MILÁN – Lídři G20 se tento týden sejdou v Římě na svém výročním summitu. Využijí ale pobytu v la grande bellezza k urovnání neshod a položení základů k lepší politické spolupráci? Upevní pokrok jejich soukromá večeře, která nováčkům v tomto dění – někteří účastníci se s americkým prezidentem Joem Bidenem setkají poprvé – umožní navázat vztahy s veterány G20?
Od roku 2008, kdy se G20 vyvinula v summit lídrů, se pro některé z nejmocnějších lidí světa stala tato soukromá večeře neocenitelným prostorem k diskusi tváří v tvář nad nejdůležitějšími problémy, s nimiž se oni a jejich země potýkají. Před deseti lety v Cannes vévodila diskusi nad večeří dluhová krize eurozóny. Několik hostí údajně zatlačilo italského premiéra Silvia Berlusconiho do rohu, aby ho přesvědčili k rezignaci.
O témata, jež stolovníky rozhovoří, nebude letos nouze. Hostitel, italský premiér Mario Draghi, touží probrat humanitární a geopolitickou situaci v Afghánistánu; ostatně nedávno předsedal mimořádné schůzce lídrů G20 právě k tomuto tématu. Na přetřes pravděpodobně přijde také naléhavá nutnost zajistit očkovací látky pro země s nízkými příjmy – je zapotřebí kolem 23 miliard dávek a to vyžaduje koordinované úsilí a otevřený obchod pro dodavatelské řetězce v oblasti vakcín. Nadto účastníci možná zváží nějakou formu energetické koordinace, zacílenou na odstraňování slabin na straně nabídky a snižování cenových tlaků.
Samozřejmě, každý, kdo kdy pořádal velkou sváteční slavnost nebo rodinnou sešlost, ví, že některým tématům je nejlepší se kolem jídelního stolu vyhnout, jinak se z události vypaří zdvořilost. Při nadcházející večeři G20 tomu nebude jinak, jen je mnohem víc v sázce.
Vztahy mezi lídry byly historicky tím, co v G20 roztáčelo pokrok, navzdory nesnázím při domluvách na konkrétních závazcích či vyjádřeních. Pandemie měla i v tomto ohledu negativní vliv, protože přesun k virtuálním schůzkám znemožnil lídrům vstupovat do oněch nenucených osobních interakcí, které jsou tmelem takových vztahů. Politický kapitál je teď slabý.
V posledních letech se navíc lídři ve svých postojích čím dál víc polarizovali. I když tedy samotný multilaterální proces nabývá na plynulosti, pokrok je těžší. Spojené státy a Čína spolu sotva mluví a Rusko je silně nepředvídatelné. Další pnutí vyvolala nedávná pohrůžka Turecka, že vyhostí deset velvyslanců, včetně čtyř z členských států G20 – jakož i skutečnost, že Draghi označil tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana za „diktátora“.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Má-li G20 zůstat účinným multilaterálním fórem, je nezbytné najít společnou řeč a zajistit, aby událost byla pro účastníky celkově spíš příjemná.
Naštěstí Draghi má dost zkušeností se zdoláváním soupeřících požadavků a zájmů – což je zdatnost, kterou piloval během působení jako prezident Evropské centrální banky a kterou teď předvádí za kormidlem italské koaliční vlády. Ve snaze předejít vyhrocení neshod při večeři G20 se Draghi bude zřejmě snažit pojmenovat plody na dosah ruky – oblasti společného zájmu, kde je koordinovaná aktivita nejpravděpodobnější.
Rozhodnutí čínského prezidenta Si Ťin-pchinga nezúčastnit se summitu by v tomto ohledu mohlo pomoci. Existuje pro to precedent: Siův předchůdce odmítl roku 2009 pozvání k účasti na jiném Italy pořádaném summitu, G8 v L’Aquile, kde by Čína bývala nebyla plnoprávným účastníkem, nýbrž „hostem“. (Zasedání v Římě se nezúčastní ani ruský prezident Vladimir Putin.)
Jenže ačkoliv čínské rozhodnutí nezúčastnit se summitu G20 může napomoci k dohodě, je hluboce zneklidňující. Je zřejmé, že Si už by se při účasti na poměrně malém a neformálním multilaterálním setkání, jako je G20, necítil pohodlně. Raději si nechá ujít cennou příležitost setkat se s dalšími světovými lídry, zejména Bidenem, než aby riskoval, že bude ostřelován a znevažován. „Nakládačka Číně“ s rukopisem Donalda Trumpa zanechala hluboké jizvy.
Ostatně zdá se, že Čína má v současnosti obecněji menší zájem o multilaterální angažmá. Dříve se multilaterálních iniciativ aktivně účastnila, zejména ve sféře financí a fiskální politiky. Právě v těchto oblastech je teď ale spolupráce obzvlášť těžká a během italského předsednictví G20 patrně Číně scházela značná část motivace to zkoušet.
