Představte si, že váš nejbližší soused – s nímž vedete dlouhou a krvavou rozepři – vytáhne pušku a začne vám střílet do oken. Pálí z vlastního obývacího pokoje, plného žen a dětí. Dokonce má na klíně svou dceru a přitom se snaží dostat na mušku vaše děti. Prohlašuje, že neskončí, dokud vaše rodina nebude po smrti. Policie není na dosah. Co má člověk dělat?
Jednou z možností je nedělat nic nebo jen málo. Chvíli to zkoušíte. Konec konců, váš soused je chudý a traumatizovaný, máte za sebou pohnutou a spletitou historii a část viny padá na vaši hlavu.
Když ale nakonec jeden z výstřelů zasáhne dětský pokoj, usoudíte, že co je moc, to je moc. Vytáhnete svou mnohem dokonalejší zbraň. Pokusíte se o naprosto přesný zásah: zamíříte ostřelovači na hlavu a snažíte se ušetřit nevinné.
Právě to teď v abstraktní rovině dělá Izrael.
Krveprolití a utrpení, které minulý týden zachvátilo Gazu, ale stěží představuje dokonale přesný zásah. Ať už se Izrael sebevíc snaží mířit výhradně na ozbrojence, ze sutin jsou vyprošťována těla civilistů, protože v pásmu Gazy, tak jako v metaforickém ostřelovačově domě, militanti a civilisté obývají tentýž městský prostor.
Města Gaza a Rafah jsou přelidněná a chudá – a víc než kdy dřív slouží také jako vojenské tábory. Bojovníci se cvičí v okolí škol, rakety jsou uskladněny v suterénech obytných domů. Podle nedávných zpráv se vysoce postavení představitelé Hamásu skrývají v nemocnicích. Více než milionu Palestinců, kteří nemohou prchnout ani do Egypta, ani do Izraele, už roky vládne vojenská junta, jejímž nejpřednějším cílem je za každou cenu přes mezinárodní hranici zabíjet Izraelce.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Samozřejmě, civilisté se dostávali střelbě a záborům do cesty odjakživa, od Tróje po Berlín. Žádný režim ale ještě nikdy svých občanů nezneužíval tak promyšleně coby nástrojů k vyburcování světového soucitu, coby rukojmích soudobých ohledů. Jelikož teorie spravedlivé války nám nařizují, abychom těm, kdo se bojů neúčastní, nepůsobili újmu, Hamás a jeho ozbrojené křídlo vsadily na celosvětové humanitární znepokojení a vědomě se rozhodly zajistit si, aby Izrael zasáhl co nejvíc civilistů.
Třebaže nynější válka Izraele proti Gaze je spravedlivá, což dokládají jeho snahy o omezenou a „odměřenou“ odvetu za to, že po jeho jednostranném stažení následovalo osm let raketových útoků Hamásu, jde zároveň o válku velice špinavou. Je rozehrána hra s nulovým součtem mezi palestinským utrpením a izraelskou suverenitou, bezpečností a normálním životem.
Většina Izraelců – včetně těch, kdo doufají, že se ještě během svého života dočkají nezávislé a prosperující Palestiny – souhlasí, že útok na Hamás byl nezbytný. Mnoho dalších si nepřeje, aby izraelská armáda zahájila do Gazy pozemní invazi. Předseda vlády Ehud Olmert správně během bojů povolil do Gazy vjezd konvojům s potravinami a léky a izraelské nemocnice ošetřují několik zraněných občanů Gazy.
Nikterak nerozumně chce Izrael mezinárodně garantovanou a monitorovanou smlouvu o příměří, která by zcela zastavila útoky Hamásu na jeho území. Jak se ale svět probouzí ze své sváteční dřímoty, obrátí se zřejmě proti Izraeli. Vždyť Izrael je Goliáš, bývalá okupační mocnost, lepší střelec. Bombardování Gazy je „neúměrné“.
Ano, utrpení na obou stranách hranice není souměřitelné. Gazanům se po všech stránkách daří hůř. Znamená to ale, že by se jimi měl Izrael nechat ostřelovat? Nebo by měl odpovědět „úměrně“ a v příštích několika letech den co den odpálit 10 až 80 raket, nahodile zacílených na domy a školy v Gaze?
Izraelci si na paušální odsudky už zvykli. Právě to je poselství, které tento národ, levici i pravici, sjednocuje v neústupné odhodlanosti. Co by dělaly, tážou se Izraelci, jiné národy? Přebíjí strádání civilistů na straně nepřítele izraelskou suverenitu? Přebíjí mnohaleté skutečné, byť méně krvavé utrpení a strach stovek tisíc Izraelců?
Olmert, ministr obrany Ehud Barak i ministryně zahraničí Cipi Livniová odsunuli stranou politickou řevnivost, aby společně připravili odpověď: Izrael musí rakety z Gazy odrazit.
Jednota Izraele navzdory tomu může mít krátkého trvání. Izrael je demokratickou zemí, nikoli státem s jediným hlasem, a vzhledem k tomu, že na únor jsou plánované všeobecné volby, uvnitř vlády i mimo ni se nadále debatuje. Bude-li mít operace v Gaze rysy libanonského tažení, včetně humanitární krize, pokračujícího ostřelování izraelských civilistů či obojího, domácí kritika bude mít jasnou a hlasitou ozvěnu.
I odpůrci Olmertovy druhé války si ale musí připustit strohou skutečnost, že Hamás je zkázonosný. Jeho vůdci, Chálid Mašál a Ismaíl Haníja, na úkor vlastního lidu nechtějí ani mír, ani kompromis. Přejí si smrt Izraele, tak jako jejich přítel a podporovatel, íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád. Až tak jednoduché to je.
Jedním paprskem naděje je, že umírnění arabští lídři, mimo jiné egyptský ministr zahraničí, dali současnou tíživou situaci v Gaze otevřeně za vinu Hamásu. Egypt, Saúdská Arábie a Jordánsko projevují ochotu dojednat mír a snad Palestince zachránit před jejich vlastním nejhorším vedením. Izrael už od chvíle, kdy si arabský svět vytkl za cíl jej zlikvidovat, ušel dlouhou cestu. Vůbec poprvé hlasy význačných Arabů zprošťují Izrael paušální viny, kterou na něj někteří západní kritici nadále ospale svalují.
Pro tuto chvíli by měl Izrael usilovat o co nejbezpečnější příměří, jakého lze dosáhnout, za předpokladu, že Hamás skoncuje se střelbou z vlastního obývacího pokoje. Po únorových volbách se však příští vůdce či vůdkyně Izraele bude muset vyrovnat s výzvou umírněných Arabů. Bude muset vést přímé rozhovory s Arabskou ligou, jejíž navrhovaný mírový plán bude sice vyžadovat houževnaté izraelské vyjednávání, ale představuje rozumný začátek snahy zabránit dalším válkám, včetně těch spravedlivých. Dejme mu šanci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Donald Trump's return to the White House will almost certainly trigger an unmanaged decoupling of the world’s most important geopolitical relationship, increasing the risk of global economic disruption and crisis. After all, Chinese leaders will be far less conciliatory than they were during his first term.
thinks Xi Jinping's government will be less accommodative of the “Tariff Man's” demands this time around.
No matter how committed Donald Trump and his oligarch cronies are to a tax cut, the laws of arithmetic cannot be repealed. If only a handful of Republican lawmakers keep their promise not to increase the US budget deficit, there is no way that the incoming administration can enact its economic agenda and keep the government running.
points out that no amount of bluster or strong-arming can overcome the laws of arithmetic.
Představte si, že váš nejbližší soused – s nímž vedete dlouhou a krvavou rozepři – vytáhne pušku a začne vám střílet do oken. Pálí z vlastního obývacího pokoje, plného žen a dětí. Dokonce má na klíně svou dceru a přitom se snaží dostat na mušku vaše děti. Prohlašuje, že neskončí, dokud vaše rodina nebude po smrti. Policie není na dosah. Co má člověk dělat?
Jednou z možností je nedělat nic nebo jen málo. Chvíli to zkoušíte. Konec konců, váš soused je chudý a traumatizovaný, máte za sebou pohnutou a spletitou historii a část viny padá na vaši hlavu.
Když ale nakonec jeden z výstřelů zasáhne dětský pokoj, usoudíte, že co je moc, to je moc. Vytáhnete svou mnohem dokonalejší zbraň. Pokusíte se o naprosto přesný zásah: zamíříte ostřelovači na hlavu a snažíte se ušetřit nevinné.
Právě to teď v abstraktní rovině dělá Izrael.
Krveprolití a utrpení, které minulý týden zachvátilo Gazu, ale stěží představuje dokonale přesný zásah. Ať už se Izrael sebevíc snaží mířit výhradně na ozbrojence, ze sutin jsou vyprošťována těla civilistů, protože v pásmu Gazy, tak jako v metaforickém ostřelovačově domě, militanti a civilisté obývají tentýž městský prostor.
Města Gaza a Rafah jsou přelidněná a chudá – a víc než kdy dřív slouží také jako vojenské tábory. Bojovníci se cvičí v okolí škol, rakety jsou uskladněny v suterénech obytných domů. Podle nedávných zpráv se vysoce postavení představitelé Hamásu skrývají v nemocnicích. Více než milionu Palestinců, kteří nemohou prchnout ani do Egypta, ani do Izraele, už roky vládne vojenská junta, jejímž nejpřednějším cílem je za každou cenu přes mezinárodní hranici zabíjet Izraelce.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Samozřejmě, civilisté se dostávali střelbě a záborům do cesty odjakživa, od Tróje po Berlín. Žádný režim ale ještě nikdy svých občanů nezneužíval tak promyšleně coby nástrojů k vyburcování světového soucitu, coby rukojmích soudobých ohledů. Jelikož teorie spravedlivé války nám nařizují, abychom těm, kdo se bojů neúčastní, nepůsobili újmu, Hamás a jeho ozbrojené křídlo vsadily na celosvětové humanitární znepokojení a vědomě se rozhodly zajistit si, aby Izrael zasáhl co nejvíc civilistů.
