LONDÝN – Sýrie prožívá noční můru. Egypt se vznáší nad propastí. Jak ale ukazuje zahájení mírových rozhovorů mezi Izraelem a palestinskou samosprávou, existují známky naděje. A ač se to může zdát s podivem, vřava v regionu konečně začíná vynášet na povrch zásadní problémy tak, že přináší možnost se s nimi utkat a překonat je. Není čas na zoufalství, ale aktivní angažovanost.
Naděje na oživení izraelsko-palestinského mírového procesu nikdo nepokládal za víc než minimální. Přesto k němu došlo. Nejedná se přitom o rozhovory o rozhovorech, ale o plnokrevný návrat vyjednávání o konečném uspořádání a obě strany se zavázaly, že v procesu vytrvají alespoň devět měsíců.
Pro ty z nás, kdo jsme se nad tímto tématem v minulosti často bezvýsledně pachtili, se jedná o obrovský úspěch, vzešlý z ryzího houževnatého odhodlání amerického ministra zahraniční Johna Kerryho a ochoty izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse podstoupit politická rizika ve střetu s domácím veřejným míněním.
Mnohem méně pozornosti bylo věnováno návštěvě jemenského prezidenta Abda Rabbuha Mansúra Hádího ve Washingtonu. Jemen navzdory vší nepřízni prochází procesem politické transformace a 500 delegátů ze všech složek společnosti sestavuje plány na demokracii, spravedlnost a rovnost.
V Iráku po deseti letech polevujícího sektářského násilí počty obětí opět stoupají, zčásti v důsledku války v sousední Sýrii. Přesto i v Iráku velký ajatolláh Alí as-Sístání, nejvlivnější šíitský duchovní v zemi, vydal nedávno významné prohlášení, v němž zdůraznil potřebu civilního, nenáboženského státu, kde si budou všichni rovni ve svobodě účastnit se veřejného života. Sístání rovněž vyjádřil nesouhlas s těmi, kdo mají blízko k Íránu a chtějí po šíitech, aby šli do Sýrie bojovat po boku Hizballáhu za režim Bašára al-Assada.
Obdobně saúdskoarabský král Abdalláh, který je rovněž správcem dvou svatých mešit, přednesl na začátku ramadánu důrazné prohlášení, v němž si islámskou víru nárokoval zpět od těch, kdo ji ve jménu politiky překrucují.
V Libyi ani v Tunisku není ani zdaleka klid, jak dokládá nedávný atentát na předního opozičního politika v Tunisku a přítomnost bezuzdných milicí v libyjských městech. Demokraté se ale nevzdávají.
Severní pás subsaharské Afriky sužují obrovské potíže způsobované dobře vyzbrojenými a dobře financovanými teroristickými skupinami, které sem vnášejí toxickou islamistickou ideologii z Blízkého východu. Zemím, jako je kupříkladu Nigérie, děsivě ubližuje terorismus založený na odnoži náboženského extremismu, jenž je místní společnosti cizí. Opět ale platí, že vzdor tomu všemu země zaznamenává svižný hospodářský růst a v energetickém sektoru uskutečnila významnou reformu – až donedávna pokládanou za nemožnou.
S opravdově inkluzivní a nestranně aplikovanou ústavou by se přitom k demokracii mohl opět přimknout Egypt. Na počátek roku 2014 byly přislíbeny volby a zúčastnit se jich mohou všechny strany, včetně Muslimského bratrstva. Jinak by mohlo dojít k ochromení Egypta a země by nedokázala napravit svou bídnou hospodářskou situaci a obnovit pořádek, bez nějž je jakýkoli pokrok nemožný.
Vnitřní rozepře v Egyptě ovšem odhalují hlubší probuzení v regionu, které má svůj vlastní význam. Neobyčejnou rychlostí tu probíhají lekce o vládnutí, správě státu a demokracii, jež si Západ osvojoval stovky let.
Teď už je jasné, že status quo v regionu nevydrží. Představa despotické vlády „silného muže“ – režimu, který udržuje pořádek a s nímž okolní svět rád jedná, protože je předvídatelný – je pryč. Nezáleží, jestli oním despotou je psychopat jako Saddám Husajn nebo umírněnec jako Husní Mubárak, který v regionu udržoval mír. Jsme v jedenadvacátém století a politiku své země chtějí formovat obyčejní lidé. Na výběr je mezi evolucí a revolucí.
Evoluce, je-li dosažitelná, je zřetelně výhodnější. Upřímně řečeno, Sýrii by tak bylo lépe. Dosud měli lidé chuť na politiku prudkých bouří. Teď se po celém regionu objevuje únava z divokosti a chaosu, jež politika bouří přináší. Sílí porozumění tomu, že změn se nejlépe dosahuje stabilitou a že demokracie funguje, jedině když se debata vede v atmosféře, v níž mohou zaznívat názory odvážné, ba dokonce nelítostné, leč nikoli štvavé.