To je vážný problém. Bez Číny – konkrétně bez Číny, která se aktivně a pozitivně podílí na G20 – nedokážeme skoncovat s pandemií covidu-19, vypořádat se s eskalující klimatickou krizí ani zmírnit nouzový stav v nabídce energií, která hrozí, že zhatí globální ekonomické oživení.
Ostatní mocnosti G20 musí Čínu přemluvit k návratu, přičemž by zejména USA měly zaujmout smířlivý postoj. To neznamená podvolovat se každému čínskému zájmu či volbě. Spíš to znamená vycházet vstříc měnícím se potřebám Číny, kde to je možné, jelikož země prochází složitou a postupnou ekonomickou a společenskou transformací. Také to znamená přiznávat Číně zásluhy tehdy a tam, kde jí přísluší.
Čína přitom určité úsilí vyvinula. Jedním z úspěchů italského předsednictví G20 je členství Číny ve Společném rámci pro zacházení s dluhy, schváleném loni v listopadu na podporu nízkopříjmových zemí s neudržitelnými dluhy. Minulý měsíc utvořilo 12 zemí první věřitelský výbor, s Čínou v úloze spolupředsedy, aby zahájily vyjednávání s Etiopií, která vedle Čadu a Zambie požádala o ošetření dluhů. Dluhy těchto zemí jsou z většiny vůči soukromým nebo čínským věřitelům.
To ukazuje, že za vhodných souvislostí a okolností je Čína ochotná u jistých témat s ostatními zeměmi usilovat o nalezení souladu. Čína například není členem Pařížského klubu suverénních věřitelů a zdráhá se vstupovat do institucí, které by při vyjednávání se zeměmi G7 mohly zužovat její autonomii. Čína má také specifické požadavky ohledně transparentnosti a uvolňování informací. Ostatní země G20 – včetně Indonésie, která se příští rok ujímá předsednické úlohy – by na to při snahách přivést Čínu zpět do houfu měly pamatovat.
Co se Itálie týče, během předsednictví se jí dařilo udržovat pozornost na společných cílech a omezovat dopady pandemie na jednání. Zajistila také určité hmatatelné pokroky v oblastech jako otevřený obchod, mezinárodní pomoc a genderová rovnost. Teď když se její předsednictví chýlí ke konci, měl by být Draghi oporou oněch tak důležitých osobních vztahů, zejména během soukromé večeře. A stejně jako každá sešlost by ji mělo završit „rodinné foto“ lídrů, potěšených, že tuhle cestu podnikli.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
MILÁN – Lídři G20 se tento týden sejdou v Římě na svém výročním summitu. Využijí ale pobytu v la grande bellezza k urovnání neshod a položení základů k lepší politické spolupráci? Upevní pokrok jejich soukromá večeře, která nováčkům v tomto dění – někteří účastníci se s americkým prezidentem Joem Bidenem setkají poprvé – umožní navázat vztahy s veterány G20?
Od roku 2008, kdy se G20 vyvinula v summit lídrů, se pro některé z nejmocnějších lidí světa stala tato soukromá večeře neocenitelným prostorem k diskusi tváří v tvář nad nejdůležitějšími problémy, s nimiž se oni a jejich země potýkají. Před deseti lety v Cannes vévodila diskusi nad večeří dluhová krize eurozóny. Několik hostí údajně zatlačilo italského premiéra Silvia Berlusconiho do rohu, aby ho přesvědčili k rezignaci.
O témata, jež stolovníky rozhovoří, nebude letos nouze. Hostitel, italský premiér Mario Draghi, touží probrat humanitární a geopolitickou situaci v Afghánistánu; ostatně nedávno předsedal mimořádné schůzce lídrů G20 právě k tomuto tématu. Na přetřes pravděpodobně přijde také naléhavá nutnost zajistit očkovací látky pro země s nízkými příjmy – je zapotřebí kolem 23 miliard dávek a to vyžaduje koordinované úsilí a otevřený obchod pro dodavatelské řetězce v oblasti vakcín. Nadto účastníci možná zváží nějakou formu energetické koordinace, zacílenou na odstraňování slabin na straně nabídky a snižování cenových tlaků.
Samozřejmě, každý, kdo kdy pořádal velkou sváteční slavnost nebo rodinnou sešlost, ví, že některým tématům je nejlepší se kolem jídelního stolu vyhnout, jinak se z události vypaří zdvořilost. Při nadcházející večeři G20 tomu nebude jinak, jen je mnohem víc v sázce.
Vztahy mezi lídry byly historicky tím, co v G20 roztáčelo pokrok, navzdory nesnázím při domluvách na konkrétních závazcích či vyjádřeních. Pandemie měla i v tomto ohledu negativní vliv, protože přesun k virtuálním schůzkám znemožnil lídrům vstupovat do oněch nenucených osobních interakcí, které jsou tmelem takových vztahů. Politický kapitál je teď slabý.
