Mezi vládami Ruska a Evropské unie je poslední dobou málo vzájemné důvěry. Na nedávné parlamentní i prezidentské volby v Rusku evropští politici pohlíželi skepticky. Diplomatické vztahy mezi Británií a Kremlem jsou na nejnižší úrovni už od doby, kdy byl roku 2006 v Londýně zavražděn kritik ruské vlády Alexandr Litveněnko – údajně rukou ruského agenta.
Taková nedůvěra představuje zjevné riziko pro obchod a investice mezi Ruskem a EU. Obchod Ruska s EU od ledna do srpna 2007 dosáhl 173,3 miliard dolarů čili 51,6% jeho obratu zahraničního obchodu. Víc než polovina ruského zboží se prodá v Evropě a dva z trojice jeho největších obchodních partnerů jsou evropské země: Německo s obratem ve výši 31,9 miliardy dolarů a Nizozemsko s 28,3 miliardy.
Obdobně platí, že evropské země tvoří 75% přímých investic do Ruska. První v žebříčku je Británie, která v první půli roku 2007 do Ruska nalila 15 miliard dolarů, navzdory tehdejší Litviněnkově kauze a odvetnému vyhoštění diplomatů.
Objem zahraničních investic ale vzhledem k potřebám Ruska nestačí, neboť tamní ekonomika je nevyvážená. Víc než polovinu ruských exportů tvoří ropa a plyn a zbytek jsou především chemikálie a zemědělské produkty. Hlavním ruským zdrojem použitelným k rozvoji společnosti založené na informacích jsou petrodolary. Země EU budou nadále požadovat energii a sibiřská ložiska nejsou ani zdaleka vyčerpaná.
V důsledku toho se diverzifikace ruské ekonomiky jeví jako vzdálená vyhlídka, a to tím spíš, že ruská byrokracie společně se zájmem státu o „strategické“ oblasti hospodářství zahraniční podniky odpuzují. Evropané skutečně Rusku neustále vytýkají rostoucí míru státního vměšování.
Vztahy Ruska s EU se řídí smlouvou podepsanou v červnu 1994, která se týká obchodu, podnikání a investic, problematiky konkurence, ochrany duševního, průmyslového a obchodního vlastnictví a finanční spolupráce. Spletitost hospodářské spolupráce mezi oběma stranami postupně narostla a je zapotřebí nového právního rámce. Evropská komise ale nemůže začít pracovat na nové dohodě, dokud nebude mít mandát od všech 27 členských států EU. Takový mandát dosud nezískala.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Zároveň platí, že k dokonalosti mají daleko i podmínky pro ruské investice v EU. Investoři čelí politické diskriminaci a administrativním a technickým překážkám, zejména co se týče energetiky. Některé „otevřené“ tendry v EU se ukázaly být pro ruské firmy uzavřené. Ekonomický nacionalismus sílí. V sektorech, které EU považuje za strategicky a politicky důležité, se zahraniční investice omezují. Ruské společnosti se musí potýkat s antidumpingovými žalobami. Evropské pobočky ruských bank narážejí na nadměrnou regulaci a nákladné licenční postupy.
Příkladem přestřelky v této „tiché válce“ bylo v září 2007 rozhodnutí Evropské komise znemožnit zahraničním společnostem kontrolu nad evropskými sítěmi pro přepravu energií. Příkaz komise, aby se energetické společnosti „rozdělily“ na transportní a distribuční jednotky stěží zvýší pravděpodobnost toho, že by zahraniční energetické společnosti působící v EU usilovaly o strukturální reformy v ruském hospodářství.
Čelní představitelé obchodu v Evropě i v Rusku začínají hledat odvážnou cestu ze slepé uličky: společný hospodářský prostor mezi Ruskem a EU. Volného obchodu a užší integrace lze ale dosáhnout jedině s podporou národních vlád.
Nová ruská ministryně pro hospodářský rozvoj a obchod Elvíra Nabiullina nedávno řekla, že evropská obchodní sféra je „hlavním partnerem Ruska na mezinárodních trzích“ a že spolupráce „je jedním z úhelných kamenů ruské zahraniční hospodářské politiky“. Poukazuje na příslib vlády vytvářet podnikatelsky přívětivé prostředí tím, že bude pokračovat v institucionálních reformách a že pomůže rozvoji finančních trhů.
Taková prohlášení jsou povzbudivá. Ruský obchod ale potřebuje komplexní akční plán, který by měl zahrnovat snižování stavu byrokracie, zavedení skutečné administrativní reformy, vyvázání ekonomiky z nadměrného státního dohledu a radikální opatření k boji proti korupci.
Rusko se také musí začlenit do mezinárodní hospodářské soustavy a přijmout pravidla, která dodržuje okolní svět. Pro tento vývoj bude zcela zásadní, až Rusko konečně vstoupí do Světové obchodní organizace, a je třeba, aby jeho vstup aktivněji propagovala jak Evropa, tak samotné Rusko. Jakmile bude Rusko ve WTO, jejíž pravidla jsou ujednáním regionálních ekonomických organizací nadřazená, dlouho opožděná nová dohoda o obchodu a investicích bude méně podstatná. Legitimita evropských zákonů omezujících rozsah ruských obchodních aktivit v Evropě, které jsou v rozporu s ustanoveními WTO, by byla okamžitě zpochybněna.