Existuje také rašící přijetí skutečnosti, že nezbytnou součástí svobodných a otevřených společností je náboženská svoboda. Otevřeně se vede diskuse o úloze náboženství při vládnutí a ve společnosti. To je nesmírně důležité a blahodárné. Poprvé probíhá živá a duchaplná debata o tomto tématu, které patří ke kořenům problémů Blízkého východu.
Otevřené společnosti nejdou dohromady s uzavřenými ekonomikami. Předpokladem pokroku jsou fungující soukromý sektor vytvářející dostatek pracovních míst a školy vzdělávající početné mladé populace pro dnešní propojený svět.
Izraelsko-palestinská otázka je ze všech zjevných důvodů zásadní. Jedná se ale také o zkoušku schopnosti regionu utvářet si jinou a lepší budoucnost. Dokážou-li tyto dva národy najít společnou řeč a po desetiletích hořkosti a krveprolití vytvořit dva státy, oba demokratické a svobodné, region získá mimořádně silný vzor naděje.
K zahájení mírových rozhovorů ve Washingtonu by však nedošlo bez plného nasazení USA a dalších mezinárodních partnerů. Tohle ponaučení bychom měli mít na paměti při pohledu na Sýrii, která se nám před očima rozpadá. Ať už je naše touha odvrátit zrak jakkoli silná, důsledky toho, že krvavé lázni v Sýrii ponecháme volnost, mohou zapříčinit katastrofou pro region i pro bezpečnost Západu.
Dozajista začínáme rozpoznávat určité obecné nitky spojující teroristické útoky z 11. září 2011, Afghánistán, Irák, arabské revoluce, Írán, Sýrii, Egypt a šíření teroru založeného na náboženském extremismu. Jedna se týká stavu, v jakém jsou po letech útlaku státy s ohledem na budování institucí schopných reagovat na potřeby moderního světa. Jinou – a zjevně související – tvoří snahy zemí s muslimskou majoritou definovat vztah mezi náboženstvím a politikou. Obrovský zájem na tom, kam tyto nitky směřují, má celý svět.
Z angličtiny přeložil David Daduč
LONDÝN – Sýrie prožívá noční můru. Egypt se vznáší nad propastí. Jak ale ukazuje zahájení mírových rozhovorů mezi Izraelem a palestinskou samosprávou, existují známky naděje. A ač se to může zdát s podivem, vřava v regionu konečně začíná vynášet na povrch zásadní problémy tak, že přináší možnost se s nimi utkat a překonat je. Není čas na zoufalství, ale aktivní angažovanost.
Naděje na oživení izraelsko-palestinského mírového procesu nikdo nepokládal za víc než minimální. Přesto k němu došlo. Nejedná se přitom o rozhovory o rozhovorech, ale o plnokrevný návrat vyjednávání o konečném uspořádání a obě strany se zavázaly, že v procesu vytrvají alespoň devět měsíců.
Pro ty z nás, kdo jsme se nad tímto tématem v minulosti často bezvýsledně pachtili, se jedná o obrovský úspěch, vzešlý z ryzího houževnatého odhodlání amerického ministra zahraniční Johna Kerryho a ochoty izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse podstoupit politická rizika ve střetu s domácím veřejným míněním.
Mnohem méně pozornosti bylo věnováno návštěvě jemenského prezidenta Abda Rabbuha Mansúra Hádího ve Washingtonu. Jemen navzdory vší nepřízni prochází procesem politické transformace a 500 delegátů ze všech složek společnosti sestavuje plány na demokracii, spravedlnost a rovnost.
V Iráku po deseti letech polevujícího sektářského násilí počty obětí opět stoupají, zčásti v důsledku války v sousední Sýrii. Přesto i v Iráku velký ajatolláh Alí as-Sístání, nejvlivnější šíitský duchovní v zemi, vydal nedávno významné prohlášení, v němž zdůraznil potřebu civilního, nenáboženského státu, kde si budou všichni rovni ve svobodě účastnit se veřejného života. Sístání rovněž vyjádřil nesouhlas s těmi, kdo mají blízko k Íránu a chtějí po šíitech, aby šli do Sýrie bojovat po boku Hizballáhu za režim Bašára al-Assada.
Obdobně saúdskoarabský král Abdalláh, který je rovněž správcem dvou svatých mešit, přednesl na začátku ramadánu důrazné prohlášení, v němž si islámskou víru nárokoval zpět od těch, kdo ji ve jménu politiky překrucují.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
V Libyi ani v Tunisku není ani zdaleka klid, jak dokládá nedávný atentát na předního opozičního politika v Tunisku a přítomnost bezuzdných milicí v libyjských městech. Demokraté se ale nevzdávají.
Severní pás subsaharské Afriky sužují obrovské potíže způsobované dobře vyzbrojenými a dobře financovanými teroristickými skupinami, které sem vnášejí toxickou islamistickou ideologii z Blízkého východu. Zemím, jako je kupříkladu Nigérie, děsivě ubližuje terorismus založený na odnoži náboženského extremismu, jenž je místní společnosti cizí. Opět ale platí, že vzdor tomu všemu země zaznamenává svižný hospodářský růst a v energetickém sektoru uskutečnila významnou reformu – až donedávna pokládanou za nemožnou.
S opravdově inkluzivní a nestranně aplikovanou ústavou by se přitom k demokracii mohl opět přimknout Egypt. Na počátek roku 2014 byly přislíbeny volby a zúčastnit se jich mohou všechny strany, včetně Muslimského bratrstva. Jinak by mohlo dojít k ochromení Egypta a země by nedokázala napravit svou bídnou hospodářskou situaci a obnovit pořádek, bez nějž je jakýkoli pokrok nemožný.
Vnitřní rozepře v Egyptě ovšem odhalují hlubší probuzení v regionu, které má svůj vlastní význam. Neobyčejnou rychlostí tu probíhají lekce o vládnutí, správě státu a demokracii, jež si Západ osvojoval stovky let.
Teď už je jasné, že status quo v regionu nevydrží. Představa despotické vlády „silného muže“ – režimu, který udržuje pořádek a s nímž okolní svět rád jedná, protože je předvídatelný – je pryč. Nezáleží, jestli oním despotou je psychopat jako Saddám Husajn nebo umírněnec jako Husní Mubárak, který v regionu udržoval mír. Jsme v jedenadvacátém století a politiku své země chtějí formovat obyčejní lidé. Na výběr je mezi evolucí a revolucí.
Evoluce, je-li dosažitelná, je zřetelně výhodnější. Upřímně řečeno, Sýrii by tak bylo lépe. Dosud měli lidé chuť na politiku prudkých bouří. Teď se po celém regionu objevuje únava z divokosti a chaosu, jež politika bouří přináší. Sílí porozumění tomu, že změn se nejlépe dosahuje stabilitou a že demokracie funguje, jedině když se debata vede v atmosféře, v níž mohou zaznívat názory odvážné, ba dokonce nelítostné, leč nikoli štvavé.
Existuje také rašící přijetí skutečnosti, že nezbytnou součástí svobodných a otevřených společností je náboženská svoboda. Otevřeně se vede diskuse o úloze náboženství při vládnutí a ve společnosti. To je nesmírně důležité a blahodárné. Poprvé probíhá živá a duchaplná debata o tomto tématu, které patří ke kořenům problémů Blízkého východu.
Otevřené společnosti nejdou dohromady s uzavřenými ekonomikami. Předpokladem pokroku jsou fungující soukromý sektor vytvářející dostatek pracovních míst a školy vzdělávající početné mladé populace pro dnešní propojený svět.
Izraelsko-palestinská otázka je ze všech zjevných důvodů zásadní. Jedná se ale také o zkoušku schopnosti regionu utvářet si jinou a lepší budoucnost. Dokážou-li tyto dva národy najít společnou řeč a po desetiletích hořkosti a krveprolití vytvořit dva státy, oba demokratické a svobodné, region získá mimořádně silný vzor naděje.
K zahájení mírových rozhovorů ve Washingtonu by však nedošlo bez plného nasazení USA a dalších mezinárodních partnerů. Tohle ponaučení bychom měli mít na paměti při pohledu na Sýrii, která se nám před očima rozpadá. Ať už je naše touha odvrátit zrak jakkoli silná, důsledky toho, že krvavé lázni v Sýrii ponecháme volnost, mohou zapříčinit katastrofou pro region i pro bezpečnost Západu.
Dozajista začínáme rozpoznávat určité obecné nitky spojující teroristické útoky z 11. září 2011, Afghánistán, Irák, arabské revoluce, Írán, Sýrii, Egypt a šíření teroru založeného na náboženském extremismu. Jedna se týká stavu, v jakém jsou po letech útlaku státy s ohledem na budování institucí schopných reagovat na potřeby moderního světa. Jinou – a zjevně související – tvoří snahy zemí s muslimskou majoritou definovat vztah mezi náboženstvím a politikou. Obrovský zájem na tom, kam tyto nitky směřují, má celý svět.
Z angličtiny přeložil David Daduč