BRASÍLIA – Největší překážkou pro snahu řešit změnu klimatu je dnes reakční populismus. Úplné popírání na poli klimatu už nepřichází v úvahu, a tak se populističtí politici čím dál častěji staví do role propagátorů klimatických pochybností a odkladů a tento nový přístup se ukazuje jako dosti záludný. Mezivládní panel ke změně klimatu varuje, že globální emise skleníkových plynů se musí během tří let přehoupnout přes vrchol, aby cíl Pařížské dohody ve výši 1,5° Celsia zůstal na dosah; brzděním účinného jednání se taktiky dnešních populistů stávají existenční hrozbou.
Tento trend není nezvratný, ale je tvrdošíjný. Poté, co bývalý americký prezident Donald Trump demontoval klimatické závazky Spojených států, se Bidenově administrativě navzdory významným protivětrům podařilo prosadit význačnou klimatickou legislativu. Příležitosti pro populistické klimatické kazisvěty ale zůstávají. Nedávná studie v časopise Naturedokládá, že ač mají zastánci klimatických politik nad svými odpůrci celonárodně výraznou početní převahu, většina Američanů je přesvědčena o opaku. Při této „falešné sociální realitě“ lze očekávat, že v listopadových volbách do Kongresu se klimatická legislativa stane štěpným tématem.
Snad ještě významnější je Brazílie, kde hrozí, že se za prezidenta Jaira Bolsonara reakční populismus normalizuje. Není náhodou, že Steve Bannon, Trumpův bývalý hlavní stratég, považuje brazilské volby za bod obratu v mezinárodní soustavě: jeho slovy za „druhé nejdůležitější volby na světě“. Taktiky v Bannonově stylu se v posledních letech prosadily v mnoha zemích a napustily jedem veřejnou diskusi o tématech jako imigrace, reprodukční práva a vakcíny.
Aktivity v oblasti klimatu jsou pro aspirující i zavedené autoritáře obzvlášť přitažlivým terčem z řady důvodů, leč ani jeden nemá nic společného se samotným klimatem. Prvním jsou domnělé náklady. Přestože dekarbonizovat a posílit odolnost ekonomiky bude nakonec mnohem lacinější než hradit náklady pádící klimatické krize, budou takové výdaje vždy vystaveny zlovolným útokům politických oportunistů.
Dále populisté očerňují politické přístupy směřující k mezinárodním smlouvám typu Pařížské dohody z roku 2015 jako zříkání se suverenity. Není překvapením vidět, že architekt brexitu Nigel Farage teď agituje za referendum o deklarovaném závazku Spojeného království dosáhnout čistých nulových emisí.
O zjednodušenou představu národní suverenity se opírá i Bolsonarovo odmítání diskutovat na mezinárodních fórech o Amazonii, přestože role jímky uhlíku, kterou plní, má pro ostatní svět zásadní význam. Skutečnost, že Bolsonaro v Amazonii nepotírá nezákonné jednání, umožňuje bezohledné ničení brazilských pralesů, řek i lidí (včetně domorodých skupin, environmentálních aktivistů a novinářů). Stejně jako pro ostatní pravicové populisty pro něj „suverenita“ znamená domáhat se práv, ale popírat povinnosti, které s nimi jdou ruku v ruce.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Buď z cynismu, anebo z naivity populisté odmítají připustit, že pevnější národní hranice nemůžou vyřešit naše největší problémy. To platí pro změnu klimatu a úbytek biodiverzity stejně jako pro letošní energetickou a potravinovou krizi, covid-19 a vršící se dluhové tísně. Klimatické úsilí a reakční populismus by se tudíž mohly svářit ještě desítky let, vprostřed klimatických poruch, vyostřujících se nerovností a rozdírajících se společenských smluv po celém světě.
Podle nedávné studie provedené v 25 zemích během více než deseti let měly pravicové populistické strany důsledně negativní vliv na klimatické ambice, čímž ještě posílily nesnadnost dosažení mezinárodních cílů. Jako hostitelská země stěžejního Summitu Země v roce 1992 měla dříve Brazílie reputaci tvůrce konsenzu při multilaterálním vyjednávání; v průběhu pouhých několika málo let však začala být spojována s diplomatickou nestálostí a destrukcí životního prostředí.
Máme-li čím dál rozvratnější účinky změny klimatu zvládnout, nad populistickým rozdělováním a dezinformacemi musí převážit kolektivní inteligence. Některé země už ukazují cestu. Kupříkladu v Austrálii voliči vypudili konzervativní vládu, která se ve skupině G20 stala jedním ze členů s nejzatvrzeleji loudavým přístupem ke klimatu. Ve Slovinsku bylo zase populistickému premiérovi upřeno návazné druhé funkční období, když jeho stranu porazilo environmentalistické Hnutí Svoboda.
Mohlo by se v Brazílii prosadit totéž poselství? Nedávný průzkum ukazuje, že 81 % Brazilců chce, aby prezidentští kandidáti chránili Amazonii a 65 % považuje taková ochranná opatření za důležitá pro hospodářský rozvoj. Přes 90 % ví, že dochází ke změně klimatu, a přes 75 % ji přičítá lidské činnosti.
Tak jako v mnoha zemích světa se v Brazílii v bezprecedentním rozsahu poslední dobou organizují sociální hnutí. V čele tohoto vzepjetí jsou skupiny z Amazonie – zejména ty, které zastupují tradiční komunity, ženy a mladé lidi, – a přidali se k nim další, včetně aktérů z finančního a soukromého sektoru.
Bolsonaro naproti tomu zůstává vůči klimatickým ambicím nepřátelsky naladěný a všechny obavy o životní prostředí vykresluje jako zlověstné dílo z přítmí mezinárodních zájmů. Je samozřejmě ironické, že dnešní „antiglobalizační“ populisté spoléhají na své vlastní dobře financované nadnárodní sítě propagandistů, dárců a kolegů. Jak ukazuje nedávná investigace listu New York Times, maďarské energetické společnosti, které profitovaly z prodeje ruské ropy, převáděly obrovské finanční prostředky na politicky spřízněné charity, odkud se pak peníze dostávaly ke konzervativním vysílatelům a názorovým vůdcům ve Spojených státech.
Mezinárodní systém podvracený populistickými prioritami by byl katastrofou pro otevřené společnosti a účinné klimatické politiky. Ti z nás, kdo věříme ve vědu, moudrost místních komunit a sílu diplomacie, si tuto hrozbu musíme plně uvědomit. Pokud se populismus stane normálem, zhatí účinné snahy v oblasti klimatu, právě když je jich nejvíc zapotřebí. Příležitost zabránit katastrofálním důsledkům brzy vyprší. Klimatické politiky se populistům staly nejlákavějším terčem; my ostatní se populistům musíme stát nejpevnějšími odpůrci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
BRASÍLIA – Největší překážkou pro snahu řešit změnu klimatu je dnes reakční populismus. Úplné popírání na poli klimatu už nepřichází v úvahu, a tak se populističtí politici čím dál častěji staví do role propagátorů klimatických pochybností a odkladů a tento nový přístup se ukazuje jako dosti záludný. Mezivládní panel ke změně klimatu varuje, že globální emise skleníkových plynů se musí během tří let přehoupnout přes vrchol, aby cíl Pařížské dohody ve výši 1,5° Celsia zůstal na dosah; brzděním účinného jednání se taktiky dnešních populistů stávají existenční hrozbou.
Tento trend není nezvratný, ale je tvrdošíjný. Poté, co bývalý americký prezident Donald Trump demontoval klimatické závazky Spojených států, se Bidenově administrativě navzdory významným protivětrům podařilo prosadit význačnou klimatickou legislativu. Příležitosti pro populistické klimatické kazisvěty ale zůstávají. Nedávná studie v časopise Naturedokládá, že ač mají zastánci klimatických politik nad svými odpůrci celonárodně výraznou početní převahu, většina Američanů je přesvědčena o opaku. Při této „falešné sociální realitě“ lze očekávat, že v listopadových volbách do Kongresu se klimatická legislativa stane štěpným tématem.
Snad ještě významnější je Brazílie, kde hrozí, že se za prezidenta Jaira Bolsonara reakční populismus normalizuje. Není náhodou, že Steve Bannon, Trumpův bývalý hlavní stratég, považuje brazilské volby za bod obratu v mezinárodní soustavě: jeho slovy za „druhé nejdůležitější volby na světě“. Taktiky v Bannonově stylu se v posledních letech prosadily v mnoha zemích a napustily jedem veřejnou diskusi o tématech jako imigrace, reprodukční práva a vakcíny.
Aktivity v oblasti klimatu jsou pro aspirující i zavedené autoritáře obzvlášť přitažlivým terčem z řady důvodů, leč ani jeden nemá nic společného se samotným klimatem. Prvním jsou domnělé náklady. Přestože dekarbonizovat a posílit odolnost ekonomiky bude nakonec mnohem lacinější než hradit náklady pádící klimatické krize, budou takové výdaje vždy vystaveny zlovolným útokům politických oportunistů.
