WASHINGTON, D.C. – Západní pozorovatelé často vnímají Čínu buď jako rostoucí supervelmoc na prahu globální dominance, nebo jako křehkou zemi na pokraji kolapsu. Tyto protichůdné názory zdůrazňují pouze jednu stránku čínské ekonomické trajektorie: technologický boom vedle zpomaleného růstu.
Tento paradox je do značné míry způsoben pokyny prezidenta Si Ťin-pchinga, jež jsou určeny milionům aparátčíků Komunistické strany Číny, jejichž úkolem je realizovat jeho ambiciózní vizi.
Navzdory tomu, že je Čína vnímána jako ekonomika řízená příkazy, kde národní vůdci vydávají přesné rozkazy, zde převažuje logika, kterou nazývám „řízenou improvizací“. Ústřední vedení stanovuje své priority, zatímco rozsáhlá byrokracie země – zahrnující ministerstva a místní vlády – tyto signály interpretuje a reaguje na ně podle politických pobídek.
Prezident dal čínským úředníkům jasně najevo, že jeho odkazem má být nová ekonomika zaměřená na „kvalitní rozvoj“ a „výrobní síly nové kvality“ (tedy high-tech inovace). Starou ekonomiku znečišťujících průmyslů, investic do infrastruktury a spekulací s nemovitostmi, která pomohla pozvednout Čínu z chudoby na úroveň středních příjmů, odsunul stranou. Dokonce se zdá, že touto starou strategií opovrhuje, protože ji spojuje se svými politickými rivaly a zkorumpovanými podřízenými, které odsouval ze hry nebo posílal do vězení.
Čínští úředníci tak mají jen malou motivaci podniknout odvážné kroky k oživení staré ekonomiky: úspěch by jen málo zlepšil jejich postavení, zatímco neúspěch by mohl ukončit jejich kariéry. To pomáhá vysvětlit vlažnou reakci centrální vlády na probíhající propad na trhu s nemovitostmi. Kdyby tvůrci politik jednali rozhodně hned po pandemii COVID-19, mohli obnovit důvěru spotřebitelů. Nyní však zpomalení ekonomiky nezasáhlo pouze důvěru, ale i příjmy, protože stále více lidí čelí propouštění a snižování mzdy.
Mezitím vládní zaměření na výrobu pokročilých technologických produktů vedlo k tomu, že místní úřady přehnaně investovaly do odvětví podporovaných Si Ťin-pchingem, jako jsou elektrická vozidla (EV) a solární panely. V nedávném článku jsme se spoluautory demonstrovali, že poté, co centrální vláda stanovila ambiciózní cíle pro nové patenty – standardní ukazatel inovací – místní úředníci nadhodnotili čísla tím, že podporovali bezcenné patenty. Výsledkem je pokles podílu skutečně nových inovací. Tento jev nazýváme „nízkoproduktivní inovační pohon“ („low-productivity innovation drive“).
Ačkoli je Čína mimořádně účinná při rychlém generování masivní produkce, tento přístup vede k významnému plýtvání. Průmysl elektrických vozidel je toho ukázkovým příkladem: Čína má více než 450 automobilových továren, přičemž třetina z nich funguje na méně než 20 % kapacity. V konečném důsledku většina těchto výrobců pravděpodobně zkrachuje a průmysl se bude konsolidovat kolem několika gigantů, jako je BYD.
Přesto má tento způsob své výhody. Ústřední vedení je ochotno tolerovat neefektivitu a plýtvání, pokud to v konečném důsledku povede k produkci šampionů. Místní vlády využívají všech dostupných prostředků, aby podpořily vznikající odvětví, od kombinace rizikového kapitálu s veřejnými investicemi až po přitahování vědeckých talentů, které odrazuje americký dohled nad asijskými vědci. Pozoruhodné je, že Čína v roce 2021 získala více než 2400 vědců, zatímco Spojené státy zaznamenaly čistou ztrátu.
