FLORENCIE – Krajně pravicovou politiku si dnes spojujeme s vášnivou islamofobií. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Ve skutečnosti má vztah mezi extrémní pravicí, zejména v Evropě, a islamistickým radikalismem hluboké kořeny, přičemž stoupence obou skupin spojuje několik důležitých vlastností.
Vazby mezi oběma skupinami bývají často docela zjevné. Amín al-Husajní, velký muftí Jeruzaléma v letech 1921 až 1937, udržoval úzké styky s fašistickými režimy v Itálii a Německu. Mnoho nacistů našlo po druhé světové válce útočiště na Blízkém východě, a někteří dokonce konvertovali k islámu. A Julius Evola, italský reakční myslitel, jehož dílo inspirovalo poválečnou krajní pravici v Evropě, otevřeně obdivoval koncept džihádu a sebeobětování, které vyžaduje.
Po teroristických útocích ve Spojených státech 11. září 2001 oslavovali útočníky neonacisté v USA i v Evropě. Jistý představitel přední americké neonacistické skupiny Národní aliance vyjádřil přání, aby jeho členové měli „aspoň polovinu téhle chlapské odvahy“. Ve Francii se oslavy útoků konaly v sídle Národní fronty a němečtí neonacisté pálili americké vlajky. Islamistická skupina s názvem Strana osvobození (Hizb ut-Tahrir) byla v Německu v roce 2003 zakázána zčásti i kvůli svým kontaktům s krajní pravicí.
Politickým svorníkem této nesvaté aliance jsou společní nepřátelé – Židé, americká vláda, údajný „nový světový řád“. Při bližším zkoumání jejích ideologických a psychologických složek však odhalíme hlubší spojitost.
Na rozdíl od liberálů a levice prosazují pravicoví a islamističtí ideologové autoritářskou, hierarchickou a často i ritualizovanou vizi společenského uspořádání a každodenního života. Slibují, že očistí společnost od korupce, která jí brání v pokračování zářné minulosti. A věří, že jejich rasová či náboženská „nadřazenost“ ospravedlňuje porobu, ba dokonce i zotročování druhých.
Podle politických psychologů bývají konzervativní a pravicové názory doprovázeny sklonem ke snadnému znechucení, „potřebě uzavření se“ (preferování řádu, struktury a jistoty) a vykreslování ostré hranice mezi „námi“ a „jimi“. Ačkoliv se tento výzkum zaměřuje na pokojné jednotlivce, existují důkazy, podle nichž jsou tytéž osobnostní rysy vlastní i pravicovým a islamistickým extremistům.
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Začněme islamisty. Hned několik džihádistických operativců proslulo obsesí po čistotě. Faisal Shahzad, který nastražil bomby na newyorském Times Square, až puntičkářsky pečoval o svůj byt v Bridgeportu ve státě Connecticut, z něhož později odjel na svou neúspěšnou atentátnickou misi. Muhammad Atta, hlavní únosce z 11. září, zanechal pokyny ke svému pohřbu, v nichž požadoval, aby se k jeho tělu nepřibližovala žádná žena a aby se muži, kteří ho budou omývat, dotýkali jeho genitálií pouze v rukavicích.
Salafijští džihádisté strukturují své životy podle doslovného čtení islámského písma – což je jednoduchý způsob, jak ukojit „potřebu uzavření se“. A pokud jde o obsesivní ztotožňování se s vlastní názorovou skupinou, jedna z klíčových doktrín salafismu s názvem al-vala’ val-bara velí, aby se věřící vymezovali vůči nevěřícím, a to včetně nečistých muslimů.
