Dvacátého ledna se Srbové vydají k volebním urnám v rámci prvního kola prezidentských voleb, které mohou rozhodnout o budoucnosti země v následujících několika desetiletích. V době, kdy nová kosovská vláda směřuje k jednostrannému vyhlášení nezávislosti, čeká Srby nelehká volba: udržet si Kosovo a v podstatě tak přerušit vztahy s Evropskou unií, anebo se smířit s bolestnou realitou kosovské nezávislosti a přijmout za svou novou budoucnost v rámci EU.
Favoritem voleb zůstává i nadále liberální a proevropský srbský prezident Boris Tadić, avšak výzkumy veřejného mínění naznačují, že jeho náskok před Tomislavem Nikolićem z ultranacionalistické Srbské radikální strany se ztenčil na rozdíl statistické chyby.
Nikolić, jehož stranický předseda Vojislav Šešelj je v současné době souzen v Haagu za válečné zločiny, založil svou kampaň na protizápadní, euroskeptické a otevřeně šovinistické platformě, která při každé příležitosti využívá otázku Kosova a zahání Tadiće a další proevropské činitele do defenzívy. Jeho argument, že Kosovo by mělo zůstat nedílnou součástí Srbska a že Rusko je pro Srby přirozenějším (slovanským) spojencem než věrolomná Evropa, nachází v zemi traumatizované nedávnou minulostí silnou odezvu.
Tadićovým skutečným problémem však nejsou jeho nepřátelé, nýbrž jeho přátelé. Jeho koaliční partner, premiér Vojislav Koštunica, si stále více osvojuje tvrdou nacionalistickou rétoriku, která je k nerozeznání od rétoriky Nikoliće a radikálů. Kromě toho, že rehabilitoval řadu postav Miloševićovy éry a odmítá zatknout obviněného válečného zločince, generála Ratka Mladiće, se Koštunica často vyslovuje pohrdlivě na adresu EU a trvá na tom, že pokud unie uzná nezávislost Kosova, Srbsko se od Evropy odvrátí a začne usilovat o těsnější vztahy s Ruskem.
Pod tlakem ze všech stran tak Tadićovi nezbývá než udržovat zdání obhajoby maximalistického postoje v otázce Kosova („nevzdáme se“) a současně se snažit zachovat a prohloubit vztahy Srbska s EU, které pokládá za klíčové pro odvrácení strašlivého dědictví dvou desetiletí válek a izolace.
Na rozdíl od pokojného odtržení Černé Hory v roce 2006 by ztráta Kosova vzhledem k jeho postavení v srbském národním povědomí představovala pro Srbsko zničující ránu. Kosovo slouží jako zdroj mýtu o základech srbské státnosti i jako studnice jeho kulturních a historických tradic. Je duchovní esencí „nebeského Srbska“ i místem výskytu nejvýznamnějších srbských pravoslavných kostelů, takže pro Srby zdaleka není jen kusem území. EU podle tohoto výkladu představuje pouze poslední z dlouhé řady kořistnických a bezskrupulózních zahraničních mocností, které útočí na srbskou identitu a hrdost.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Z perspektivy Evropské unie (i mnoha liberálních Srbů) se však v tomto výkladu ozývají dobře známé podtóny hurávlastenectví, obsesivní sebelásky a přetrvávajícího vyžívání se v roli oběti. Srbsko zůstává uvězněno ve světě nacionalismu 19. století a odmítá vzít na vědomí novou globální realitu vzájemné hospodářské provázanosti, mezistátní reciprocity a kolektivismu – které vesměs charakterizují dnešní EU.
Představitelé EU zdůrazňují, že nezávislé Kosovo bude podléhat bezprecedentní míře dohledu. Unie bude kosovskou nezávislost v podstatě „řídit“ prostřednictvím rozmístění početného policejního sboru a civilní správy. Ambice Kosova vstoupit během příštího desetiletí do EU navíc znamená, že jeho přístup k srbské menšině bude předmětem velmi bedlivého a intenzivního zkoumání.
Tadić a další do sebe nezahledění Srbové chápou podstatu přístupového procesu EU a zejména skutečnost, že se EU chová jako mechanismus řešení konfliktů a stimuluje přímé zahraniční investice, rozvoj obchodu, urychlení hospodářského růstu i efektivnější veřejnou správu. Rozšíření EU na východ snáší na podporu tohoto názoru přesvědčivé důkazy a zároveň dokládá, že vývoj EU podnítil také zásadní změnu konceptu suverenity jakožto pojmu zbaveného územních souvislostí, jenž je spíše rozptýlený než statický a neměnný.
Ačkoliv tedy ztráta srbské suverenity v Kosovu bude z krátkodobého hlediska bezpochyby bolestná, dlouhodobý přínos v podobě konečného vstupu do EU je pro celou oblast západního Balkánu daleko významnější. Jako přirozený vůdce v regionu může Srbsko očekávat, že bude sklízet ovoce vyplývající ze směřování všech států ke členství.
Tadićovy obtíže spočívají v nutnosti přesvědčit srbské voliče, že přiblížit se k EU je nekonečně výhodnější než zůstat fixovaný na zastaralý koncept státnosti, který může vést pouze k izolaci a zpátečnictví.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
Dvacátého ledna se Srbové vydají k volebním urnám v rámci prvního kola prezidentských voleb, které mohou rozhodnout o budoucnosti země v následujících několika desetiletích. V době, kdy nová kosovská vláda směřuje k jednostrannému vyhlášení nezávislosti, čeká Srby nelehká volba: udržet si Kosovo a v podstatě tak přerušit vztahy s Evropskou unií, anebo se smířit s bolestnou realitou kosovské nezávislosti a přijmout za svou novou budoucnost v rámci EU.
Favoritem voleb zůstává i nadále liberální a proevropský srbský prezident Boris Tadić, avšak výzkumy veřejného mínění naznačují, že jeho náskok před Tomislavem Nikolićem z ultranacionalistické Srbské radikální strany se ztenčil na rozdíl statistické chyby.
Nikolić, jehož stranický předseda Vojislav Šešelj je v současné době souzen v Haagu za válečné zločiny, založil svou kampaň na protizápadní, euroskeptické a otevřeně šovinistické platformě, která při každé příležitosti využívá otázku Kosova a zahání Tadiće a další proevropské činitele do defenzívy. Jeho argument, že Kosovo by mělo zůstat nedílnou součástí Srbska a že Rusko je pro Srby přirozenějším (slovanským) spojencem než věrolomná Evropa, nachází v zemi traumatizované nedávnou minulostí silnou odezvu.
Tadićovým skutečným problémem však nejsou jeho nepřátelé, nýbrž jeho přátelé. Jeho koaliční partner, premiér Vojislav Koštunica, si stále více osvojuje tvrdou nacionalistickou rétoriku, která je k nerozeznání od rétoriky Nikoliće a radikálů. Kromě toho, že rehabilitoval řadu postav Miloševićovy éry a odmítá zatknout obviněného válečného zločince, generála Ratka Mladiće, se Koštunica často vyslovuje pohrdlivě na adresu EU a trvá na tom, že pokud unie uzná nezávislost Kosova, Srbsko se od Evropy odvrátí a začne usilovat o těsnější vztahy s Ruskem.
Pod tlakem ze všech stran tak Tadićovi nezbývá než udržovat zdání obhajoby maximalistického postoje v otázce Kosova („nevzdáme se“) a současně se snažit zachovat a prohloubit vztahy Srbska s EU, které pokládá za klíčové pro odvrácení strašlivého dědictví dvou desetiletí válek a izolace.
Na rozdíl od pokojného odtržení Černé Hory v roce 2006 by ztráta Kosova vzhledem k jeho postavení v srbském národním povědomí představovala pro Srbsko zničující ránu. Kosovo slouží jako zdroj mýtu o základech srbské státnosti i jako studnice jeho kulturních a historických tradic. Je duchovní esencí „nebeského Srbska“ i místem výskytu nejvýznamnějších srbských pravoslavných kostelů, takže pro Srby zdaleka není jen kusem území. EU podle tohoto výkladu představuje pouze poslední z dlouhé řady kořistnických a bezskrupulózních zahraničních mocností, které útočí na srbskou identitu a hrdost.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Z perspektivy Evropské unie (i mnoha liberálních Srbů) se však v tomto výkladu ozývají dobře známé podtóny hurávlastenectví, obsesivní sebelásky a přetrvávajícího vyžívání se v roli oběti. Srbsko zůstává uvězněno ve světě nacionalismu 19. století a odmítá vzít na vědomí novou globální realitu vzájemné hospodářské provázanosti, mezistátní reciprocity a kolektivismu – které vesměs charakterizují dnešní EU.
Představitelé EU zdůrazňují, že nezávislé Kosovo bude podléhat bezprecedentní míře dohledu. Unie bude kosovskou nezávislost v podstatě „řídit“ prostřednictvím rozmístění početného policejního sboru a civilní správy. Ambice Kosova vstoupit během příštího desetiletí do EU navíc znamená, že jeho přístup k srbské menšině bude předmětem velmi bedlivého a intenzivního zkoumání.
Tadić a další do sebe nezahledění Srbové chápou podstatu přístupového procesu EU a zejména skutečnost, že se EU chová jako mechanismus řešení konfliktů a stimuluje přímé zahraniční investice, rozvoj obchodu, urychlení hospodářského růstu i efektivnější veřejnou správu. Rozšíření EU na východ snáší na podporu tohoto názoru přesvědčivé důkazy a zároveň dokládá, že vývoj EU podnítil také zásadní změnu konceptu suverenity jakožto pojmu zbaveného územních souvislostí, jenž je spíše rozptýlený než statický a neměnný.
Ačkoliv tedy ztráta srbské suverenity v Kosovu bude z krátkodobého hlediska bezpochyby bolestná, dlouhodobý přínos v podobě konečného vstupu do EU je pro celou oblast západního Balkánu daleko významnější. Jako přirozený vůdce v regionu může Srbsko očekávat, že bude sklízet ovoce vyplývající ze směřování všech států ke členství.
Tadićovy obtíže spočívají v nutnosti přesvědčit srbské voliče, že přiblížit se k EU je nekonečně výhodnější než zůstat fixovaný na zastaralý koncept státnosti, který může vést pouze k izolaci a zpátečnictví.