Byrokracie se přizpůsobila komunistické praxi „mobilizace“ (lidově známé jako „bee-hive campaigns“), aby sloužila kapitalistickým cílům vedení. Historicky tato strategie cílila na export spotřebního zboží, což umožňovalo domácnostem zemí globálního Severu těžit z hyperkonkurence v Číně, a tím i z levného čínského dovozu. Nyní však byla tato strategie přepracována na podporu pokročilé výroby a čisté energie – sektorů, které se USA a Evropská unie snaží prostřednictvím průmyslových politik ovládnout.
Ani ti největší kritici Si Ťin-pchinga by neodsuzovali jeho ambici přejít od starého modelu růstu Číny k podpoře high-tech inovací. Koneckonců každý stát se snaží o podobný posun. Staré a nové ekonomiky jsou však hluboce provázané; pokud se stará ekonomika oslabí příliš rychle, nevyhnutelně to zpomalí růst té nové. Tento problém se již projevuje v kolapsu nemovitostního trhu, v jehož důsledku zanikla pracovní místa a poklesly finanční prostředky domácností, což vedlo spotřebitele k omezování výdajů. Výrobci jsou tak nuceni vyvážet neprodané zboží, jako jsou elektrická vozidla, což zhoršuje obchodní napětí s USA a dalšími zeměmi, které Čínu obviňují z dumpingu přebytečné kapacity na jejich trzích.
Jednoduše řečeno, nová čínská ekonomika reálně nemůže růst dostatečně rychle, aby brzy nahradila tu starou. Tento problém ještě umocňuje propouštění v důsledku technologického rozvoje, jako např. v oblasti průmyslových robotů a autonomních vozidel, kde Čína dosáhla působivých pokroků. Produktivita obecně přináší výhody pouze mladším, technicky vzdělaným pracovníkům, ne starším generacím.
Navíc přechod k high-tech ekonomice obvykle vyžaduje robustní růst HDP a zdravé veřejné finance, aby vláda mohla investovat do průmyslových politik, rekvalifikovat pracovní sílu a zavést záchrannou sociální síť pro ty, kteří zůstanou pozadu. Bez této podpory hrozí, že přechod prohloubí sociální a ekonomické propasti.
Čína však urychluje svůj přechod na špičkové technologie uprostřed ekonomického útlumu a dluhové krize místních vlád. Tento přístup je v moderní historii bezprecedentní. Když se kupříkladu Japonsko v 90. letech potýkalo s dlouhodobou stagnací, nepustilo se zároveň do intenzivní podpory státem řízených inovací.
Aby byla strukturální změna úspěšná, Si Ťin-pching musí zdůraznit, jak důležitá je podpora méně atraktivních částí staré ekonomiky a poskytování pracovních míst či pomoci pro propuštěné pracovníky. Bez takového vedení budou úředníci nadále upřednostňovat sektory, které zhoršují obchodní napětí se Západem, před tradičními odvětvími, která stále tvoří většinu čínského růstu.
Narativ o „vrcholu čínské ekonomiky“ nedokáže vystihnout paradoxní trajektorii země. Tím, že se zaměřuje pouze na zranitelnosti Číny, vyvolává strach, že čínští vůdci podniknou vojenské kroky, jimž budou muset Spojené státy čelit. Jak varoval Ryan Hass, může to vést k eskalaci začarovaného kruhu vzájemného antagonismu.
Je tedy Čína na ústupu? Odpověď zní: ano i ne. Zatímco růst HDP zpomaluje, Čína se posouvá směrem k zelené high-tech ekonomice a je nadále druhým největším spotřebitelským trhem na světě.
Avšak tváří v tvář silnému ekonomickému protivětru a utaženým opaskům spotřebitelů se investoři musí přizpůsobit nové realitě a obchodní partneři diverzifikovat rizika.
Predikce o bezprostředním kolapsu čínské ekonomiky jsou přehnané. Pokud se podíváme do historie, jediný faktor, který by mohl skutečně destabilizovat režim, je mocenské vakuum na vrcholu.
WASHINGTON, D.C. – Západní pozorovatelé často vnímají Čínu buď jako rostoucí supervelmoc na prahu globální dominance, nebo jako křehkou zemi na pokraji kolapsu. Tyto protichůdné názory zdůrazňují pouze jednu stránku čínské ekonomické trajektorie: technologický boom vedle zpomaleného růstu.
Tento paradox je do značné míry způsoben pokyny prezidenta Si Ťin-pchinga, jež jsou určeny milionům aparátčíků Komunistické strany Číny, jejichž úkolem je realizovat jeho ambiciózní vizi.
Navzdory tomu, že je Čína vnímána jako ekonomika řízená příkazy, kde národní vůdci vydávají přesné rozkazy, zde převažuje logika, kterou nazývám „řízenou improvizací“. Ústřední vedení stanovuje své priority, zatímco rozsáhlá byrokracie země – zahrnující ministerstva a místní vlády – tyto signály interpretuje a reaguje na ně podle politických pobídek.
Prezident dal čínským úředníkům jasně najevo, že jeho odkazem má být nová ekonomika zaměřená na „kvalitní rozvoj“ a „výrobní síly nové kvality“ (tedy high-tech inovace). Starou ekonomiku znečišťujících průmyslů, investic do infrastruktury a spekulací s nemovitostmi, která pomohla pozvednout Čínu z chudoby na úroveň středních příjmů, odsunul stranou. Dokonce se zdá, že touto starou strategií opovrhuje, protože ji spojuje se svými politickými rivaly a zkorumpovanými podřízenými, které odsouval ze hry nebo posílal do vězení.
Čínští úředníci tak mají jen malou motivaci podniknout odvážné kroky k oživení staré ekonomiky: úspěch by jen málo zlepšil jejich postavení, zatímco neúspěch by mohl ukončit jejich kariéry. To pomáhá vysvětlit vlažnou reakci centrální vlády na probíhající propad na trhu s nemovitostmi. Kdyby tvůrci politik jednali rozhodně hned po pandemii COVID-19, mohli obnovit důvěru spotřebitelů. Nyní však zpomalení ekonomiky nezasáhlo pouze důvěru, ale i příjmy, protože stále více lidí čelí propouštění a snižování mzdy.
Mezitím vládní zaměření na výrobu pokročilých technologických produktů vedlo k tomu, že místní úřady přehnaně investovaly do odvětví podporovaných Si Ťin-pchingem, jako jsou elektrická vozidla (EV) a solární panely. V nedávném článku jsme se spoluautory demonstrovali, že poté, co centrální vláda stanovila ambiciózní cíle pro nové patenty – standardní ukazatel inovací – místní úředníci nadhodnotili čísla tím, že podporovali bezcenné patenty. Výsledkem je pokles podílu skutečně nových inovací. Tento jev nazýváme „nízkoproduktivní inovační pohon“ („low-productivity innovation drive“).
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Ačkoli je Čína mimořádně účinná při rychlém generování masivní produkce, tento přístup vede k významnému plýtvání. Průmysl elektrických vozidel je toho ukázkovým příkladem: Čína má více než 450 automobilových továren, přičemž třetina z nich funguje na méně než 20 % kapacity. V konečném důsledku většina těchto výrobců pravděpodobně zkrachuje a průmysl se bude konsolidovat kolem několika gigantů, jako je BYD.
Přesto má tento způsob své výhody. Ústřední vedení je ochotno tolerovat neefektivitu a plýtvání, pokud to v konečném důsledku povede k produkci šampionů. Místní vlády využívají všech dostupných prostředků, aby podpořily vznikající odvětví, od kombinace rizikového kapitálu s veřejnými investicemi až po přitahování vědeckých talentů, které odrazuje americký dohled nad asijskými vědci. Pozoruhodné je, že Čína v roce 2021 získala více než 2400 vědců, zatímco Spojené státy zaznamenaly čistou ztrátu.
Byrokracie se přizpůsobila komunistické praxi „mobilizace“ (lidově známé jako „bee-hive campaigns“), aby sloužila kapitalistickým cílům vedení. Historicky tato strategie cílila na export spotřebního zboží, což umožňovalo domácnostem zemí globálního Severu těžit z hyperkonkurence v Číně, a tím i z levného čínského dovozu. Nyní však byla tato strategie přepracována na podporu pokročilé výroby a čisté energie – sektorů, které se USA a Evropská unie snaží prostřednictvím průmyslových politik ovládnout.
Ani ti největší kritici Si Ťin-pchinga by neodsuzovali jeho ambici přejít od starého modelu růstu Číny k podpoře high-tech inovací. Koneckonců každý stát se snaží o podobný posun. Staré a nové ekonomiky jsou však hluboce provázané; pokud se stará ekonomika oslabí příliš rychle, nevyhnutelně to zpomalí růst té nové. Tento problém se již projevuje v kolapsu nemovitostního trhu, v jehož důsledku zanikla pracovní místa a poklesly finanční prostředky domácností, což vedlo spotřebitele k omezování výdajů. Výrobci jsou tak nuceni vyvážet neprodané zboží, jako jsou elektrická vozidla, což zhoršuje obchodní napětí s USA a dalšími zeměmi, které Čínu obviňují z dumpingu přebytečné kapacity na jejich trzích.
Jednoduše řečeno, nová čínská ekonomika reálně nemůže růst dostatečně rychle, aby brzy nahradila tu starou. Tento problém ještě umocňuje propouštění v důsledku technologického rozvoje, jako např. v oblasti průmyslových robotů a autonomních vozidel, kde Čína dosáhla působivých pokroků. Produktivita obecně přináší výhody pouze mladším, technicky vzdělaným pracovníkům, ne starším generacím.
Navíc přechod k high-tech ekonomice obvykle vyžaduje robustní růst HDP a zdravé veřejné finance, aby vláda mohla investovat do průmyslových politik, rekvalifikovat pracovní sílu a zavést záchrannou sociální síť pro ty, kteří zůstanou pozadu. Bez této podpory hrozí, že přechod prohloubí sociální a ekonomické propasti.
Čína však urychluje svůj přechod na špičkové technologie uprostřed ekonomického útlumu a dluhové krize místních vlád. Tento přístup je v moderní historii bezprecedentní. Když se kupříkladu Japonsko v 90. letech potýkalo s dlouhodobou stagnací, nepustilo se zároveň do intenzivní podpory státem řízených inovací.
Aby byla strukturální změna úspěšná, Si Ťin-pching musí zdůraznit, jak důležitá je podpora méně atraktivních částí staré ekonomiky a poskytování pracovních míst či pomoci pro propuštěné pracovníky. Bez takového vedení budou úředníci nadále upřednostňovat sektory, které zhoršují obchodní napětí se Západem, před tradičními odvětvími, která stále tvoří většinu čínského růstu.
Narativ o „vrcholu čínské ekonomiky“ nedokáže vystihnout paradoxní trajektorii země. Tím, že se zaměřuje pouze na zranitelnosti Číny, vyvolává strach, že čínští vůdci podniknou vojenské kroky, jimž budou muset Spojené státy čelit. Jak varoval Ryan Hass, může to vést k eskalaci začarovaného kruhu vzájemného antagonismu.
Je tedy Čína na ústupu? Odpověď zní: ano i ne. Zatímco růst HDP zpomaluje, Čína se posouvá směrem k zelené high-tech ekonomice a je nadále druhým největším spotřebitelským trhem na světě.
Avšak tváří v tvář silnému ekonomickému protivětru a utaženým opaskům spotřebitelů se investoři musí přizpůsobit nové realitě a obchodní partneři diverzifikovat rizika.
Predikce o bezprostředním kolapsu čínské ekonomiky jsou přehnané. Pokud se podíváme do historie, jediný faktor, který by mohl skutečně destabilizovat režim, je mocenské vakuum na vrcholu.