DUBLIN – Je to už 30 let, co se vedoucí světoví představitelé sešli v Rio de Janeiru a dohodli se na souboru opatření, která zahájila celosvětovou mobilizaci proti klimatickým změnám vyvolaným člověkem a naplnila potřebu trvale udržitelnějšího rozvojového modelu. Jejich Deklarace z Ria konstatovala, že „lidské bytosti jsou v centru obav o trvale udržitelný rozvoj. Mají nárok na zdravý a plodný život v souladu s přírodou“.
Dnes desetimiliony lidí, kteří v roce 1992 ještě ani nebyli na světě, trpí nejhoršími projevy klimatické krize. Ve světě, který už sužují hospodářská nerovnost a sociální nespravedlnost, obnažila pandemie covid-19 politická selhání uplynulých tří desetiletí a dále je prohloubila. Političtí lídři nedostáli předešlým závazkům.
Chtějí-li politici kdekoliv na světě překonat lhostejnost, udělají dobře, když budou naslouchat lidem stojícím na frontových liniích klimatické krize – lidem vykazujícím skutečné vůdcovské schopnosti a novátorský přístup. Patří mezi ně Yvonne Aki-Sawyerrová, starostka Freetownu v Sieře Leone, i mladí aktivisté typu Elizabeth Wanjiru Wathutiové z Keni nebo Mitzi Jonelle Tanové z Filipín, s nimiž jsem minulý měsíc diskutovala o budoucích výzvách na akci „Generation Green“ organizované Project Syndicate.
Tyto mezigenerační debaty jsou klíčovými hnacími motory pokroku a dodržování jednoho ze základních principů Deklarace z Ria: „Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby spravedlivě uspokojovalo rozvojové a environmentální potřeby současné i budoucích generací.“
Jedním z nejsilnějších odkazů Ria je vznik Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Jde o klíčový multilaterální orgán v úsilí mezinárodního společenství posílit politický konsensus v oblasti klimatické akce prostřednictvím každoročních summitů Konference smluvních stran (COP).
Na summitu COP26, který se konal v listopadu v Glasgowě, došlo k jistému pokroku směrem k posílení národně určených příspěvků ke snižování emisí daných pařížskou klimatickou dohodou z roku 2015, k zacelení mezery ve financování klimatické adaptace a k ukončení spalování uhlí. Tyto pokroky však zdaleka nebyly dostatečné vzhledem k existenční hrozbě, kterou představuje růst emisí a teplot.
Proto musí být rok 2022 rokem zodpovědnosti, kdy všichni velcí znečišťovatelé splní sliby obsažené v takzvaném Glasgowském klimatickém paktu. Tato deklarace zachovala základní a životně důležitý cíl omezit globální oteplování na 1,5°C oproti předindustriální úrovni, jak stanovuje pařížská dohoda. Všechny státy COP26 slíbily, že vystupňují úsilí a ještě letos znovu přehodnotí své cíle snižování emisí. Konkrétně řečeno ti, kdo si stále nestanovili cíle do roku 2030 v souladu s pařížskou dohodou, by tak měli učinit na listopadové konferenci COP27 v Šarm aš-Šajchu. Své nové závazky by měly urychleně naplňovat všechny země, ale je obzvláště důležité, aby tak učinily především zámožné státy ze skupiny G20, neboť právě ony zodpovídají za největší objem globálních emisí.
Dalším klíčovým dílkem skládanky zůstávají klimatické finance. Je to už déle než deset let, co se bohaté země na kodaňské konferenci COP15 zavázaly poskytovat 100 miliard dolarů ročně na podporu úsilí rozvojových zemí o zmírnění následků a adaptaci. Tento cíl nikdy nebyl splněn. V zájmu globální důvěry a dobré vůle musí bohaté země letos tomuto závazku dostát.
Konference COP27 se bude konat v africké zemi na břehu Rudého moře. Afrika je přitom světadíl, který je vůči klimatickým změnám nejzranitelnější, přestože africké země přispívají k tomuto problému zanedbatelným dílem. V zájmu spravedlnosti a solidarity doufám, že Afrika bude hovořit jedním hlasem a zajistí, aby COP27 řešila obavy regionu v oblasti adaptace, financí i ztrát a škod (L&D) – bude to projev uznání, že následky klimatických změn, jimiž země trpí, přesahují jejich schopnost se na ně adaptovat.
