SEATTLE – V současnosti čelíme tvrdé realitě – takové, kdy léčba či prevence infekčních chorob neudělala zásadní pokrok od počátečních úspěchů vakcín a antimikrobiálních terapií. V jistém smyslu směřuje svět zpět, kdy se kdysi léčitelné mikroby stávají odolnými vůči existujícím terapiím a narůstají nové injekce, pro které neexistují efektivní zákroky.
Situace představuje vážné a bezprostřední riziko pro celý svět. Důkazem budiž globální dopad krize s virem Ebola v roce 2014 v Západní Africe, nebo propuknutí SARS v roce 2003, což ohrozilo i bohaté ekonomiky jako je Singapur nebo Kanada.
Objev vysoce smrtelné a rychle se šířící infekce s antimikrobiální rezistencí by vedl nespočtu mrtvých a nepředstavitelnému utrpení. Následky by mohly být obdobného rozsahu jako po velkém teroristickém útoku. Společenství by mohla bát izolována, národní hranice uzavřeny a cestování by mohlo být omezeno či dokonce pozastaveno. Zdravotní systémy by se mohly rozpadnout či zhroutit a stejně tak ekonomika.
Možnost takového apokalyptického scénáře naznačuje, že hrozba infekčních chorob – ať již z mikrobů, kteří si vyvinou odolnost proti existující terapii, tak z těch nově se objevivších – patří mezi jedny z nejdůležitějších výzev, jakým lidstvo čelí. Není to jen riziko pro veřejné zdraví; je to také nebezpečí pro národní a globální bezpečnost. Řešení proto musí být komplexní a efektivní.
Výzkum a vývoj vyžadovaný k produkci nových léčiv či vakcín je časově náročný a mnohdy zabere více než deset let. Je také velice drahý, kdy každý produkt stojí stovky milionů dolarů. Navíc zde neexistuje garance úspěchu; na každý úspěšný produkt připadne devět stejně nadějných kandidátů, kteří propadnou.
Vzhledem k obsaženým rizikům není překvapivé, že jsou farmaceutické firmy v otázce investic do nových lékových či vakcinačních programů velice opatrné, a volí jen ty, které slibují finanční zisky dostatečné k pokrytí nákladů jak úspěšných, tak neúspěšných produktů a mají zkrátka dostatečnou návratnost při požadované investici.
Objevilo se mnoho nápadů, které se snažily tento investiční problém řešit, jako odměny za úspěšné produkty, nové pobídky pro investice z průmyslu, a zavedení nových mechanismů financování k podpoře výzkumu nově vznikajících infekčních hrozeb. Všechny tyto nápady mají přínos, ale povedou pouze k dílčím pokrokům. Je potřeba ambicióznější řešení.
Skoro každá země je připravena vynaložit značné procento svého HDP na investice do národní obrany či bezpečnosti. Na globální hrozbu vznikajících nebo existujících rezistentních infekcí musí být nahlíženo především v tomto duchu, kdy se všechny země zavážou poskytnout finance, intelektuální kapitál a dostupné zdroje, to vše k podpoře objevení, vývoje, výrobě, vytvoření zásob a rovnoměrné distribuci nových antimikrobiálních agens a vakcín.
Pokud si země nepřiznají rizika, kterým čelí, jen s malou pravděpodobností se k něčemu takovému zavážou. Mohlo by pomoci je informovat, že odhadované náklady vznikajících globálních infekčních hrozeb jsou 60 miliard dolarů ročně; pokud by se však investovalo hned, mohou být celkové náklady mnohem nižší.
Investice zemí by měl být sdíleny k vytvoření zásadního rozvodu produktů k boji proti infekčním hrozbám. Je mnoho způsobů jak toho dosáhnout. Nejsnazší by bylo rozšířit peníze mezi vědce v akademické sféře, partnerské společnosti v oblasti vývoje produktů, firmy z oblasti biotechnologií a větší farmaceutické firmy, s růstem příležitostí. To by umožnilo nový pokrok již existujících procesů, právě díky dostupnosti nových finančních zdrojů. Historie nám bohužel ukazuje, že by to nevedlo k nějakému zásadnímu pokroku nad rámec dnešního stavu.
Alternativou by bylo vytvoření plnohodnotné, globální, neziskové farmaceutické společnosti, s výzkumným rozpočtem srovnatelným s pěti světově největšími farmaceutickými firmami, s jediným cílem v podobě vytvoření kanálu na produkty k řešení infekčních hrozeb. Stejně jako u “ziskových“ ekvivalentů by musel být management a vědecký talent v této firmě ten nejlepší možný, k čemuž by bylo zapotřebí adekvátního ohodnocení. Management by byl evaluován radou investorů, která by byla tvořena zástupci zemí, které by poskytly finance a vědci, kteří poskytli intelektuální kapitál.
S cílem udržet se v tempu průmyslu by kanál na produkty musel být vytvořen kombinací vnitřního výzkumu a ziskem externích inovací a know-how. K podpoře vývoje by musela být vybudována adekvátní infrastruktura a to nejen v rozvinutých zemích, ale i ve vzdálených regionech kde je pravděpodobnost infekčních chorob ohrožujících svět vysoká.
Práci společnosti by pomáhaly předností dohody u regulatorních agentur zajišťujících registraci nových produktů, mezi držiteli duševního vlastnictví o upuštění od vlastnických práv, a mezi vládami o odpovědnosti ochrany pro společnost a odškodnění pro oběti neočekávaných nežádoucích reakce na nové výrobky. Mezinárodní společenství by muselo zvýšit dostupné výrobní kapacity, vytvořit nové distribuční sítě, a vyčlenit si skladovací kapacity na produkty, které nemají okamžité užití.
Je bez debat, že by šlo o komplikovanou činnost, kde by se muselo dopracovat mnoho detailů. Nějak však musíme odstranit nedůvěru a konat, jinak budeme přistiženi bez ochrany proti hrozícímu globálnímu ohrožení. Tohle je bitva, kterou si nemůžeme dovolit prohrát.
SEATTLE – V současnosti čelíme tvrdé realitě – takové, kdy léčba či prevence infekčních chorob neudělala zásadní pokrok od počátečních úspěchů vakcín a antimikrobiálních terapií. V jistém smyslu směřuje svět zpět, kdy se kdysi léčitelné mikroby stávají odolnými vůči existujícím terapiím a narůstají nové injekce, pro které neexistují efektivní zákroky.
Situace představuje vážné a bezprostřední riziko pro celý svět. Důkazem budiž globální dopad krize s virem Ebola v roce 2014 v Západní Africe, nebo propuknutí SARS v roce 2003, což ohrozilo i bohaté ekonomiky jako je Singapur nebo Kanada.
Objev vysoce smrtelné a rychle se šířící infekce s antimikrobiální rezistencí by vedl nespočtu mrtvých a nepředstavitelnému utrpení. Následky by mohly být obdobného rozsahu jako po velkém teroristickém útoku. Společenství by mohla bát izolována, národní hranice uzavřeny a cestování by mohlo být omezeno či dokonce pozastaveno. Zdravotní systémy by se mohly rozpadnout či zhroutit a stejně tak ekonomika.
Možnost takového apokalyptického scénáře naznačuje, že hrozba infekčních chorob – ať již z mikrobů, kteří si vyvinou odolnost proti existující terapii, tak z těch nově se objevivších – patří mezi jedny z nejdůležitějších výzev, jakým lidstvo čelí. Není to jen riziko pro veřejné zdraví; je to také nebezpečí pro národní a globální bezpečnost. Řešení proto musí být komplexní a efektivní.
Výzkum a vývoj vyžadovaný k produkci nových léčiv či vakcín je časově náročný a mnohdy zabere více než deset let. Je také velice drahý, kdy každý produkt stojí stovky milionů dolarů. Navíc zde neexistuje garance úspěchu; na každý úspěšný produkt připadne devět stejně nadějných kandidátů, kteří propadnou.
Vzhledem k obsaženým rizikům není překvapivé, že jsou farmaceutické firmy v otázce investic do nových lékových či vakcinačních programů velice opatrné, a volí jen ty, které slibují finanční zisky dostatečné k pokrytí nákladů jak úspěšných, tak neúspěšných produktů a mají zkrátka dostatečnou návratnost při požadované investici.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Objevilo se mnoho nápadů, které se snažily tento investiční problém řešit, jako odměny za úspěšné produkty, nové pobídky pro investice z průmyslu, a zavedení nových mechanismů financování k podpoře výzkumu nově vznikajících infekčních hrozeb. Všechny tyto nápady mají přínos, ale povedou pouze k dílčím pokrokům. Je potřeba ambicióznější řešení.
Skoro každá země je připravena vynaložit značné procento svého HDP na investice do národní obrany či bezpečnosti. Na globální hrozbu vznikajících nebo existujících rezistentních infekcí musí být nahlíženo především v tomto duchu, kdy se všechny země zavážou poskytnout finance, intelektuální kapitál a dostupné zdroje, to vše k podpoře objevení, vývoje, výrobě, vytvoření zásob a rovnoměrné distribuci nových antimikrobiálních agens a vakcín.
Pokud si země nepřiznají rizika, kterým čelí, jen s malou pravděpodobností se k něčemu takovému zavážou. Mohlo by pomoci je informovat, že odhadované náklady vznikajících globálních infekčních hrozeb jsou 60 miliard dolarů ročně; pokud by se však investovalo hned, mohou být celkové náklady mnohem nižší.
Investice zemí by měl být sdíleny k vytvoření zásadního rozvodu produktů k boji proti infekčním hrozbám. Je mnoho způsobů jak toho dosáhnout. Nejsnazší by bylo rozšířit peníze mezi vědce v akademické sféře, partnerské společnosti v oblasti vývoje produktů, firmy z oblasti biotechnologií a větší farmaceutické firmy, s růstem příležitostí. To by umožnilo nový pokrok již existujících procesů, právě díky dostupnosti nových finančních zdrojů. Historie nám bohužel ukazuje, že by to nevedlo k nějakému zásadnímu pokroku nad rámec dnešního stavu.
Alternativou by bylo vytvoření plnohodnotné, globální, neziskové farmaceutické společnosti, s výzkumným rozpočtem srovnatelným s pěti světově největšími farmaceutickými firmami, s jediným cílem v podobě vytvoření kanálu na produkty k řešení infekčních hrozeb. Stejně jako u “ziskových“ ekvivalentů by musel být management a vědecký talent v této firmě ten nejlepší možný, k čemuž by bylo zapotřebí adekvátního ohodnocení. Management by byl evaluován radou investorů, která by byla tvořena zástupci zemí, které by poskytly finance a vědci, kteří poskytli intelektuální kapitál.
S cílem udržet se v tempu průmyslu by kanál na produkty musel být vytvořen kombinací vnitřního výzkumu a ziskem externích inovací a know-how. K podpoře vývoje by musela být vybudována adekvátní infrastruktura a to nejen v rozvinutých zemích, ale i ve vzdálených regionech kde je pravděpodobnost infekčních chorob ohrožujících svět vysoká.
Práci společnosti by pomáhaly předností dohody u regulatorních agentur zajišťujících registraci nových produktů, mezi držiteli duševního vlastnictví o upuštění od vlastnických práv, a mezi vládami o odpovědnosti ochrany pro společnost a odškodnění pro oběti neočekávaných nežádoucích reakce na nové výrobky. Mezinárodní společenství by muselo zvýšit dostupné výrobní kapacity, vytvořit nové distribuční sítě, a vyčlenit si skladovací kapacity na produkty, které nemají okamžité užití.
Je bez debat, že by šlo o komplikovanou činnost, kde by se muselo dopracovat mnoho detailů. Nějak však musíme odstranit nedůvěru a konat, jinak budeme přistiženi bez ochrany proti hrozícímu globálnímu ohrožení. Tohle je bitva, kterou si nemůžeme dovolit prohrát.