému ministerskému předsedovi Leszku Millerovi dokonce znemožnil působení v parlamentu.
To vše je nepochybně k dobru. Celkový zdravotní stav polské demokracie je ovšem jiná věc. Účast v parlamentních volbách dosáhla 40%, čímž se Polsko zařadilo těsně nad samotné dno volební účasti v demokratických státech světa a přibližně 25-30% pod evropský průměr.
Politická apatie odráží mnoho faktorů, z nichž ovšem dva vyčnívají. Jen několik dní před parlamentními volbami byli lidé dotázáni, zda doufají v lepší život. Ohromujících 60% dotázaných odpovědělo záporně. Lidé bez naděje k volbám nechodí.
Zadruhé, jednou z nezbytných podmínek fungující demokracie jsou dostatečně zřetelné politické programy jednotlivých stran. Situace v Polsku tomu ovšem neodpovídá. Stranické programy se měnily podle průzkumů veřejného mínění a ekonomické plány stran byly buď příliš komplikované, nebo popletené, takže si je voliči nedokázali přebrat. Oněch 40% občanů, kteří hlasovali, tak tedy učinili z emočních důvodů, nikoli jako projev jasné politické volby.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Mezi vůdčími politiky stran, jež drtivě zvítězily v parlamentních volbách – neoliberální Občanská platforma a konzervativně populistická strana Právo a spravedlnost –, jsou téměř všechny tváře známé už od roku 1989. Členové nové vlády, byť fyzicky nikterak staří, jsou tudíž politicky geriatričtí. Zdá se, že rozpor mezi Solidaritou a postkomunisty zakonzervoval polskou politiku a připravil ji o novou generaci lídrů, a tedy o nadšení.
Není překvapením, že nejodcizenější jsou mladí lidé. Když jsem se ptal svých studentů na Varšavské univerzitě, kolik jich hodlá jít k volbám, ruku zvedli jen dva. Ostatní se možná styděli dát najevo, že se o politiku zajímají, a ve skutečnosti volili, ale takových nemohlo být mnoho. Celá jedna generace dorostla v pokolení nepolitické, ba antipolitické, což do budoucna nevěští nic dobrého.
Nejvážnějšími problémy v Polsku jsou nezaměstnanost, která se pohybuje kolem 20% – což je nevyšší míra v EU –, a prohlubující se propast mezi bohatými a chudými. Vskutku, příjmová nerovnost je větší už jen v Rusku (a možná na Ukrajině). Přesto ani jedna z těchto otázek nebyla v kampani rázně vznesena. Hlavními tématy, jež obě vítězné strany zdůrazňovaly, byla komunistická minulost a korupce ve státní správě.
V obou případech jde o závažné věci, ale vzhledem k nezaměstnanosti a chudobě jsou to až druhotné problémy. Odhaduje se, že 30% polských dětí nemá dostatek potravy. Jsme v Evropě, takže hlady neumírají. Avšak to, že třetina dětí v členské zemi Evropské unie žije o jednom jídle denně, je důvod ke studu – a proto by také mělo jít o prvořadou politickou záležitost.
Je to tím podivnější, že vítězné strany, které se vyvinuly ze Solidarity, nadšeně prosazují její hodnoty, zejména „solidaritu“ s malým „s“. Jejich záměr je ale ryze účelový, neboť označit dnes někoho v Polsku za „liberála“ je hanlivější než nazvat jej „zkurvysynem“.
Vskutku, „liberálností“ v obou významech – ekonomické i morální – se pohrdá. Na liberály se pohlíží jako na upíry, kteří se snaží zajistit peníze sobě a svým kamarádíčkům. Je tedy pochopitelné, že oba přední prezidentští kandidáti, Donald Tusk i Lech Kaczynski, prchali co nejdál od „liberálních“ myšlenek.
Co však solidarita s malým „s“ znamená v praxi? To nikdo neví a Tusk ani Kaczynski to neříkají. Naznačili jen několik mlhavých představ státních intervencí ve prospěch chudých a potřebných.
Zánik postkomunismu v Polsku tedy přichází obestřen zklamáním. Na tom samozřejmě není nic zničujícího, ale polská politická zemdlelost se jednou může ukázat jako nebezpečná, a proto by se jí měli podrobně zabývat v ostatních demokraciích, starých i nových. Vždyť potíže s anomií, apatií a politickými šarádami nejsou ryze polské problémy, ale nemoci, jež čím dál častěji postihují demokracie všude na světě a naléhavě volají po obnovení důvěry ve strany a v politiku.