Dále populisté očerňují politické přístupy směřující k mezinárodním smlouvám typu Pařížské dohody z roku 2015 jako zříkání se suverenity. Není překvapením vidět, že architekt brexitu Nigel Farage teď agituje za referendum o deklarovaném závazku Spojeného království dosáhnout čistých nulových emisí.
O zjednodušenou představu národní suverenity se opírá i Bolsonarovo odmítání diskutovat na mezinárodních fórech o Amazonii, přestože role jímky uhlíku, kterou plní, má pro ostatní svět zásadní význam. Skutečnost, že Bolsonaro v Amazonii nepotírá nezákonné jednání, umožňuje bezohledné ničení brazilských pralesů, řek i lidí (včetně domorodých skupin, environmentálních aktivistů a novinářů). Stejně jako pro ostatní pravicové populisty pro něj „suverenita“ znamená domáhat se práv, ale popírat povinnosti, které s nimi jdou ruku v ruce.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Buď z cynismu, anebo z naivity populisté odmítají připustit, že pevnější národní hranice nemůžou vyřešit naše největší problémy. To platí pro změnu klimatu a úbytek biodiverzity stejně jako pro letošní energetickou a potravinovou krizi, covid-19 a vršící se dluhové tísně. Klimatické úsilí a reakční populismus by se tudíž mohly svářit ještě desítky let, vprostřed klimatických poruch, vyostřujících se nerovností a rozdírajících se společenských smluv po celém světě.
Podle nedávné studie provedené v 25 zemích během více než deseti let měly pravicové populistické strany důsledně negativní vliv na klimatické ambice, čímž ještě posílily nesnadnost dosažení mezinárodních cílů. Jako hostitelská země stěžejního Summitu Země v roce 1992 měla dříve Brazílie reputaci tvůrce konsenzu při multilaterálním vyjednávání; v průběhu pouhých několika málo let však začala být spojována s diplomatickou nestálostí a destrukcí životního prostředí.
Máme-li čím dál rozvratnější účinky změny klimatu zvládnout, nad populistickým rozdělováním a dezinformacemi musí převážit kolektivní inteligence. Některé země už ukazují cestu. Kupříkladu v Austrálii voliči vypudili konzervativní vládu, která se ve skupině G20 stala jedním ze členů s nejzatvrzeleji loudavým přístupem ke klimatu. Ve Slovinsku bylo zase populistickému premiérovi upřeno návazné druhé funkční období, když jeho stranu porazilo environmentalistické Hnutí Svoboda.
Mohlo by se v Brazílii prosadit totéž poselství? Nedávný průzkum ukazuje, že 81 % Brazilců chce, aby prezidentští kandidáti chránili Amazonii a 65 % považuje taková ochranná opatření za důležitá pro hospodářský rozvoj. Přes 90 % ví, že dochází ke změně klimatu, a přes 75 % ji přičítá lidské činnosti.
Tak jako v mnoha zemích světa se v Brazílii v bezprecedentním rozsahu poslední dobou organizují sociální hnutí. V čele tohoto vzepjetí jsou skupiny z Amazonie – zejména ty, které zastupují tradiční komunity, ženy a mladé lidi, – a přidali se k nim další, včetně aktérů z finančního a soukromého sektoru.
Bolsonaro naproti tomu zůstává vůči klimatickým ambicím nepřátelsky naladěný a všechny obavy o životní prostředí vykresluje jako zlověstné dílo z přítmí mezinárodních zájmů. Je samozřejmě ironické, že dnešní „antiglobalizační“ populisté spoléhají na své vlastní dobře financované nadnárodní sítě propagandistů, dárců a kolegů. Jak ukazuje nedávná investigace listu New York Times, maďarské energetické společnosti, které profitovaly z prodeje ruské ropy, převáděly obrovské finanční prostředky na politicky spřízněné charity, odkud se pak peníze dostávaly ke konzervativním vysílatelům a názorovým vůdcům ve Spojených státech.
Mezinárodní systém podvracený populistickými prioritami by byl katastrofou pro otevřené společnosti a účinné klimatické politiky. Ti z nás, kdo věříme ve vědu, moudrost místních komunit a sílu diplomacie, si tuto hrozbu musíme plně uvědomit. Pokud se populismus stane normálem, zhatí účinné snahy v oblasti klimatu, právě když je jich nejvíc zapotřebí. Příležitost zabránit katastrofálním důsledkům brzy vyprší. Klimatické politiky se populistům staly nejlákavějším terčem; my ostatní se populistům musíme stát nejpevnějšími odpůrci.
Z angličtiny přeložil David Daduč