WASHINGTON, DC – Jelikož ve Východočínském a Jihočínském moři přetrvávají třenice zahrnující Čínu a řadu jejích sousedů, Spojené státy potřebují jasnější regionální strategii. Amerika musí prosazovat své zájmy a spojenecké závazky a současně předejít kontraproduktivní konfrontaci, či dokonce konfliktu.
Nebude to snadné, zejména proto, že není jasné, čí nároky na sporné ostrovy a výchozy v regionu by se měly uznat, a USA nemají zájem prosazovat nějaké řešení. Zároveň USA musí modernizovat své ozbrojené síly v reakci na nové výzvy – zejména vzestup Číny. Poněvadž Čína vyvíjí vyspělé zbraně s vysokou přesností, aby vytvořila takzvaný potenciál znemožnit vstup či odříznout oblast, USA musí zvážit jak reagovat na narůstající zranitelnost svých základen a námořních sil v regionu.
Na tyto otázky neexistuje snadná odpověď. Nezbytný je jemně nuancovaný přístup, jaký jsme vypracovali v naší nové knize Strategic Reassurance and Resolve (Strategické ujištění a rozhodnost).
Náš přístup je adaptací dlouholeté americké strategie spolupráce s otevřenými zadními vrátky, při níž USA a jejich spojenci používají ekonomických, diplomatických a někdy vojenských nástrojů, aby Čínu přiměli k mírovému vzestupu, avšak současně pečují o robustní vojenský potenciál pro případ, že spolupráce selže.
Problém je v tom, že ona zadní vrátka se obvykle chápou jako udržování drtivé vojenské převahy USA. Čína však vyvíjí a nakupuje vyspělé zbraně, včetně přesných protilodních raket, takže lze stěží věřit, že USA dokážou zachovat desetiletí trvající nezranitelnost svých sil v regionu, včetně schopnosti beztrestně provádět vojenské operace u čínských břehů. Vzhledem k dějinám čínské neschopnosti ubránit se zahraniční intervenci by jednostranné úsilí USA udržet si drtivou útočnou převahu pouze vyvolalo závody ve zbrojení, čím dál silněji narušující stabilitu.
Někteří američtí stratégové prosazují převážně technické řešení tohoto dilematu. Jejich přístup, koncepce nazvaná „bitva vzduch-moře,“ představuje směs obranných a útočných nástrojů, které mají řešit výzvy plynoucí z šíření zbraní schopných přesně atakovat.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Oficiálně Pentagon koncepcí „bitva vzduch-moře“ nemíří proti žádné konkrétní zemi. Kdyby třeba potenciál přesných úderů vlastnil Írán, který má s Amerikou mnohem nepřátelštější vztah, snahu USA vypořádat se s rostoucími bezpečnostními slabinami by to ospravedlnilo.
Prostředky k vytvoření věrohodné strategie znemožnění vstupu či odříznutí oblasti, jež americké vojenské plánovače nejvíc zneklidňuje, však zjevně vlastní Čína. Někteří zastánci bitvy vzduch-moře navrhují taktické preemptivní údery na zařízení k odpalování raket, radary, velicí střediska a snad i letecké základny a ponorkové přístavy. Mnohé z těchto útoků by se navíc uskutečnily pomocí zbraní dlouhého doletu rozmístěných na území USA, nikoliv na moři či území regionálních spojenců, protože taková zařízení by byla sama méně zranitelná preemptivními údery.
Stěžejní logika bitvy vzduch-moře bohužel přináší vážná rizika špatného odhadu – počínaje jejím názvem. Bitva vzduch-moře je zjevně koncepcí bitvy. Ačkoliv USA pochopitelně potřebují válečné plány, musí si dávat pozor, aby Číně ani regionálním partnerům nedávaly najevo, že v jejich nejaktuálnějším vojenském uvažování se odstrašování zakládá na schopnosti bleskově a rozhodně vyhrát válku pomocí rozsáhlé eskalace boje v rané fázi konfliktu.
Bitva vzduch-moře připomíná pojem vzdušné a pozemní bitvy (AirLand Battle), který koncem 70. let a počátkem 80. let přijalo NATO, aby čelilo sílící sovětské hrozbě pro Evropu. Čína ale není Sovětský svaz a americký vztah s ní se musí vyhýbat ozvukům studené války.
Mnohem vhodnější název pro účinnější přístup by byl „operace vzduch-moře“. Součástí takové doktríny by mohly být tajné válečné plány, ale soustředit by se měla na mnohem širší paletu námořních aktivit jedenadvacátého století, z nichž některé by měly zapojit také Čínu (například probíhající hlídky namířené proti pirátům v Adenském zálivu a některá vojenská cvičení v Tichém oceánu).