V oblasti L&D za sebou COP26 nechala nedokončenou práci, protože Spojené státy za podpory Evropské unie odložily vytvoření nového finančního mechanismu na obnovu komunit po klimatických katastrofách. Zástupci států se nicméně zavázali vést o této otázce další diskuse, což znamená, že COP27 představuje velkou příležitost k dosažení průlomu.
Efektivní fond L&D je pro klimaticky zranitelné státy stále důležitější. Na konferenci COP26 učinily skotská vláda a belgický region Valonsko první krok, když se zavázaly, že na L&D vyčlení 2,7 milionu, respektive jeden milion dolarů (přičemž filantropické organizace přispějí totožnou částkou). Tyto peníze však v současné době nemají kam jít.
Dalším povzbudivým vývojem je dohoda uzavřená mezi Jihoafrickou republikou, EU, Velkou Británií, USA, Francií a Německem na podporu jihoafrického „důvodného odchodu“ od uhlí. Na této dohodě je nyní třeba stavět – a napodobovat ji i jinde.
Duch multilateralismu, který oživil summit v Riu i jeho výsledek, zůstává nepostradatelným také dnes, přestože je geopolitické klima zatížené napětím, vzájemnou podezíravostí a slabými institucemi. A můj kolega ze skupiny Elders Pan Ki-munsdělil účastníkům „Generation Green“: „My všichni musíme při řešení klimatické krize sehrát svou roli – zejména pak ti, kteří disponují mocí potřebnou k prosazení změny.“
Chceme-li uctít odkaz summitu v Riu, naplnit potřeby těch, kdo už dnes musí žít s následky klimatické krize, a omezit dopady na budoucí generace, musíme se všichni snažit jít dál, postupovat rychleji a chránit náš společný domov. A rok 2022 musí být bodem zvratu.
Součástí tohoto komentáře je video, které lze zhlédnout zde.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
DUBLIN – Je to už 30 let, co se vedoucí světoví představitelé sešli v Rio de Janeiru a dohodli se na souboru opatření, která zahájila celosvětovou mobilizaci proti klimatickým změnám vyvolaným člověkem a naplnila potřebu trvale udržitelnějšího rozvojového modelu. Jejich Deklarace z Ria konstatovala, že „lidské bytosti jsou v centru obav o trvale udržitelný rozvoj. Mají nárok na zdravý a plodný život v souladu s přírodou“.
Dnes desetimiliony lidí, kteří v roce 1992 ještě ani nebyli na světě, trpí nejhoršími projevy klimatické krize. Ve světě, který už sužují hospodářská nerovnost a sociální nespravedlnost, obnažila pandemie covid-19 politická selhání uplynulých tří desetiletí a dále je prohloubila. Političtí lídři nedostáli předešlým závazkům.
Chtějí-li politici kdekoliv na světě překonat lhostejnost, udělají dobře, když budou naslouchat lidem stojícím na frontových liniích klimatické krize – lidem vykazujícím skutečné vůdcovské schopnosti a novátorský přístup. Patří mezi ně Yvonne Aki-Sawyerrová, starostka Freetownu v Sieře Leone, i mladí aktivisté typu Elizabeth Wanjiru Wathutiové z Keni nebo Mitzi Jonelle Tanové z Filipín, s nimiž jsem minulý měsíc diskutovala o budoucích výzvách na akci „Generation Green“ organizované Project Syndicate.
Tyto mezigenerační debaty jsou klíčovými hnacími motory pokroku a dodržování jednoho ze základních principů Deklarace z Ria: „Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby spravedlivě uspokojovalo rozvojové a environmentální potřeby současné i budoucích generací.“
Jedním z nejsilnějších odkazů Ria je vznik Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Jde o klíčový multilaterální orgán v úsilí mezinárodního společenství posílit politický konsensus v oblasti klimatické akce prostřednictvím každoročních summitů Konference smluvních stran (COP).