Ruští obchodní lídři jsou připraveni zasadit se o vytvoření společného hospodářského prostoru mezi Ruskem a EU. Pro Rusko by taková integrace byla podnětem k hospodářské a sociální modernizaci. Samozřejmě že v této věci bude mít poslední slovo ruská vláda. Je ale nepravděpodobné, že by se vzpírala politice, která by k Rusku přistupovala poctivě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
Mezi vládami Ruska a Evropské unie je poslední dobou málo vzájemné důvěry. Na nedávné parlamentní i prezidentské volby v Rusku evropští politici pohlíželi skepticky. Diplomatické vztahy mezi Británií a Kremlem jsou na nejnižší úrovni už od doby, kdy byl roku 2006 v Londýně zavražděn kritik ruské vlády Alexandr Litveněnko – údajně rukou ruského agenta.
Taková nedůvěra představuje zjevné riziko pro obchod a investice mezi Ruskem a EU. Obchod Ruska s EU od ledna do srpna 2007 dosáhl 173,3 miliard dolarů čili 51,6% jeho obratu zahraničního obchodu. Víc než polovina ruského zboží se prodá v Evropě a dva z trojice jeho největších obchodních partnerů jsou evropské země: Německo s obratem ve výši 31,9 miliardy dolarů a Nizozemsko s 28,3 miliardy.
Obdobně platí, že evropské země tvoří 75% přímých investic do Ruska. První v žebříčku je Británie, která v první půli roku 2007 do Ruska nalila 15 miliard dolarů, navzdory tehdejší Litviněnkově kauze a odvetnému vyhoštění diplomatů.
Objem zahraničních investic ale vzhledem k potřebám Ruska nestačí, neboť tamní ekonomika je nevyvážená. Víc než polovinu ruských exportů tvoří ropa a plyn a zbytek jsou především chemikálie a zemědělské produkty. Hlavním ruským zdrojem použitelným k rozvoji společnosti založené na informacích jsou petrodolary. Země EU budou nadále požadovat energii a sibiřská ložiska nejsou ani zdaleka vyčerpaná.
V důsledku toho se diverzifikace ruské ekonomiky jeví jako vzdálená vyhlídka, a to tím spíš, že ruská byrokracie společně se zájmem státu o „strategické“ oblasti hospodářství zahraniční podniky odpuzují. Evropané skutečně Rusku neustále vytýkají rostoucí míru státního vměšování.
Vztahy Ruska s EU se řídí smlouvou podepsanou v červnu 1994, která se týká obchodu, podnikání a investic, problematiky konkurence, ochrany duševního, průmyslového a obchodního vlastnictví a finanční spolupráce. Spletitost hospodářské spolupráce mezi oběma stranami postupně narostla a je zapotřebí nového právního rámce. Evropská komise ale nemůže začít pracovat na nové dohodě, dokud nebude mít mandát od všech 27 členských států EU. Takový mandát dosud nezískala.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Zároveň platí, že k dokonalosti mají daleko i podmínky pro ruské investice v EU. Investoři čelí politické diskriminaci a administrativním a technickým překážkám, zejména co se týče energetiky. Některé „otevřené“ tendry v EU se ukázaly být pro ruské firmy uzavřené. Ekonomický nacionalismus sílí. V sektorech, které EU považuje za strategicky a politicky důležité, se zahraniční investice omezují. Ruské společnosti se musí potýkat s antidumpingovými žalobami. Evropské pobočky ruských bank narážejí na nadměrnou regulaci a nákladné licenční postupy.
Příkladem přestřelky v této „tiché válce“ bylo v září 2007 rozhodnutí Evropské komise znemožnit zahraničním společnostem kontrolu nad evropskými sítěmi pro přepravu energií. Příkaz komise, aby se energetické společnosti „rozdělily“ na transportní a distribuční jednotky stěží zvýší pravděpodobnost toho, že by zahraniční energetické společnosti působící v EU usilovaly o strukturální reformy v ruském hospodářství.
Čelní představitelé obchodu v Evropě i v Rusku začínají hledat odvážnou cestu ze slepé uličky: společný hospodářský prostor mezi Ruskem a EU. Volného obchodu a užší integrace lze ale dosáhnout jedině s podporou národních vlád.
Nová ruská ministryně pro hospodářský rozvoj a obchod Elvíra Nabiullina nedávno řekla, že evropská obchodní sféra je „hlavním partnerem Ruska na mezinárodních trzích“ a že spolupráce „je jedním z úhelných kamenů ruské zahraniční hospodářské politiky“. Poukazuje na příslib vlády vytvářet podnikatelsky přívětivé prostředí tím, že bude pokračovat v institucionálních reformách a že pomůže rozvoji finančních trhů.
Taková prohlášení jsou povzbudivá. Ruský obchod ale potřebuje komplexní akční plán, který by měl zahrnovat snižování stavu byrokracie, zavedení skutečné administrativní reformy, vyvázání ekonomiky z nadměrného státního dohledu a radikální opatření k boji proti korupci.
Rusko se také musí začlenit do mezinárodní hospodářské soustavy a přijmout pravidla, která dodržuje okolní svět. Pro tento vývoj bude zcela zásadní, až Rusko konečně vstoupí do Světové obchodní organizace, a je třeba, aby jeho vstup aktivněji propagovala jak Evropa, tak samotné Rusko. Jakmile bude Rusko ve WTO, jejíž pravidla jsou ujednáním regionálních ekonomických organizací nadřazená, dlouho opožděná nová dohoda o obchodu a investicích bude méně podstatná. Legitimita evropských zákonů omezujících rozsah ruských obchodních aktivit v Evropě, které jsou v rozporu s ustanoveními WTO, by byla okamžitě zpochybněna.
Ruští obchodní lídři jsou připraveni zasadit se o vytvoření společného hospodářského prostoru mezi Ruskem a EU. Pro Rusko by taková integrace byla podnětem k hospodářské a sociální modernizaci. Samozřejmě že v této věci bude mít poslední slovo ruská vláda. Je ale nepravděpodobné, že by se vzpírala politice, která by k Rusku přistupovala poctivě.