Nadto je třeba, aby se válečné plány vystříhaly závislosti na rané eskalaci útoků, zejména proti strategickým zařízením na čínské pevnině i jinde. Propukne-li šarvátka o sporný ostrov nebo plavební cestu, USA budou potřebovat strategii, která umožní příznivé řešení bez totální války. Ostatně v širším kontextu čínsko-amerických vztahů by možná vyšlo draho i „vítězství“ v takovém střetu, neboť by Číňany mohlo motivovat k hromadění vojenských prostředků s cílem zajistit si při příští potyčce jiný výsledek.
USA a jejich partneři potřebují spíš širší rejstřík reakcí, který jim dá možnost přijímat účinná opatření, úměrná nastalé hrozbě – opatření, která prokážou ochotu způsobit smysluplnou újmu, aniž by vyvolala kontraproduktivní eskalaci.
Také modernizaci amerických vojsk je třeba dostat do rovnováhy. Reakce na hrozbu, již rostoucí čínský arsenál vyspělých zbraní představuje pro řadu zařízení USA, nevyžaduje rozsáhlou expanzi amerických platforem pro útoky dlouhého doletu. Ostatně takový postup by nevyhnutelně pobízel americké válečné plánovače, aby v záložních plánech zdůraznili preemptivní možnosti a snížili význam každodenní přítomnosti amerických sil v předsunutých oblastech v blízkosti Číny, kde mohou významně přispívat k zachování odstrašování. Čínské válečné plánovače by zase silně motivoval k dalšímu rozvoji jejich potenciálu znemožnit vstup či odříznout oblast.
K pokračujícímu angažmá USA v regionu je zapotřebí akceptovat ponaučení ze studené války: žádné technické řešení nám nezajistí naprostou nezranitelnost. Ekonomická a politická opatření společně s vytrvalou vojenskou přítomností USA budou účinnější než spoléhat výhradně na útočnou eskalaci v případě, že by USA byly nuceny odpovědět na jednání Číny, které by ohrožovalo významné americké zájmy. Vždyť spoléhání na schopnost zaútočit na čínskou pevninu na obranu svobody plavby a aliančních závazků ve východní Asii by mohlo čínské lídry vést k pokušení otestovat americkou ochotu vystavit riziku Los Angeles na obranu ostrovů Senkaku.
Vyváženější strategie USA ke zvýšení regionální stability vyžaduje uvážlivou kombinaci rozhodnosti a uklidňujícího ujištění a vojenský přístup, který bude tento mix reflektovat. Takový postoj by dal Spojeným státům největší naději přimět čínské lídry, aby do přístupu k územním sporům v regionu zavedli větší míru spolupráce.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
WASHINGTON, DC – Jelikož ve Východočínském a Jihočínském moři přetrvávají třenice zahrnující Čínu a řadu jejích sousedů, Spojené státy potřebují jasnější regionální strategii. Amerika musí prosazovat své zájmy a spojenecké závazky a současně předejít kontraproduktivní konfrontaci, či dokonce konfliktu.
Nebude to snadné, zejména proto, že není jasné, čí nároky na sporné ostrovy a výchozy v regionu by se měly uznat, a USA nemají zájem prosazovat nějaké řešení. Zároveň USA musí modernizovat své ozbrojené síly v reakci na nové výzvy – zejména vzestup Číny. Poněvadž Čína vyvíjí vyspělé zbraně s vysokou přesností, aby vytvořila takzvaný potenciál znemožnit vstup či odříznout oblast, USA musí zvážit jak reagovat na narůstající zranitelnost svých základen a námořních sil v regionu.
Na tyto otázky neexistuje snadná odpověď. Nezbytný je jemně nuancovaný přístup, jaký jsme vypracovali v naší nové knize Strategic Reassurance and Resolve (Strategické ujištění a rozhodnost).
Náš přístup je adaptací dlouholeté americké strategie spolupráce s otevřenými zadními vrátky, při níž USA a jejich spojenci používají ekonomických, diplomatických a někdy vojenských nástrojů, aby Čínu přiměli k mírovému vzestupu, avšak současně pečují o robustní vojenský potenciál pro případ, že spolupráce selže.
Problém je v tom, že ona zadní vrátka se obvykle chápou jako udržování drtivé vojenské převahy USA. Čína však vyvíjí a nakupuje vyspělé zbraně, včetně přesných protilodních raket, takže lze stěží věřit, že USA dokážou zachovat desetiletí trvající nezranitelnost svých sil v regionu, včetně schopnosti beztrestně provádět vojenské operace u čínských břehů. Vzhledem k dějinám čínské neschopnosti ubránit se zahraniční intervenci by jednostranné úsilí USA udržet si drtivou útočnou převahu pouze vyvolalo závody ve zbrojení, čím dál silněji narušující stabilitu.
Někteří američtí stratégové prosazují převážně technické řešení tohoto dilematu. Jejich přístup, koncepce nazvaná „bitva vzduch-moře,“ představuje směs obranných a útočných nástrojů, které mají řešit výzvy plynoucí z šíření zbraní schopných přesně atakovat.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Oficiálně Pentagon koncepcí „bitva vzduch-moře“ nemíří proti žádné konkrétní zemi. Kdyby třeba potenciál přesných úderů vlastnil Írán, který má s Amerikou mnohem nepřátelštější vztah, snahu USA vypořádat se s rostoucími bezpečnostními slabinami by to ospravedlnilo.
Prostředky k vytvoření věrohodné strategie znemožnění vstupu či odříznutí oblasti, jež americké vojenské plánovače nejvíc zneklidňuje, však zjevně vlastní Čína. Někteří zastánci bitvy vzduch-moře navrhují taktické preemptivní údery na zařízení k odpalování raket, radary, velicí střediska a snad i letecké základny a ponorkové přístavy. Mnohé z těchto útoků by se navíc uskutečnily pomocí zbraní dlouhého doletu rozmístěných na území USA, nikoliv na moři či území regionálních spojenců, protože taková zařízení by byla sama méně zranitelná preemptivními údery.
Stěžejní logika bitvy vzduch-moře bohužel přináší vážná rizika špatného odhadu – počínaje jejím názvem. Bitva vzduch-moře je zjevně koncepcí bitvy. Ačkoliv USA pochopitelně potřebují válečné plány, musí si dávat pozor, aby Číně ani regionálním partnerům nedávaly najevo, že v jejich nejaktuálnějším vojenském uvažování se odstrašování zakládá na schopnosti bleskově a rozhodně vyhrát válku pomocí rozsáhlé eskalace boje v rané fázi konfliktu.
Bitva vzduch-moře připomíná pojem vzdušné a pozemní bitvy (AirLand Battle), který koncem 70. let a počátkem 80. let přijalo NATO, aby čelilo sílící sovětské hrozbě pro Evropu. Čína ale není Sovětský svaz a americký vztah s ní se musí vyhýbat ozvukům studené války.
Mnohem vhodnější název pro účinnější přístup by byl „operace vzduch-moře“. Součástí takové doktríny by mohly být tajné válečné plány, ale soustředit by se měla na mnohem širší paletu námořních aktivit jedenadvacátého století, z nichž některé by měly zapojit také Čínu (například probíhající hlídky namířené proti pirátům v Adenském zálivu a některá vojenská cvičení v Tichém oceánu).
Nadto je třeba, aby se válečné plány vystříhaly závislosti na rané eskalaci útoků, zejména proti strategickým zařízením na čínské pevnině i jinde. Propukne-li šarvátka o sporný ostrov nebo plavební cestu, USA budou potřebovat strategii, která umožní příznivé řešení bez totální války. Ostatně v širším kontextu čínsko-amerických vztahů by možná vyšlo draho i „vítězství“ v takovém střetu, neboť by Číňany mohlo motivovat k hromadění vojenských prostředků s cílem zajistit si při příští potyčce jiný výsledek.
USA a jejich partneři potřebují spíš širší rejstřík reakcí, který jim dá možnost přijímat účinná opatření, úměrná nastalé hrozbě – opatření, která prokážou ochotu způsobit smysluplnou újmu, aniž by vyvolala kontraproduktivní eskalaci.
Také modernizaci amerických vojsk je třeba dostat do rovnováhy. Reakce na hrozbu, již rostoucí čínský arsenál vyspělých zbraní představuje pro řadu zařízení USA, nevyžaduje rozsáhlou expanzi amerických platforem pro útoky dlouhého doletu. Ostatně takový postup by nevyhnutelně pobízel americké válečné plánovače, aby v záložních plánech zdůraznili preemptivní možnosti a snížili význam každodenní přítomnosti amerických sil v předsunutých oblastech v blízkosti Číny, kde mohou významně přispívat k zachování odstrašování. Čínské válečné plánovače by zase silně motivoval k dalšímu rozvoji jejich potenciálu znemožnit vstup či odříznout oblast.
K pokračujícímu angažmá USA v regionu je zapotřebí akceptovat ponaučení ze studené války: žádné technické řešení nám nezajistí naprostou nezranitelnost. Ekonomická a politická opatření společně s vytrvalou vojenskou přítomností USA budou účinnější než spoléhat výhradně na útočnou eskalaci v případě, že by USA byly nuceny odpovědět na jednání Číny, které by ohrožovalo významné americké zájmy. Vždyť spoléhání na schopnost zaútočit na čínskou pevninu na obranu svobody plavby a aliančních závazků ve východní Asii by mohlo čínské lídry vést k pokušení otestovat americkou ochotu vystavit riziku Los Angeles na obranu ostrovů Senkaku.
Vyváženější strategie USA ke zvýšení regionální stability vyžaduje uvážlivou kombinaci rozhodnosti a uklidňujícího ujištění a vojenský přístup, který bude tento mix reflektovat. Takový postoj by dal Spojeným státům největší naději přimět čínské lídry, aby do přístupu k územním sporům v regionu zavedli větší míru spolupráce.
Z angličtiny přeložil David Daduč