BRUSEL/NEW YORK – Nikde nejsou limity neoklasického ekonomického myšlení – tedy ekonomické DNA v podobě, v jaké se momentálně vyučuje a praktikuje – patrnější než ve vztahu ke klimatické krizi. Vynořují se sice svěží myšlenky a modely, avšak stará ortodoxie zůstává hluboce zakořeněná. I kdyby změny nastaly hned, bude to pozdě.
Obor ekonomie nedokázal pochopit klimatickou krizi – natož nabídnout její účinná řešení –, protože většina ekonomů má sklon rozdělovat problémy na menší zvládnutelné části. Racionální lidé, zvykli si ekonomové tvrdit, přemýšlejí marginálně. Důležitá není průměrná ani celková bilance určitého kroku, nýbrž bezprostředně následující krok poměřený oproti alternativám, které se nabízejí.
Takové uvažování je skutečně racionální u malých ohraničených problémů. Kompartmentalizace je nezbytná při řízení protichůdných požadavků na čas a pozornost jednotlivce. Marginální myšlení však nepostačuje k řešení všeprostupujícího problému, jenž se dotýká všech aspektů společnosti.
Ekonomové mají také sklon srovnávat racionalitu s přesností. Vliv tohoto oboru na veřejnou rozpravu a politické rozhodování spočívá v jeho nevysloveném předpokladu, že ti, kdo nedokážou přesně spočítat přínosy a náklady, jsou nějakým způsobem iracionální. To umožňuje ekonomům – a jejich modelům – ignorovat všudypřítomná klimatická rizika a nejistoty včetně možnosti klimatických bodů zvratu a společenských reakcí na ně. A když vezmeme v úvahu fixaci ekonomů na rovnovážné modely, začne být rozpor mezi klimatickými výzvami a současnými nástroji ekonomie tak křiklavý, že ho nelze ignorovat.
Ano, návrat k rovnováze – tedy princip „zpátky k normálnosti“ – je přirozeným lidským tíhnutím. Zároveň je to však pravý opak toho, co je dnes zapotřebí ke stabilizaci světového klimatu – totiž rychlé utlumení fosilních paliv.
Tato omezení se odrážejí v analýzách přínosů a nákladů spojených se snižováním emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Tradiční myšlení navrhuje pomalou cestu snižování CO2. Logika se zdá přesvědčivá: náklady na škody způsobené klimatickými změnami nás dostihnou až v budoucnu, kdežto náklady na klimatickou akci musíme zaplatit hned. Verdikt, který získal Nobelovu cenu, tedy zní tak, že bychom měli odložit nezbytné investice do nízkouhlíkové ekonomiky, abychom nepoškodili současnou ekonomiku vysokouhlíkovou.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Je pravda, že spousta ekonomů s novým myšlením se snaží ukázat, že i tato konvenční logika volá po podstatně rozsáhlejší klimatické akci v současnosti, poněvadž náklady se často přeceňují, zatímco potenciál (byť nejistých) přínosů se naopak podceňuje. Mladí badatelé, kteří toto stanovisko prosazují, musí kráčet po neskutečně tenkém ledě, protože nemohou publikovat věci, které pokládají za svou nejlepší práci (založenou na maximálně obhajitelných předpokladech), aniž by museli demonstrovat platnost nových myšlenek na zastaralém neoklasickém modelu.
Samotná struktura akademické ekonomie totiž v podstatě zaručuje, že marginální myšlení bude i nadále převládat. Nejúčinnějším způsobem, jak do akademické literatury založené na systému peer review vnášet nové myšlenky, je dodržovat pravidlo, které bychom mohli nazvat 80/20: v převážné míře se držet zavedeného scénáře, ale zároveň se snažit posouvat hranice prezentováním vždy jen jednoho předpokladu, který je předmětem pochybností. Netřeba dodávat, že tímto způsobem se celkový referenční rámec mění mimořádně obtížně, třebaže ti, kdo pomohli etablovat standardní názor, dokážou sami dohlédnout i za něj.
Vezměme si případ Kennetha J. Arrowa, který v roce 1972 získal spolu s kolegy Nobelovu cenu za ekonomii, když ukázal, jak mohou marginální kroky jednotlivců vedených vlastními zájmy zlepšit společenský blahobyt. Tato průkopnická práce zpečetila rovnovážné myšlení ekonomů. Arrow však žil ještě 45 let a celý tento čas se posouval za hranice své předchozí práce. V 80. letech se například významně podílel na založení Institutu v Santa Fe, jenž se věnuje takzvané „vědě o komplexnosti“ – snaze překračovat rámec rovnovážného myšlení, který Arrow sám pomohl vytvořit.
Rovnovážné myšlení představuje také jádro tradičních modelů klimatické ekonomie, které vznikly v 90. letech, a tyto modely tudíž předpokládají, že mezi klimatickou akcí a hospodářským růstem existuje jakýsi kompromis. Představují si svět, kde ekonomie jednoduše klouže po utopické cestě pokroku. Klimatická politika je sice také užitečná, ale jen pokud jsme ochotni akceptovat náklady, které vychýlí ekonomiku z předem zvolené dráhy.
