BERLÍN – Rozsudek německého ústavního soudu (BVerfG) v neprospěch programu nákupu aktiv realizovaného Evropskou centrální bankou ještě před pandemií ohromil tvůrce politik a další pozorovatele za hranicemi Německa. Mnozí budou v pokušení rozsudek buď úplně ignorovat, anebo vyostřit právní bitvu s BVerfG. Oba přístupy by ale byly kontraproduktivní. Situace nabádá k upřímné debatě o mandátu ECB a stávajících evropských smlouvách.
Konkrétně BVerfG obvinil ECB, že neprovedením řádného „vyhodnocení proporcionality“ u svého programu nákupů aktiv veřejného sektoru (PSPP) porušila Smlouvu o fungování Evropské unie. Soud považuje PSPP za víc než jen nástroj měnové politiky. Jedná se o širší ekonomickou politiku, která způsobila nepřiměřené náklady drobným střadatelům, daňovým poplatníkům a jednotlivým odvětvím. S ohledem na to je BVerfG přesvědčen, že ECB došla na hranici poskytování zakázaného měnového financování vládám členských států, případně ji snad překročila.
Není to sice poprvé, co BVerfG jde po ECB, ale nejnovější rozsudek rozhodně představuje vyhrocení střetu. Za absence hodnocení proporcionality ze strany ECB bude zakázáno Bundesbance se PSPP účastnit, což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro evropskou hospodářskou a měnovou unii.
Na rozsudku lze kritizovat ledacos, v neposlední řadě to, že nerozumí ekonomické podstatě měnové politiky. ECB ve skutečnosti provádí pravidelná, obsáhlá hodnocení důsledků svých politik pokaždé, když uveřejňuje čtvrtletní prognózy. Navíc v hospodářství, kde jsou střadatelé zapuzeni, firmy se rostoucí měrou mění v zombie a bankovní soustava se zhroutila, nelze dosáhnout cenové stability. Požadavkem, aby ECB předkládala požadovaná hodnocení, podněcuje BVerfG nebezpečný střet mezi evropským a německým právem. Není divu, že řada ekonomů a právních akademiků označuje argumenty BVerfG za naprostý nesmysl.
Nicméně evropské instituce musí vzít výzvu BVerfG vážně, jinak by věc mohla vyústit v katastrofální důsledky. Jelikož BVerfG má už dlouho nutkání politiky ECB zpochybňovat, není důvodné předpokládat, že s tím po tomto posledním rozsudku skončí. Ještě důležitější je, že nelze přehlížet fakt, že argumenty soudu souzní s mnoha německými ekonomy, politiky a voliči. Napříč německým smýšlením hlavního proudu existuje hluboké přesvědčení, že ECB nejedná v nejlepším zájmu Německa. Především od globální finanční krize roku 2008 rozrůstající se chór kritizuje nejen programy ECB zacílené na nákup dluhopisů, ale i její politiky v oblasti úrokových sazeb a zástav, a dokonce její platební systém TARGET2.
Toto sílící názorové ladění veřejnosti vytrvale v Německu nahlodává věrohodnost ECB. To není problém, který lze jen tak smést. Důvěra a věrohodnost jsou nejdůležitější aktiva centrální banky, bez nichž nemůže naplňovat své poslání. EU ani vlády ostatních členských států proto nadále nemohou ignorovat BVerfG ani voliče, za něž hovoří.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
V prvé řadě musí ECB pochopit, co od ní BVerfG (a německá veřejnost) očekává. Z námitky soudu, že stávající měnové politiky způsobují škody konkrétním skupinám, plyne, že se domnívá, že primárním cílem ECB by neměla být cenová stabilita. BVerfG v zásadě požaduje, aby ECB uskutečňovala jiný mandát.
Jistěže, BVerfG nemá pravomoc takovou změnu vyžadovat. Aby však ECB předešla hlubší krizi, musí přesvědčit německou veřejnost, že stabilita cen je jejím prvořadým cílem důvodně a že se nemůže jen tak rozhodnout, že bude některé vlády trestat nebo že bude upřednostňovat politiky, které by prospívaly německým střadatelům a bankám. Tuto záležitost nevyřeší standardní postup ECB k revizi strategie.
BVerfG brojí také proti prvku sdílení rizika, který je vlastní všem politickým rozhodnutím ECB. Měnová politika bude mít vždy dopad na rozložení bohatství uvnitř společností a v eurozóně napříč zeměmi. Náhled hlavního německého proudu je však takový, že politiky ECB jsou od roku 2008 konstruovány tak, aby na úkor Německa prospívaly slabším jihoevropským zemím. Opět platí, že by mohlo být lákavé tuto argumentaci zavrhnout jako nesmysl (nesmysl to totiž je) a poukázat na to, že Německu v poslední dekádě prospívaly politiky ECB stejně jako ostatním. Tím se ale spor nevyřeší.
Ostatně ECB převzala mimořádný stupeň odpovědnosti za zachování hospodářské a finanční stability – nejprve za krize roku 2008, pak během následné evropské dluhové krize a teď v reakci na COVID-19. S řádnou fiskální a kapitálovou unií k posílení sdílení rizik by bylo možné zmírnit v eurozóně divergence, což by ECB umožnilo ustoupit od nákupů suverénních dluhopisů a dalších intervencí. To se však pravděpodobně v brzké době nestane, takže by ECB udělala dobře, kdyby korigovala svou strategii.
ECB by měla revidovat svou definici cenové stability i metodu analyzování důsledků měnové politiky, a to nikoliv s cílem zavděčit se německému soudu, nýbrž posílit transparentnost. To by, přinejmenším prozatím, mohlo ochránit její provozní, institucionální a právní nezávislost. Dlouhodobě však EU a vlády členských států nemohou německý postoj ignorovat. Navzdory několika vážným slabinám a rozporům v jeho argumentaci poukazuje BVerfG na legitimní a důležité otázky týkající se měnověpolitického mandátu ECB a její úlohy v hospodářské a měnové unii.
V ideálním případě vezme EU rozsudek BVerfG jako budíček na cestě k životaschopné fiskální a kapitálové unii a vyjasnění úlohy ECB v takové unii. To si vyžádá k zešílení složité změny smluv EU. Alternativa by ale byla mnohem horší.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
BERLÍN – Rozsudek německého ústavního soudu (BVerfG) v neprospěch programu nákupu aktiv realizovaného Evropskou centrální bankou ještě před pandemií ohromil tvůrce politik a další pozorovatele za hranicemi Německa. Mnozí budou v pokušení rozsudek buď úplně ignorovat, anebo vyostřit právní bitvu s BVerfG. Oba přístupy by ale byly kontraproduktivní. Situace nabádá k upřímné debatě o mandátu ECB a stávajících evropských smlouvách.
Konkrétně BVerfG obvinil ECB, že neprovedením řádného „vyhodnocení proporcionality“ u svého programu nákupů aktiv veřejného sektoru (PSPP) porušila Smlouvu o fungování Evropské unie. Soud považuje PSPP za víc než jen nástroj měnové politiky. Jedná se o širší ekonomickou politiku, která způsobila nepřiměřené náklady drobným střadatelům, daňovým poplatníkům a jednotlivým odvětvím. S ohledem na to je BVerfG přesvědčen, že ECB došla na hranici poskytování zakázaného měnového financování vládám členských států, případně ji snad překročila.
Není to sice poprvé, co BVerfG jde po ECB, ale nejnovější rozsudek rozhodně představuje vyhrocení střetu. Za absence hodnocení proporcionality ze strany ECB bude zakázáno Bundesbance se PSPP účastnit, což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro evropskou hospodářskou a měnovou unii.
Na rozsudku lze kritizovat ledacos, v neposlední řadě to, že nerozumí ekonomické podstatě měnové politiky. ECB ve skutečnosti provádí pravidelná, obsáhlá hodnocení důsledků svých politik pokaždé, když uveřejňuje čtvrtletní prognózy. Navíc v hospodářství, kde jsou střadatelé zapuzeni, firmy se rostoucí měrou mění v zombie a bankovní soustava se zhroutila, nelze dosáhnout cenové stability. Požadavkem, aby ECB předkládala požadovaná hodnocení, podněcuje BVerfG nebezpečný střet mezi evropským a německým právem. Není divu, že řada ekonomů a právních akademiků označuje argumenty BVerfG za naprostý nesmysl.
Nicméně evropské instituce musí vzít výzvu BVerfG vážně, jinak by věc mohla vyústit v katastrofální důsledky. Jelikož BVerfG má už dlouho nutkání politiky ECB zpochybňovat, není důvodné předpokládat, že s tím po tomto posledním rozsudku skončí. Ještě důležitější je, že nelze přehlížet fakt, že argumenty soudu souzní s mnoha německými ekonomy, politiky a voliči. Napříč německým smýšlením hlavního proudu existuje hluboké přesvědčení, že ECB nejedná v nejlepším zájmu Německa. Především od globální finanční krize roku 2008 rozrůstající se chór kritizuje nejen programy ECB zacílené na nákup dluhopisů, ale i její politiky v oblasti úrokových sazeb a zástav, a dokonce její platební systém TARGET2.
Toto sílící názorové ladění veřejnosti vytrvale v Německu nahlodává věrohodnost ECB. To není problém, který lze jen tak smést. Důvěra a věrohodnost jsou nejdůležitější aktiva centrální banky, bez nichž nemůže naplňovat své poslání. EU ani vlády ostatních členských států proto nadále nemohou ignorovat BVerfG ani voliče, za něž hovoří.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
V prvé řadě musí ECB pochopit, co od ní BVerfG (a německá veřejnost) očekává. Z námitky soudu, že stávající měnové politiky způsobují škody konkrétním skupinám, plyne, že se domnívá, že primárním cílem ECB by neměla být cenová stabilita. BVerfG v zásadě požaduje, aby ECB uskutečňovala jiný mandát.
Jistěže, BVerfG nemá pravomoc takovou změnu vyžadovat. Aby však ECB předešla hlubší krizi, musí přesvědčit německou veřejnost, že stabilita cen je jejím prvořadým cílem důvodně a že se nemůže jen tak rozhodnout, že bude některé vlády trestat nebo že bude upřednostňovat politiky, které by prospívaly německým střadatelům a bankám. Tuto záležitost nevyřeší standardní postup ECB k revizi strategie.
BVerfG brojí také proti prvku sdílení rizika, který je vlastní všem politickým rozhodnutím ECB. Měnová politika bude mít vždy dopad na rozložení bohatství uvnitř společností a v eurozóně napříč zeměmi. Náhled hlavního německého proudu je však takový, že politiky ECB jsou od roku 2008 konstruovány tak, aby na úkor Německa prospívaly slabším jihoevropským zemím. Opět platí, že by mohlo být lákavé tuto argumentaci zavrhnout jako nesmysl (nesmysl to totiž je) a poukázat na to, že Německu v poslední dekádě prospívaly politiky ECB stejně jako ostatním. Tím se ale spor nevyřeší.
Ostatně ECB převzala mimořádný stupeň odpovědnosti za zachování hospodářské a finanční stability – nejprve za krize roku 2008, pak během následné evropské dluhové krize a teď v reakci na COVID-19. S řádnou fiskální a kapitálovou unií k posílení sdílení rizik by bylo možné zmírnit v eurozóně divergence, což by ECB umožnilo ustoupit od nákupů suverénních dluhopisů a dalších intervencí. To se však pravděpodobně v brzké době nestane, takže by ECB udělala dobře, kdyby korigovala svou strategii.
ECB by měla revidovat svou definici cenové stability i metodu analyzování důsledků měnové politiky, a to nikoliv s cílem zavděčit se německému soudu, nýbrž posílit transparentnost. To by, přinejmenším prozatím, mohlo ochránit její provozní, institucionální a právní nezávislost. Dlouhodobě však EU a vlády členských států nemohou německý postoj ignorovat. Navzdory několika vážným slabinám a rozporům v jeho argumentaci poukazuje BVerfG na legitimní a důležité otázky týkající se měnověpolitického mandátu ECB a její úlohy v hospodářské a měnové unii.
V ideálním případě vezme EU rozsudek BVerfG jako budíček na cestě k životaschopné fiskální a kapitálové unii a vyjasnění úlohy ECB v takové unii. To si vyžádá k zešílení složité změny smluv EU. Alternativa by ale byla mnohem horší.
Z angličtiny přeložil David Daduč