Na summitu COP26, který se konal v listopadu v Glasgowě, došlo k jistému pokroku směrem k posílení národně určených příspěvků ke snižování emisí daných pařížskou klimatickou dohodou z roku 2015, k zacelení mezery ve financování klimatické adaptace a k ukončení spalování uhlí. Tyto pokroky však zdaleka nebyly dostatečné vzhledem k existenční hrozbě, kterou představuje růst emisí a teplot.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Proto musí být rok 2022 rokem zodpovědnosti, kdy všichni velcí znečišťovatelé splní sliby obsažené v takzvaném Glasgowském klimatickém paktu. Tato deklarace zachovala základní a životně důležitý cíl omezit globální oteplování na 1,5°C oproti předindustriální úrovni, jak stanovuje pařížská dohoda. Všechny státy COP26 slíbily, že vystupňují úsilí a ještě letos znovu přehodnotí své cíle snižování emisí. Konkrétně řečeno ti, kdo si stále nestanovili cíle do roku 2030 v souladu s pařížskou dohodou, by tak měli učinit na listopadové konferenci COP27 v Šarm aš-Šajchu. Své nové závazky by měly urychleně naplňovat všechny země, ale je obzvláště důležité, aby tak učinily především zámožné státy ze skupiny G20, neboť právě ony zodpovídají za největší objem globálních emisí.
Dalším klíčovým dílkem skládanky zůstávají klimatické finance. Je to už déle než deset let, co se bohaté země na kodaňské konferenci COP15 zavázaly poskytovat 100 miliard dolarů ročně na podporu úsilí rozvojových zemí o zmírnění následků a adaptaci. Tento cíl nikdy nebyl splněn. V zájmu globální důvěry a dobré vůle musí bohaté země letos tomuto závazku dostát.
Konference COP27 se bude konat v africké zemi na břehu Rudého moře. Afrika je přitom světadíl, který je vůči klimatickým změnám nejzranitelnější, přestože africké země přispívají k tomuto problému zanedbatelným dílem. V zájmu spravedlnosti a solidarity doufám, že Afrika bude hovořit jedním hlasem a zajistí, aby COP27 řešila obavy regionu v oblasti adaptace, financí i ztrát a škod (L&D) – bude to projev uznání, že následky klimatických změn, jimiž země trpí, přesahují jejich schopnost se na ně adaptovat.
V oblasti L&D za sebou COP26 nechala nedokončenou práci, protože Spojené státy za podpory Evropské unie odložily vytvoření nového finančního mechanismu na obnovu komunit po klimatických katastrofách. Zástupci států se nicméně zavázali vést o této otázce další diskuse, což znamená, že COP27 představuje velkou příležitost k dosažení průlomu.
Efektivní fond L&D je pro klimaticky zranitelné státy stále důležitější. Na konferenci COP26 učinily skotská vláda a belgický region Valonsko první krok, když se zavázaly, že na L&D vyčlení 2,7 milionu, respektive jeden milion dolarů (přičemž filantropické organizace přispějí totožnou částkou). Tyto peníze však v současné době nemají kam jít.
Dalším povzbudivým vývojem je dohoda uzavřená mezi Jihoafrickou republikou, EU, Velkou Británií, USA, Francií a Německem na podporu jihoafrického „důvodného odchodu“ od uhlí. Na této dohodě je nyní třeba stavět – a napodobovat ji i jinde.
Duch multilateralismu, který oživil summit v Riu i jeho výsledek, zůstává nepostradatelným také dnes, přestože je geopolitické klima zatížené napětím, vzájemnou podezíravostí a slabými institucemi. A můj kolega ze skupiny Elders Pan Ki-munsdělil účastníkům „Generation Green“: „My všichni musíme při řešení klimatické krize sehrát svou roli – zejména pak ti, kteří disponují mocí potřebnou k prosazení změny.“
Chceme-li uctít odkaz summitu v Riu, naplnit potřeby těch, kdo už dnes musí žít s následky klimatické krize, a omezit dopady na budoucí generace, musíme se všichni snažit jít dál, postupovat rychleji a chránit náš společný domov. A rok 2022 musí být bodem zvratu.
Součástí tohoto komentáře je video, které lze zhlédnout zde.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka