Před rokem, konkrétně 17. února 2008, vyhlásilo Kosovo nezávislost, kterou až dosud uznalo více než 50 zemí představujících téměř 60% celosvětové hospodářské síly. Mezietnickému násilí, jehož se mnozí obávali, se do značné míry podařilo předejít a nekonal se ani masový exodus Srbů, který rovněž někteří lidé předpovídali. Všeobecný návrh na budoucí uspořádání Kosova (takzvaný „Ahtisaariho plán“), který počítá s mezinárodním dohledem na kosovskou nezávislost, se postupně zavádí do praxe. V zemi působí velká civilní mise Evropské unie.
Bohužel stále nemůžeme udělat tečku za neblahým konfliktem, jenž vedl k tolika tragédiím a až příliš dlouho byl jednou z příčin nestability na Balkáně. Problém nevymizí, protože se Srbsko nadále odmítá smířit s novou realitou a dělá vše, co je v jeho silách, aby zabránilo normalizaci vztahů.
Na příkaz srbské vlády odmítají kosovští Srbové, kteří představují přibližně 5% obyvatel Kosova, spolupracovat s kosovskou vládou a misí EU. Tím sami Srbové paradoxně brání rychlému zajištění rozsáhlých práv pro menšinové komunity, které předpokládá Ahtisaariho plán a jež by jim přinesly normální a bezpečný život. Na mezinárodní úrovni se pak Srbsko – se silnou podporou Ruska – aktivně angažuje na blokování vstupu Kosova do Organizace spojených národů i dalších celosvětových či regionálních organizací.
Lze jen těžko pochopit, čeho chce Srbsko dosáhnout. Nikdo nepopírá, že být oddělen od části vlastního území je pro kterýkoliv stát bolestná záležitost, i když toto území obývá v převážné míře odlišná etnická skupina. Přesto lze v nedávné minulosti nalézt příklady, kdy se toho dosáhlo cestou konsensu.
Poté, co brutální chování Miloševićova režimu v 90. letech – včetně represí, masivního porušování lidských práv a rozsáhlého vyhánění kosovských Albánců – přimělo NATO k intervenci a OSN k převzetí správy země, stal se návrat k srbské nadvládě nemyslitelnou věcí. Dnešní demokratičtí představitelé Srbska musí pochopit, že ztráta Kosova – za kterou oni sami nemohou – je nezvratnou realitou, s níž se musí vyrovnat.
Současnou odmítavou politikou dosáhnou pouze zbrzdění tolik potřebné stabilizace regionu po rozpadu Jugoslávie a ještě více ztrpčí život Kosovu a jeho obyvatelům. Nebylo by moudřejší podat nově zrozenému státu pomocnou ruku, přetavit nevraživost v přátelství, a zabezpečit tak budoucí přítomnost Srbů v Kosovu?
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Kosovo je především evropský problém a EU nese hlavní zodpovědnost za to, aby ho proměnila v úspěch. Je politováníhodné, že neschopnost unie dohodnout se na společné politice nejen oslabila její roli na mezinárodní úrovni, ale stala se také hlavní překážkou rozhodného postupu v Kosovu samotném.
Pět členských států, které nadále odmítají uznat Kosovo, by si mělo uvědomit, že jejich postoj povzbuzuje ty, kdo odmítají jakkoliv spolupracovat s misí EU a brání jí v činnosti. Pro umírněné síly v Srbsku je navíc kvůli nim neskonale obtížnější přizpůsobit se nové situaci.
Pouze jednotný postoj EU v kombinaci s vědomím, že vstup Srbska do unie je nemyslitelný, dokud nebude tento konflikt zcela vyřešen, může postupem času vést ke změně postoje jak na straně obyčejných Srbů, tak i na straně jejich vlády. Kosovo naopak potřebuje jasnou evropskou perspektivu a pohotovou pomoc, aby se vyrovnalo s hrozivými problémy, kterým dnes čelí. Momentálně chybí obojí.
Nikoho by neměl zmást relativní klid, který dnes v Kosovu panuje. Nedávné tragédie na Balkáně ukázaly, že dlouhodobě neřešené problémy dříve či později přerostou v otevřený konflikt, jehož náklady jsou nepřijatelné pro všechny. Na sebeuspokojení není čas. Ti, jichž se to týká, by si měli vzít k srdci slova, která americký prezident Barack Obama pronesl ve své inaugurační řeči: „Doba, kdy jsme všichni stáli na svém, kdy jsme chránili úzkoprsé zájmy a odkládali nepříjemná rozhodnutí – tato doba rozhodně skončila.“
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
New research on the importance of cross-border knowledge and technology spillovers suggests that government support alone cannot guarantee success in an industry. That is why Taiwan and South Korea's semiconductor industrial policies succeeded, while China's has not.
demonstrates that while subsidies can help, knowledge and technology transfers are crucial.
To secure a lasting peace, Ukraine’s allies must make Vladimir Putin understand that he cannot dictate the terms. Guaranteeing Ukraine’s security will require increased military support, a clear path to NATO membership, and international support for President Volodymyr Zelensky’s peace plan.
outline steps that global leaders can take to ensure a Ukrainian victory and deter future Russian aggression.
Před rokem, konkrétně 17. února 2008, vyhlásilo Kosovo nezávislost, kterou až dosud uznalo více než 50 zemí představujících téměř 60% celosvětové hospodářské síly. Mezietnickému násilí, jehož se mnozí obávali, se do značné míry podařilo předejít a nekonal se ani masový exodus Srbů, který rovněž někteří lidé předpovídali. Všeobecný návrh na budoucí uspořádání Kosova (takzvaný „Ahtisaariho plán“), který počítá s mezinárodním dohledem na kosovskou nezávislost, se postupně zavádí do praxe. V zemi působí velká civilní mise Evropské unie.
Bohužel stále nemůžeme udělat tečku za neblahým konfliktem, jenž vedl k tolika tragédiím a až příliš dlouho byl jednou z příčin nestability na Balkáně. Problém nevymizí, protože se Srbsko nadále odmítá smířit s novou realitou a dělá vše, co je v jeho silách, aby zabránilo normalizaci vztahů.
Na příkaz srbské vlády odmítají kosovští Srbové, kteří představují přibližně 5% obyvatel Kosova, spolupracovat s kosovskou vládou a misí EU. Tím sami Srbové paradoxně brání rychlému zajištění rozsáhlých práv pro menšinové komunity, které předpokládá Ahtisaariho plán a jež by jim přinesly normální a bezpečný život. Na mezinárodní úrovni se pak Srbsko – se silnou podporou Ruska – aktivně angažuje na blokování vstupu Kosova do Organizace spojených národů i dalších celosvětových či regionálních organizací.
Lze jen těžko pochopit, čeho chce Srbsko dosáhnout. Nikdo nepopírá, že být oddělen od části vlastního území je pro kterýkoliv stát bolestná záležitost, i když toto území obývá v převážné míře odlišná etnická skupina. Přesto lze v nedávné minulosti nalézt příklady, kdy se toho dosáhlo cestou konsensu.
Poté, co brutální chování Miloševićova režimu v 90. letech – včetně represí, masivního porušování lidských práv a rozsáhlého vyhánění kosovských Albánců – přimělo NATO k intervenci a OSN k převzetí správy země, stal se návrat k srbské nadvládě nemyslitelnou věcí. Dnešní demokratičtí představitelé Srbska musí pochopit, že ztráta Kosova – za kterou oni sami nemohou – je nezvratnou realitou, s níž se musí vyrovnat.
Současnou odmítavou politikou dosáhnou pouze zbrzdění tolik potřebné stabilizace regionu po rozpadu Jugoslávie a ještě více ztrpčí život Kosovu a jeho obyvatelům. Nebylo by moudřejší podat nově zrozenému státu pomocnou ruku, přetavit nevraživost v přátelství, a zabezpečit tak budoucí přítomnost Srbů v Kosovu?
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Kosovo je především evropský problém a EU nese hlavní zodpovědnost za to, aby ho proměnila v úspěch. Je politováníhodné, že neschopnost unie dohodnout se na společné politice nejen oslabila její roli na mezinárodní úrovni, ale stala se také hlavní překážkou rozhodného postupu v Kosovu samotném.
Pět členských států, které nadále odmítají uznat Kosovo, by si mělo uvědomit, že jejich postoj povzbuzuje ty, kdo odmítají jakkoliv spolupracovat s misí EU a brání jí v činnosti. Pro umírněné síly v Srbsku je navíc kvůli nim neskonale obtížnější přizpůsobit se nové situaci.
Pouze jednotný postoj EU v kombinaci s vědomím, že vstup Srbska do unie je nemyslitelný, dokud nebude tento konflikt zcela vyřešen, může postupem času vést ke změně postoje jak na straně obyčejných Srbů, tak i na straně jejich vlády. Kosovo naopak potřebuje jasnou evropskou perspektivu a pohotovou pomoc, aby se vyrovnalo s hrozivými problémy, kterým dnes čelí. Momentálně chybí obojí.
Nikoho by neměl zmást relativní klid, který dnes v Kosovu panuje. Nedávné tragédie na Balkáně ukázaly, že dlouhodobě neřešené problémy dříve či později přerostou v otevřený konflikt, jehož náklady jsou nepřijatelné pro všechny. Na sebeuspokojení není čas. Ti, jichž se to týká, by si měli vzít k srdci slova, která americký prezident Barack Obama pronesl ve své inaugurační řeči: „Doba, kdy jsme všichni stáli na svém, kdy jsme chránili úzkoprsé zájmy a odkládali nepříjemná rozhodnutí – tato doba rozhodně skončila.“