Třebaže nynější válka Izraele proti Gaze je spravedlivá, což dokládají jeho snahy o omezenou a „odměřenou“ odvetu za to, že po jeho jednostranném stažení následovalo osm let raketových útoků Hamásu, jde zároveň o válku velice špinavou. Je rozehrána hra s nulovým součtem mezi palestinským utrpením a izraelskou suverenitou, bezpečností a normálním životem.
Většina Izraelců – včetně těch, kdo doufají, že se ještě během svého života dočkají nezávislé a prosperující Palestiny – souhlasí, že útok na Hamás byl nezbytný. Mnoho dalších si nepřeje, aby izraelská armáda zahájila do Gazy pozemní invazi. Předseda vlády Ehud Olmert správně během bojů povolil do Gazy vjezd konvojům s potravinami a léky a izraelské nemocnice ošetřují několik zraněných občanů Gazy.
Nikterak nerozumně chce Izrael mezinárodně garantovanou a monitorovanou smlouvu o příměří, která by zcela zastavila útoky Hamásu na jeho území. Jak se ale svět probouzí ze své sváteční dřímoty, obrátí se zřejmě proti Izraeli. Vždyť Izrael je Goliáš, bývalá okupační mocnost, lepší střelec. Bombardování Gazy je „neúměrné“.
Ano, utrpení na obou stranách hranice není souměřitelné. Gazanům se po všech stránkách daří hůř. Znamená to ale, že by se jimi měl Izrael nechat ostřelovat? Nebo by měl odpovědět „úměrně“ a v příštích několika letech den co den odpálit 10 až 80 raket, nahodile zacílených na domy a školy v Gaze?
Izraelci si na paušální odsudky už zvykli. Právě to je poselství, které tento národ, levici i pravici, sjednocuje v neústupné odhodlanosti. Co by dělaly, tážou se Izraelci, jiné národy? Přebíjí strádání civilistů na straně nepřítele izraelskou suverenitu? Přebíjí mnohaleté skutečné, byť méně krvavé utrpení a strach stovek tisíc Izraelců?
Olmert, ministr obrany Ehud Barak i ministryně zahraničí Cipi Livniová odsunuli stranou politickou řevnivost, aby společně připravili odpověď: Izrael musí rakety z Gazy odrazit.
Jednota Izraele navzdory tomu může mít krátkého trvání. Izrael je demokratickou zemí, nikoli státem s jediným hlasem, a vzhledem k tomu, že na únor jsou plánované všeobecné volby, uvnitř vlády i mimo ni se nadále debatuje. Bude-li mít operace v Gaze rysy libanonského tažení, včetně humanitární krize, pokračujícího ostřelování izraelských civilistů či obojího, domácí kritika bude mít jasnou a hlasitou ozvěnu.
I odpůrci Olmertovy druhé války si ale musí připustit strohou skutečnost, že Hamás je zkázonosný. Jeho vůdci, Chálid Mašál a Ismaíl Haníja, na úkor vlastního lidu nechtějí ani mír, ani kompromis. Přejí si smrt Izraele, tak jako jejich přítel a podporovatel, íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád. Až tak jednoduché to je.
Jedním paprskem naděje je, že umírnění arabští lídři, mimo jiné egyptský ministr zahraničí, dali současnou tíživou situaci v Gaze otevřeně za vinu Hamásu. Egypt, Saúdská Arábie a Jordánsko projevují ochotu dojednat mír a snad Palestince zachránit před jejich vlastním nejhorším vedením. Izrael už od chvíle, kdy si arabský svět vytkl za cíl jej zlikvidovat, ušel dlouhou cestu. Vůbec poprvé hlasy význačných Arabů zprošťují Izrael paušální viny, kterou na něj někteří západní kritici nadále ospale svalují.
Pro tuto chvíli by měl Izrael usilovat o co nejbezpečnější příměří, jakého lze dosáhnout, za předpokladu, že Hamás skoncuje se střelbou z vlastního obývacího pokoje. Po únorových volbách se však příští vůdce či vůdkyně Izraele bude muset vyrovnat s výzvou umírněných Arabů. Bude muset vést přímé rozhovory s Arabskou ligou, jejíž navrhovaný mírový plán bude sice vyžadovat houževnaté izraelské vyjednávání, ale představuje rozumný začátek snahy zabránit dalším válkám, včetně těch spravedlivých. Dejme mu šanci.