V posledních letech se navíc lídři ve svých postojích čím dál víc polarizovali. I když tedy samotný multilaterální proces nabývá na plynulosti, pokrok je těžší. Spojené státy a Čína spolu sotva mluví a Rusko je silně nepředvídatelné. Další pnutí vyvolala nedávná pohrůžka Turecka, že vyhostí deset velvyslanců, včetně čtyř z členských států G20 – jakož i skutečnost, že Draghi označil tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana za „diktátora“.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Má-li G20 zůstat účinným multilaterálním fórem, je nezbytné najít společnou řeč a zajistit, aby událost byla pro účastníky celkově spíš příjemná.
Naštěstí Draghi má dost zkušeností se zdoláváním soupeřících požadavků a zájmů – což je zdatnost, kterou piloval během působení jako prezident Evropské centrální banky a kterou teď předvádí za kormidlem italské koaliční vlády. Ve snaze předejít vyhrocení neshod při večeři G20 se Draghi bude zřejmě snažit pojmenovat plody na dosah ruky – oblasti společného zájmu, kde je koordinovaná aktivita nejpravděpodobnější.
Rozhodnutí čínského prezidenta Si Ťin-pchinga nezúčastnit se summitu by v tomto ohledu mohlo pomoci. Existuje pro to precedent: Siův předchůdce odmítl roku 2009 pozvání k účasti na jiném Italy pořádaném summitu, G8 v L’Aquile, kde by Čína bývala nebyla plnoprávným účastníkem, nýbrž „hostem“. (Zasedání v Římě se nezúčastní ani ruský prezident Vladimir Putin.)
Jenže ačkoliv čínské rozhodnutí nezúčastnit se summitu G20 může napomoci k dohodě, je hluboce zneklidňující. Je zřejmé, že Si už by se při účasti na poměrně malém a neformálním multilaterálním setkání, jako je G20, necítil pohodlně. Raději si nechá ujít cennou příležitost setkat se s dalšími světovými lídry, zejména Bidenem, než aby riskoval, že bude ostřelován a znevažován. „Nakládačka Číně“ s rukopisem Donalda Trumpa zanechala hluboké jizvy.
Ostatně zdá se, že Čína má v současnosti obecněji menší zájem o multilaterální angažmá. Dříve se multilaterálních iniciativ aktivně účastnila, zejména ve sféře financí a fiskální politiky. Právě v těchto oblastech je teď ale spolupráce obzvlášť těžká a během italského předsednictví G20 patrně Číně scházela značná část motivace to zkoušet.
To je vážný problém. Bez Číny – konkrétně bez Číny, která se aktivně a pozitivně podílí na G20 – nedokážeme skoncovat s pandemií covidu-19, vypořádat se s eskalující klimatickou krizí ani zmírnit nouzový stav v nabídce energií, která hrozí, že zhatí globální ekonomické oživení.
Ostatní mocnosti G20 musí Čínu přemluvit k návratu, přičemž by zejména USA měly zaujmout smířlivý postoj. To neznamená podvolovat se každému čínskému zájmu či volbě. Spíš to znamená vycházet vstříc měnícím se potřebám Číny, kde to je možné, jelikož země prochází složitou a postupnou ekonomickou a společenskou transformací. Také to znamená přiznávat Číně zásluhy tehdy a tam, kde jí přísluší.
Čína přitom určité úsilí vyvinula. Jedním z úspěchů italského předsednictví G20 je členství Číny ve Společném rámci pro zacházení s dluhy, schváleném loni v listopadu na podporu nízkopříjmových zemí s neudržitelnými dluhy. Minulý měsíc utvořilo 12 zemí první věřitelský výbor, s Čínou v úloze spolupředsedy, aby zahájily vyjednávání s Etiopií, která vedle Čadu a Zambie požádala o ošetření dluhů. Dluhy těchto zemí jsou z většiny vůči soukromým nebo čínským věřitelům.
To ukazuje, že za vhodných souvislostí a okolností je Čína ochotná u jistých témat s ostatními zeměmi usilovat o nalezení souladu. Čína například není členem Pařížského klubu suverénních věřitelů a zdráhá se vstupovat do institucí, které by při vyjednávání se zeměmi G7 mohly zužovat její autonomii. Čína má také specifické požadavky ohledně transparentnosti a uvolňování informací. Ostatní země G20 – včetně Indonésie, která se příští rok ujímá předsednické úlohy – by na to při snahách přivést Čínu zpět do houfu měly pamatovat.
Co se Itálie týče, během předsednictví se jí dařilo udržovat pozornost na společných cílech a omezovat dopady pandemie na jednání. Zajistila také určité hmatatelné pokroky v oblastech jako otevřený obchod, mezinárodní pomoc a genderová rovnost. Teď když se její předsednictví chýlí ke konci, měl by být Draghi oporou oněch tak důležitých osobních vztahů, zejména během soukromé večeře. A stejně jako každá sešlost by ji mělo završit „rodinné foto“ lídrů, potěšených, že tuhle cestu podnikli.
Z angličtiny přeložil David Daduč