Potřeba jistoty přesahuje hranice náboženství. Jak uvádíme v knize Strůjci džihádu, od 70. let se nepřiměřeně vysoké procento islamistických radikálů věnuje spíše tvrdým technickým disciplínám než měkčím oborům, které nabízejí méně jasných odpovědí. Shahzad i Umar Farúk Abdalmataláb, nigerijský „Underwear Bomber“, který se v roce 2009 pokusil odpálit v letadle výbušniny ukryté ve svém spodním prádle, vystudovali strojírenství. Mezi 25 osobami přímo zapojenými do útoků z 11. září 2001 figurovalo osm inženýrů – včetně dvou lídrů, Atty a Chálida Šajcha Muhammada.
Ve snaze posoudit, zda se jedná o systematickou záležitost, jsme se zaměřili na vzdělání více než čtyř tisíc extremistů ze všech koutů světa. Zjistili jsme, že mezi islamistickými radikály narozenými a vzdělanými v muslimských zemích je sedmnáctkrát více inženýrů než v běžné populaci; podíl absolventů univerzit je mezi radikály čtyřikrát vyšší.
V rámci muslimského světa má větší počet inženýrů sklon vstupovat do radikálních skupin v těch zemích, kde hospodářská krize omezuje pracovní příležitosti pro absolventy elitních škol. Obzvláště pravděpodobný je vstup těchto lidí na počátku krize. Ze všech absolventů univerzit bývají právě inženýři (a v menší míře lékaři) nejfrustrovanější z nedostatku příležitostí, což zřejmě odráží jejich ambice a oběti spojené se získáním tak vysokého vzdělání.
Tento obrázek však není úplný. Procento inženýrů je nepřiměřeně vysoké také mezi islamistickými radikály, kteří vyrostli na Západě, kde jsou pracovní příležitosti větší. U inženýrů je zároveň méně pravděpodobné než u jiných absolventů, že se násilného islamismu zřeknou a opustí jeho myšlenku.
A co je nejdůležitější, radikální islamisté nejsou jedinou skupinou s nepřiměřeně vysokým podílem inženýrů. Rovněž mezi radikálními pravičáky s univerzitním vzděláním je inženýrů nepoměrně mnoho. Naopak v radikálně levicových uskupeních se téměř žádní inženýři nevyskytují – tyto skupiny přitahují spíše absolventy humanitních a společenskovědních oborů.
Analýzou výzkumu veřejného mínění provedeného mezi 11 000 mužskými absolventy ze 17 evropských států jsme zjistili, že kromě tíhnutí k politické pravici inženýři v porovnání s ostatními absolventy v průměru silněji „bodují“ v téměř všech ukazatelích týkajících se sklonu ke znechucení, potřeby uzavření se a silného ztotožnění se s vlastní skupinou. U absolventů humanitních a společenskovědních oborů jsou tyto vlastnosti mnohem slabší.
A zároveň jsou tyto vlastnosti slabší u žen, které mají silné zastoupení v radikální levici, zatímco mezi radikálními islamisty a pravicovými extremisty téměř nefigurují. Tato souvztažnost mezi psychickými vlastnostmi, studijními obory a přítomností v různých radikálních skupinách je takřka dokonalá.
Většina lidí, kteří studují technické obory nebo silně tíhnou k řádu, se samozřejmě nezradikalizuje, což znamená, že uvedené faktory nelze účinně využít k profilování. I přesto je však tento vhled do psychologie radikalizace důležitý. Západní i mnohé arabské vlády zaměstnávají stovky lidí, jejichž úkolem je odrazovat potenciální radikály, aniž by jasně chápali, jaké psychologické potřeby tyto ideologie uspokojují. Stále zbývá provést řadu výzkumů, avšak toto pochopení by mohlo napomoci k odhalení spolehlivějších způsobů, jak potřeby zmíněných lidí uspokojit – dříve než u nich dojde k radikalizaci, ale i poté.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In betting that the economic fallout from his sweeping new tariffs will be worth the gains in border security, US President Donald Trump is gambling with America’s long-term influence and prosperity. In the future, more countries will have even stronger reasons to try to reduce their reliance on the United States.
thinks Donald Trump's trade policies will undermine the very goals they aim to achieve.
While America’s AI industry arguably needed shaking up, the news of a Chinese startup beating Big Tech at its own game raises some difficult questions. Fortunately, if US tech leaders and policymakers can take the right lessons from DeepSeek's success, we could all end up better for it.
considers what an apparent Chinese breakthrough means for the US tech industry, and innovation more broadly.
FLORENCIE – Krajně pravicovou politiku si dnes spojujeme s vášnivou islamofobií. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Ve skutečnosti má vztah mezi extrémní pravicí, zejména v Evropě, a islamistickým radikalismem hluboké kořeny, přičemž stoupence obou skupin spojuje několik důležitých vlastností.
Vazby mezi oběma skupinami bývají často docela zjevné. Amín al-Husajní, velký muftí Jeruzaléma v letech 1921 až 1937, udržoval úzké styky s fašistickými režimy v Itálii a Německu. Mnoho nacistů našlo po druhé světové válce útočiště na Blízkém východě, a někteří dokonce konvertovali k islámu. A Julius Evola, italský reakční myslitel, jehož dílo inspirovalo poválečnou krajní pravici v Evropě, otevřeně obdivoval koncept džihádu a sebeobětování, které vyžaduje.
Po teroristických útocích ve Spojených státech 11. září 2001 oslavovali útočníky neonacisté v USA i v Evropě. Jistý představitel přední americké neonacistické skupiny Národní aliance vyjádřil přání, aby jeho členové měli „aspoň polovinu téhle chlapské odvahy“. Ve Francii se oslavy útoků konaly v sídle Národní fronty a němečtí neonacisté pálili americké vlajky. Islamistická skupina s názvem Strana osvobození (Hizb ut-Tahrir) byla v Německu v roce 2003 zakázána zčásti i kvůli svým kontaktům s krajní pravicí.
Politickým svorníkem této nesvaté aliance jsou společní nepřátelé – Židé, americká vláda, údajný „nový světový řád“. Při bližším zkoumání jejích ideologických a psychologických složek však odhalíme hlubší spojitost.
Na rozdíl od liberálů a levice prosazují pravicoví a islamističtí ideologové autoritářskou, hierarchickou a často i ritualizovanou vizi společenského uspořádání a každodenního života. Slibují, že očistí společnost od korupce, která jí brání v pokračování zářné minulosti. A věří, že jejich rasová či náboženská „nadřazenost“ ospravedlňuje porobu, ba dokonce i zotročování druhých.
Podle politických psychologů bývají konzervativní a pravicové názory doprovázeny sklonem ke snadnému znechucení, „potřebě uzavření se“ (preferování řádu, struktury a jistoty) a vykreslování ostré hranice mezi „námi“ a „jimi“. Ačkoliv se tento výzkum zaměřuje na pokojné jednotlivce, existují důkazy, podle nichž jsou tytéž osobnostní rysy vlastní i pravicovým a islamistickým extremistům.
PS Events: AI Action Summit 2025
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Začněme islamisty. Hned několik džihádistických operativců proslulo obsesí po čistotě. Faisal Shahzad, který nastražil bomby na newyorském Times Square, až puntičkářsky pečoval o svůj byt v Bridgeportu ve státě Connecticut, z něhož později odjel na svou neúspěšnou atentátnickou misi. Muhammad Atta, hlavní únosce z 11. září, zanechal pokyny ke svému pohřbu, v nichž požadoval, aby se k jeho tělu nepřibližovala žádná žena a aby se muži, kteří ho budou omývat, dotýkali jeho genitálií pouze v rukavicích.
Salafijští džihádisté strukturují své životy podle doslovného čtení islámského písma – což je jednoduchý způsob, jak ukojit „potřebu uzavření se“. A pokud jde o obsesivní ztotožňování se s vlastní názorovou skupinou, jedna z klíčových doktrín salafismu s názvem al-vala’ val-bara velí, aby se věřící vymezovali vůči nevěřícím, a to včetně nečistých muslimů.
Potřeba jistoty přesahuje hranice náboženství. Jak uvádíme v knize Strůjci džihádu, od 70. let se nepřiměřeně vysoké procento islamistických radikálů věnuje spíše tvrdým technickým disciplínám než měkčím oborům, které nabízejí méně jasných odpovědí. Shahzad i Umar Farúk Abdalmataláb, nigerijský „Underwear Bomber“, který se v roce 2009 pokusil odpálit v letadle výbušniny ukryté ve svém spodním prádle, vystudovali strojírenství. Mezi 25 osobami přímo zapojenými do útoků z 11. září 2001 figurovalo osm inženýrů – včetně dvou lídrů, Atty a Chálida Šajcha Muhammada.
Ve snaze posoudit, zda se jedná o systematickou záležitost, jsme se zaměřili na vzdělání více než čtyř tisíc extremistů ze všech koutů světa. Zjistili jsme, že mezi islamistickými radikály narozenými a vzdělanými v muslimských zemích je sedmnáctkrát více inženýrů než v běžné populaci; podíl absolventů univerzit je mezi radikály čtyřikrát vyšší.
V rámci muslimského světa má větší počet inženýrů sklon vstupovat do radikálních skupin v těch zemích, kde hospodářská krize omezuje pracovní příležitosti pro absolventy elitních škol. Obzvláště pravděpodobný je vstup těchto lidí na počátku krize. Ze všech absolventů univerzit bývají právě inženýři (a v menší míře lékaři) nejfrustrovanější z nedostatku příležitostí, což zřejmě odráží jejich ambice a oběti spojené se získáním tak vysokého vzdělání.
Tento obrázek však není úplný. Procento inženýrů je nepřiměřeně vysoké také mezi islamistickými radikály, kteří vyrostli na Západě, kde jsou pracovní příležitosti větší. U inženýrů je zároveň méně pravděpodobné než u jiných absolventů, že se násilného islamismu zřeknou a opustí jeho myšlenku.
A co je nejdůležitější, radikální islamisté nejsou jedinou skupinou s nepřiměřeně vysokým podílem inženýrů. Rovněž mezi radikálními pravičáky s univerzitním vzděláním je inženýrů nepoměrně mnoho. Naopak v radikálně levicových uskupeních se téměř žádní inženýři nevyskytují – tyto skupiny přitahují spíše absolventy humanitních a společenskovědních oborů.
Analýzou výzkumu veřejného mínění provedeného mezi 11 000 mužskými absolventy ze 17 evropských států jsme zjistili, že kromě tíhnutí k politické pravici inženýři v porovnání s ostatními absolventy v průměru silněji „bodují“ v téměř všech ukazatelích týkajících se sklonu ke znechucení, potřeby uzavření se a silného ztotožnění se s vlastní skupinou. U absolventů humanitních a společenskovědních oborů jsou tyto vlastnosti mnohem slabší.
A zároveň jsou tyto vlastnosti slabší u žen, které mají silné zastoupení v radikální levici, zatímco mezi radikálními islamisty a pravicovými extremisty téměř nefigurují. Tato souvztažnost mezi psychickými vlastnostmi, studijními obory a přítomností v různých radikálních skupinách je takřka dokonalá.
Většina lidí, kteří studují technické obory nebo silně tíhnou k řádu, se samozřejmě nezradikalizuje, což znamená, že uvedené faktory nelze účinně využít k profilování. I přesto je však tento vhled do psychologie radikalizace důležitý. Západní i mnohé arabské vlády zaměstnávají stovky lidí, jejichž úkolem je odrazovat potenciální radikály, aniž by jasně chápali, jaké psychologické potřeby tyto ideologie uspokojují. Stále zbývá provést řadu výzkumů, avšak toto pochopení by mohlo napomoci k odhalení spolehlivějších způsobů, jak potřeby zmíněných lidí uspokojit – dříve než u nich dojde k radikalizaci, ale i poté.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.