Na pozadí tohoto tradičního názoru jsou nedávná prohlášení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní energetické agentury vpravdě revoluční. Obě instituce dospěly k závěru, že ambiciózní klimatická akce vede i krátkodobě k vyššímu růstu a většímu počtu pracovních míst.
Logika je přímočará: klimatická politika vytváří mnohem více pracovních míst v sektorech čisté energie, než kolik jich zanikne v sektorech fosilních paliv, což nám připomíná, že investice jsou druhou stranou mince nákladů. Proto lze očekávat, že návrh dvoubilionového infrastrukturálního balíku ve Spojených státech podnítí vyšší čistou ekonomickou aktivitu a zaměstnanost. O něco překvapivější je možná zjištění, že samotné určování ceny uhlíku podle všeho snižuje emise, aniž by poškozovalo pracovní místa či celkový hospodářský růst. Problémem uhlíkových daní či obchodování s emisemi je fakt, že reálná politika nesnižuje emise dostatečně rychle, a proto ji budou muset podpořit regulace.
Lpění na intelektuálním paradigmatu, které nám už tak dlouho špatně slouží, nelze ničím omluvit. Standardní modely se používaly k odmítání politik, jež mohly obrátit vývoj už před mnoha lety, kdy se ještě klimatická krize dala řešit marginálními změnami stávajícího ekonomického systému. Dnes už přírůstkové změny nestačí; o tento luxus jsme přišli.
Dobrou zprávou je, že na politické frontě dochází k rychlým změnám, což je v neposlední řadě důsledek snižujících se nákladů na klimatickou akci. Špatnou zprávou je, že rámec neoklasické ekonomie dál brzdí pokrok. Celý obor měl už dávno projít vlastním bodem zvratu směrem k novým myšlenkovým proudům, jež budou odpovídat závažnosti klimatických změn.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
With German voters clearly demanding comprehensive change, the far right has been capitalizing on the public's discontent and benefiting from broader global political trends. If the country's democratic parties cannot deliver, they may soon find that they are no longer the mainstream.
explains why the outcome may decide whether the political “firewall” against the far right can hold.
The Russian and (now) American vision of "peace" in Ukraine would be no peace at all. The immediate task for Europe is not only to navigate Donald’s Trump unilateral pursuit of a settlement, but also to ensure that any deal does not increase the likelihood of an even wider war.
sees a Korea-style armistice with security guarantees as the only viable option in Ukraine.
Rather than engage in lengthy discussions to pry concessions from Russia, US President Donald Trump seems committed to giving the Kremlin whatever it wants to end the Ukraine war. But rewarding the aggressor and punishing the victim would amount to setting the stage for the next war.
warns that by punishing the victim, the US is setting up Europe for another war.
Within his first month back in the White House, Donald Trump has upended US foreign policy and launched an all-out assault on the country’s constitutional order. With US institutions bowing or buckling as the administration takes executive power to unprecedented extremes, the establishment of an authoritarian regime cannot be ruled out.
The rapid advance of AI might create the illusion that we have created a form of algorithmic intelligence capable of understanding us as deeply as we understand one another. But these systems will always lack the essential qualities of human intelligence.
explains why even cutting-edge innovations are not immune to the world’s inherent unpredictability.
BRUSEL/NEW YORK – Nikde nejsou limity neoklasického ekonomického myšlení – tedy ekonomické DNA v podobě, v jaké se momentálně vyučuje a praktikuje – patrnější než ve vztahu ke klimatické krizi. Vynořují se sice svěží myšlenky a modely, avšak stará ortodoxie zůstává hluboce zakořeněná. I kdyby změny nastaly hned, bude to pozdě.
Obor ekonomie nedokázal pochopit klimatickou krizi – natož nabídnout její účinná řešení –, protože většina ekonomů má sklon rozdělovat problémy na menší zvládnutelné části. Racionální lidé, zvykli si ekonomové tvrdit, přemýšlejí marginálně. Důležitá není průměrná ani celková bilance určitého kroku, nýbrž bezprostředně následující krok poměřený oproti alternativám, které se nabízejí.
Takové uvažování je skutečně racionální u malých ohraničených problémů. Kompartmentalizace je nezbytná při řízení protichůdných požadavků na čas a pozornost jednotlivce. Marginální myšlení však nepostačuje k řešení všeprostupujícího problému, jenž se dotýká všech aspektů společnosti.
Ekonomové mají také sklon srovnávat racionalitu s přesností. Vliv tohoto oboru na veřejnou rozpravu a politické rozhodování spočívá v jeho nevysloveném předpokladu, že ti, kdo nedokážou přesně spočítat přínosy a náklady, jsou nějakým způsobem iracionální. To umožňuje ekonomům – a jejich modelům – ignorovat všudypřítomná klimatická rizika a nejistoty včetně možnosti klimatických bodů zvratu a společenských reakcí na ně. A když vezmeme v úvahu fixaci ekonomů na rovnovážné modely, začne být rozpor mezi klimatickými výzvami a současnými nástroji ekonomie tak křiklavý, že ho nelze ignorovat.
Ano, návrat k rovnováze – tedy princip „zpátky k normálnosti“ – je přirozeným lidským tíhnutím. Zároveň je to však pravý opak toho, co je dnes zapotřebí ke stabilizaci světového klimatu – totiž rychlé utlumení fosilních paliv.
Tato omezení se odrážejí v analýzách přínosů a nákladů spojených se snižováním emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Tradiční myšlení navrhuje pomalou cestu snižování CO2. Logika se zdá přesvědčivá: náklady na škody způsobené klimatickými změnami nás dostihnou až v budoucnu, kdežto náklady na klimatickou akci musíme zaplatit hned. Verdikt, který získal Nobelovu cenu, tedy zní tak, že bychom měli odložit nezbytné investice do nízkouhlíkové ekonomiky, abychom nepoškodili současnou ekonomiku vysokouhlíkovou.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Je pravda, že spousta ekonomů s novým myšlením se snaží ukázat, že i tato konvenční logika volá po podstatně rozsáhlejší klimatické akci v současnosti, poněvadž náklady se často přeceňují, zatímco potenciál (byť nejistých) přínosů se naopak podceňuje. Mladí badatelé, kteří toto stanovisko prosazují, musí kráčet po neskutečně tenkém ledě, protože nemohou publikovat věci, které pokládají za svou nejlepší práci (založenou na maximálně obhajitelných předpokladech), aniž by museli demonstrovat platnost nových myšlenek na zastaralém neoklasickém modelu.
Samotná struktura akademické ekonomie totiž v podstatě zaručuje, že marginální myšlení bude i nadále převládat. Nejúčinnějším způsobem, jak do akademické literatury založené na systému peer review vnášet nové myšlenky, je dodržovat pravidlo, které bychom mohli nazvat 80/20: v převážné míře se držet zavedeného scénáře, ale zároveň se snažit posouvat hranice prezentováním vždy jen jednoho předpokladu, který je předmětem pochybností. Netřeba dodávat, že tímto způsobem se celkový referenční rámec mění mimořádně obtížně, třebaže ti, kdo pomohli etablovat standardní názor, dokážou sami dohlédnout i za něj.
Vezměme si případ Kennetha J. Arrowa, který v roce 1972 získal spolu s kolegy Nobelovu cenu za ekonomii, když ukázal, jak mohou marginální kroky jednotlivců vedených vlastními zájmy zlepšit společenský blahobyt. Tato průkopnická práce zpečetila rovnovážné myšlení ekonomů. Arrow však žil ještě 45 let a celý tento čas se posouval za hranice své předchozí práce. V 80. letech se například významně podílel na založení Institutu v Santa Fe, jenž se věnuje takzvané „vědě o komplexnosti“ – snaze překračovat rámec rovnovážného myšlení, který Arrow sám pomohl vytvořit.
Rovnovážné myšlení představuje také jádro tradičních modelů klimatické ekonomie, které vznikly v 90. letech, a tyto modely tudíž předpokládají, že mezi klimatickou akcí a hospodářským růstem existuje jakýsi kompromis. Představují si svět, kde ekonomie jednoduše klouže po utopické cestě pokroku. Klimatická politika je sice také užitečná, ale jen pokud jsme ochotni akceptovat náklady, které vychýlí ekonomiku z předem zvolené dráhy.
Na pozadí tohoto tradičního názoru jsou nedávná prohlášení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní energetické agentury vpravdě revoluční. Obě instituce dospěly k závěru, že ambiciózní klimatická akce vede i krátkodobě k vyššímu růstu a většímu počtu pracovních míst.
Logika je přímočará: klimatická politika vytváří mnohem více pracovních míst v sektorech čisté energie, než kolik jich zanikne v sektorech fosilních paliv, což nám připomíná, že investice jsou druhou stranou mince nákladů. Proto lze očekávat, že návrh dvoubilionového infrastrukturálního balíku ve Spojených státech podnítí vyšší čistou ekonomickou aktivitu a zaměstnanost. O něco překvapivější je možná zjištění, že samotné určování ceny uhlíku podle všeho snižuje emise, aniž by poškozovalo pracovní místa či celkový hospodářský růst. Problémem uhlíkových daní či obchodování s emisemi je fakt, že reálná politika nesnižuje emise dostatečně rychle, a proto ji budou muset podpořit regulace.
Lpění na intelektuálním paradigmatu, které nám už tak dlouho špatně slouží, nelze ničím omluvit. Standardní modely se používaly k odmítání politik, jež mohly obrátit vývoj už před mnoha lety, kdy se ještě klimatická krize dala řešit marginálními změnami stávajícího ekonomického systému. Dnes už přírůstkové změny nestačí; o tento luxus jsme přišli.
Dobrou zprávou je, že na politické frontě dochází k rychlým změnám, což je v neposlední řadě důsledek snižujících se nákladů na klimatickou akci. Špatnou zprávou je, že rámec neoklasické ekonomie dál brzdí pokrok. Celý obor měl už dávno projít vlastním bodem zvratu směrem k novým myšlenkovým proudům, jež budou odpovídat závažnosti klimatických změn.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka