V porovnání s napětím, které panuje v muslimských komunitách po celé Evropě, jsou američtí muslimové mnohem spokojenější.
Nedávná studie Pewova fóra zjistila, že evropští muslimové jsou na tom „výrazně méně dobře než celková populace, jsou zklamáni ekonomickými příležitostmi a společensky izolováni“, zatímco většina amerických muslimů tvrdí, že „jejich komunita je výtečným nebo dobrým místem“ k životu; 71% z nich zastává názor, že pokud pracují, mohou v USA uspět, a jejich úroveň příjmů i procento vysokoškolsky vzdělaných osob odpovídá celostátním normám. 63% amerických muslimů pak nenachází žádný rozpor mezi náboženským zanícením a životem v moderní společnosti.
A třebaže si 53% amerických muslimů myslí, že je život po teroristických útocích z roku 2001 obtížnější, podle většiny z nich za to může vláda, nikoliv jejich sousedé. 73% respondentů dokonce uvedlo, že během života v Americe nikdy nezažilo diskriminaci. 85% muslimů je navíc přesvědčeno, že sebevražedné pumové útoky lze ospravedlnit jen zřídkakdy nebo vůbec, a pouhé 1% zastává názor, že násilí je při obraně islámu „často“ přípustné. V Evropě je procento muslimů, kteří věří, že sebevražedné útoky lze „často“ nebo „někdy“ ospravedlnit, podstatně vyšší.
Podle poradkyně Pewova fóra Amaney Jamalové „to svědčí o obrovském úspěchu muslimskoamerické populace při společensko-ekonomické asimilaci“. „Asimilace“ samotná však není úspěchem. „Asimilace“ totiž znamená splynutí s hlavním proudem, zatímco američtí muslimové s hlavním proudem nesplývají a v převážně křesťanské zemi zůstávají vroucími muslimy.
Američtí muslimové se ani tak neasimilují jako spíše participují na hospodářském, politickém, vzdělávacím a společenském životě. Možná se v tom odráží proces přirozeného výběru: pouze nejvzdělanější muslimové se stěhují do Ameriky, neboť špatné sociální zabezpečení zde umožňuje přežití jen nejlépe připraveným. Ve Velké Británii však pociťují odcizení i muslimové ze středních vrstev a naopak chudí muslimové v Americe na rozdíl od těch v Evropě žádné odcizení ani sympatie s al-Káidou neprojevují.
Lze tvrdit, že do USA se stěhují pouze ti chudí, kteří touží po tvrdých, ale otevřených možnostech života v Americe. To ovšem nevysvětluje, proč tito chudší přistěhovalci zůstávají nábožensky založení – pokud by chtěli uspět v americkém stylu, měli by přece mít zájem rychle se „asimilovat“.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Jak je tedy možné, že si američtí muslimové vedou dobře, a přitom zůstávají nábožensky oddaní a vizuálně odlišní? Jak to, že dokážou na společenském životě participovat, aniž by se asimilovali?
Jako významné se zde jeví dva faktory: za prvé je to existence relativně propustných hospodářských, politických a vzdělávacích arén, které umožňují přistěhovalcům vstup do klíčových oblastí amerického života. Navzdory diskriminaci a chudobě, jimž imigranti často zpočátku čelí, jsou bariéry ekonomické a politické participace relativně nízké.
Druhým faktorem je pluralitní veřejná sféra Ameriky – aréna, kde nechybí náboženství, ale naopak je jich zde mnoho, jsou viditelná a podílejí se na občanském životě jakožto základna pro instituce, publikace a symboly ovlivňující hodnoty a chování. USA nejsou sekulární společností; jsou nábožensky pluralitní společností se sekulárními právními a politickými strukturami.
Americké sekulární instituce byly koncipovány tak, aby podporovaly pluralitu. Umožňují práci v nich lidem mnoha vyznání – představují jakési pracoviště řady různých věr. Zákaz ustavovat státní náboženství společně se svobodou svědomí chrání pluralitu náboženství v občanském životě. Tento systém nevznikl pouze v důsledku osvícených principů, ale i z nutnosti: Amerika potřebovala přesvědčit lidi, aby přepluli přes oceán a zakusili těžkosti průkopnického života a později industrializace. Svoboda praktikovat náboženství byla pro Ameriku reklamou.
Přínos této bezděčné velkorysosti byl vyvážen americkou „smlouvou“: přistěhovalci se musí podílet na hospodářské a politické vřavě národa, ale bez rozsáhlé sociální záchranné sítě. Na druhé straně mohou do země přijíždět.
Svou soukromou víru si přitom mohou nejen ponechat, ale také ji veřejně praktikovat. Tolerance náboženského přesvědčení druhých je cenou za toleranci přesvědčení mého. Předsudky mají sklon uvadat, zatímco participace na společenském životě sílí. Dlouhodobé narušování tohoto pragmatismu „žít a nechat žít“ není v ničím zájmu.
Jedním z výsledků této smlouvy je paradoxně znějící „zběhlost v odlišnosti“. Protože přistěhovalci participují na ekonomických a politických arénách Spojených států, jsou Američané zvyklí na různé typy lidí a dokážou rozeznávat odlišnosti, které by mohly zemi uškodit, od odlišností, u nichž nic takového nehrozí. Američané jsou zkrátka zběhlí v odlišnosti nebo přinejmenším nemají sklon panikařit. Dokonce i po roce 2001 se objevilo jen málo incidentů namířených proti muslimům.
Evropa naproti tomu vyžaduje větší asimilaci a nabízí méně propustnou ekonomiku a politiku. Z toho vyplývá menší participace a tím i menší zběhlost v odlišnosti na straně hostitelské země. Na straně přistěhovalců pak vzniká větší zášť vůči hostiteli, větší únava z ekonomiky a politiky, možnost násilí nebo odmítání vzdát se symbolických odlišností – a to paradoxně ve společnosti, která je právě kvůli své nervozitě z odlišnosti méně schopna tyto lidi přijímat.
Taková je v kostce podstata evropské diskuse o šátcích. Nemluví se v ní o žádných překážkách participace ani o reakci přistěhovalců na ně, ale vyžaduje se symbolická asimilace.
Takové požadavky však vedou do slepé uličky. Vybřednutí z ní předpokládá větší zapojení do ekonomiky a politiky, ale i menší nároky na ukvapenou asimilaci. Všechna náboženství vycházející z Abrahama mají vnitřní mechanismy umožňující počítat s novými okolnostmi takovým způsobem, který může konfesijní komunita respektovat. Fundamentalismus i požadavky na asimilaci – buďte jako my, a to hned! – však těmto mechanismům brání.
Přistěhovalcům by se mělo umožnit pracovat. Evropa však vyžaduje nejprve asimilaci a teprve poté participaci na ekonomice, do níž přistěhovalci stejně nemohou proniknout. Tato cesta bohužel vede do ghetta.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
New research on the importance of cross-border knowledge and technology spillovers suggests that government support alone cannot guarantee success in an industry. That is why Taiwan and South Korea's semiconductor industrial policies succeeded, while China's has not.
demonstrates that while subsidies can help, knowledge and technology transfers are crucial.
To secure a lasting peace, Ukraine’s allies must make Vladimir Putin understand that he cannot dictate the terms. Guaranteeing Ukraine’s security will require increased military support, a clear path to NATO membership, and international support for President Volodymyr Zelensky’s peace plan.
outline steps that global leaders can take to ensure a Ukrainian victory and deter future Russian aggression.
V porovnání s napětím, které panuje v muslimských komunitách po celé Evropě, jsou američtí muslimové mnohem spokojenější.
Nedávná studie Pewova fóra zjistila, že evropští muslimové jsou na tom „výrazně méně dobře než celková populace, jsou zklamáni ekonomickými příležitostmi a společensky izolováni“, zatímco většina amerických muslimů tvrdí, že „jejich komunita je výtečným nebo dobrým místem“ k životu; 71% z nich zastává názor, že pokud pracují, mohou v USA uspět, a jejich úroveň příjmů i procento vysokoškolsky vzdělaných osob odpovídá celostátním normám. 63% amerických muslimů pak nenachází žádný rozpor mezi náboženským zanícením a životem v moderní společnosti.
A třebaže si 53% amerických muslimů myslí, že je život po teroristických útocích z roku 2001 obtížnější, podle většiny z nich za to může vláda, nikoliv jejich sousedé. 73% respondentů dokonce uvedlo, že během života v Americe nikdy nezažilo diskriminaci. 85% muslimů je navíc přesvědčeno, že sebevražedné pumové útoky lze ospravedlnit jen zřídkakdy nebo vůbec, a pouhé 1% zastává názor, že násilí je při obraně islámu „často“ přípustné. V Evropě je procento muslimů, kteří věří, že sebevražedné útoky lze „často“ nebo „někdy“ ospravedlnit, podstatně vyšší.
Podle poradkyně Pewova fóra Amaney Jamalové „to svědčí o obrovském úspěchu muslimskoamerické populace při společensko-ekonomické asimilaci“. „Asimilace“ samotná však není úspěchem. „Asimilace“ totiž znamená splynutí s hlavním proudem, zatímco američtí muslimové s hlavním proudem nesplývají a v převážně křesťanské zemi zůstávají vroucími muslimy.
Američtí muslimové se ani tak neasimilují jako spíše participují na hospodářském, politickém, vzdělávacím a společenském životě. Možná se v tom odráží proces přirozeného výběru: pouze nejvzdělanější muslimové se stěhují do Ameriky, neboť špatné sociální zabezpečení zde umožňuje přežití jen nejlépe připraveným. Ve Velké Británii však pociťují odcizení i muslimové ze středních vrstev a naopak chudí muslimové v Americe na rozdíl od těch v Evropě žádné odcizení ani sympatie s al-Káidou neprojevují.
Lze tvrdit, že do USA se stěhují pouze ti chudí, kteří touží po tvrdých, ale otevřených možnostech života v Americe. To ovšem nevysvětluje, proč tito chudší přistěhovalci zůstávají nábožensky založení – pokud by chtěli uspět v americkém stylu, měli by přece mít zájem rychle se „asimilovat“.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Jak je tedy možné, že si američtí muslimové vedou dobře, a přitom zůstávají nábožensky oddaní a vizuálně odlišní? Jak to, že dokážou na společenském životě participovat, aniž by se asimilovali?
Jako významné se zde jeví dva faktory: za prvé je to existence relativně propustných hospodářských, politických a vzdělávacích arén, které umožňují přistěhovalcům vstup do klíčových oblastí amerického života. Navzdory diskriminaci a chudobě, jimž imigranti často zpočátku čelí, jsou bariéry ekonomické a politické participace relativně nízké.
Druhým faktorem je pluralitní veřejná sféra Ameriky – aréna, kde nechybí náboženství, ale naopak je jich zde mnoho, jsou viditelná a podílejí se na občanském životě jakožto základna pro instituce, publikace a symboly ovlivňující hodnoty a chování. USA nejsou sekulární společností; jsou nábožensky pluralitní společností se sekulárními právními a politickými strukturami.
Americké sekulární instituce byly koncipovány tak, aby podporovaly pluralitu. Umožňují práci v nich lidem mnoha vyznání – představují jakési pracoviště řady různých věr. Zákaz ustavovat státní náboženství společně se svobodou svědomí chrání pluralitu náboženství v občanském životě. Tento systém nevznikl pouze v důsledku osvícených principů, ale i z nutnosti: Amerika potřebovala přesvědčit lidi, aby přepluli přes oceán a zakusili těžkosti průkopnického života a později industrializace. Svoboda praktikovat náboženství byla pro Ameriku reklamou.
Přínos této bezděčné velkorysosti byl vyvážen americkou „smlouvou“: přistěhovalci se musí podílet na hospodářské a politické vřavě národa, ale bez rozsáhlé sociální záchranné sítě. Na druhé straně mohou do země přijíždět.
Svou soukromou víru si přitom mohou nejen ponechat, ale také ji veřejně praktikovat. Tolerance náboženského přesvědčení druhých je cenou za toleranci přesvědčení mého. Předsudky mají sklon uvadat, zatímco participace na společenském životě sílí. Dlouhodobé narušování tohoto pragmatismu „žít a nechat žít“ není v ničím zájmu.
Jedním z výsledků této smlouvy je paradoxně znějící „zběhlost v odlišnosti“. Protože přistěhovalci participují na ekonomických a politických arénách Spojených států, jsou Američané zvyklí na různé typy lidí a dokážou rozeznávat odlišnosti, které by mohly zemi uškodit, od odlišností, u nichž nic takového nehrozí. Američané jsou zkrátka zběhlí v odlišnosti nebo přinejmenším nemají sklon panikařit. Dokonce i po roce 2001 se objevilo jen málo incidentů namířených proti muslimům.
Evropa naproti tomu vyžaduje větší asimilaci a nabízí méně propustnou ekonomiku a politiku. Z toho vyplývá menší participace a tím i menší zběhlost v odlišnosti na straně hostitelské země. Na straně přistěhovalců pak vzniká větší zášť vůči hostiteli, větší únava z ekonomiky a politiky, možnost násilí nebo odmítání vzdát se symbolických odlišností – a to paradoxně ve společnosti, která je právě kvůli své nervozitě z odlišnosti méně schopna tyto lidi přijímat.
Taková je v kostce podstata evropské diskuse o šátcích. Nemluví se v ní o žádných překážkách participace ani o reakci přistěhovalců na ně, ale vyžaduje se symbolická asimilace.
Takové požadavky však vedou do slepé uličky. Vybřednutí z ní předpokládá větší zapojení do ekonomiky a politiky, ale i menší nároky na ukvapenou asimilaci. Všechna náboženství vycházející z Abrahama mají vnitřní mechanismy umožňující počítat s novými okolnostmi takovým způsobem, který může konfesijní komunita respektovat. Fundamentalismus i požadavky na asimilaci – buďte jako my, a to hned! – však těmto mechanismům brání.
Přistěhovalcům by se mělo umožnit pracovat. Evropa však vyžaduje nejprve asimilaci a teprve poté participaci na ekonomice, do níž přistěhovalci stejně nemohou proniknout. Tato cesta bohužel vede do ghetta.